Jen tehdy...

V pobledlém měsíci rodí se ráno
sklenky jsou dopité v láhvi je půl
rosa nás chladí je rozestláno
jen letmo oči se střetnou

Samotou znaveni v tom podivném čase
kdy měsíc se ukloní a hvězdy jdou spát
nechtěně poznaní ve zmatku polibků
trčíme v čase a prostoru

Slova drsná jak kůra stromů vykřiknem bez dechu
nechceme dýchat v polibcích nechtěných
k zemi pak padáme na křídlech havraních
v myslích splynutých
snad po sté snad po desáté

Zas v krvavých červáncích rodí se den
nechtěně spojeni jak voda s ohněm
náhle jsme nazí sami ve své samotě
když po noci v jitru oněměl sen

Vstaneme až nadejde noc
opět se najdeme v prostoru čase
snad po sté snad po desáté