Strážce duší

Už jsem tam měl být. Začíná se stmívat a padá zase ta vlhká, lepkavá mlha. Konec aleje se již ztrácí pod šedivým závojem. Nechtěl bych je tady potkat. Ježíši, kolikrát ještě. Už nechci. Nenávidím toto místo. Nenávidím sebe. Ale bojím se. Tolik se bojím. Ne ani tak o sebe. Kdybych byl sám, tak to už dobrovolně skončím jako ostatní. Nevydržel bych to. Copak mohu dopustit, aby se mým blízkým něco stalo?
Letos je to sedm let. Také to bylo počátkem listopadu. Jako několik sezón před tím, i tentokrát jsme si udělali pánskou jízdu a jeli přespat na rozvaliny jednoho hrádku v lesích nedaleko Medlic. Byli jsme čtyři. Seděli jsme ve tmě, ozáření teplým světlem ohně, popíjeli domácí slivovice a smáli se babským povídačkám o podivných zjeveních. Příjemně chlapsky dráždivé. Pak jsme se na chvíli odmlčeli a jaksi se ztratila nit. Nikomu nebylo do řeči. Ještě pár nepovedených pokusů o zábavu a všichni jsme se uložili do svých spacáků, co nejblíže k ohni.
Nevím kolik bylo hodin. Někdo mě ve spacáku posadil s takovou silou, že jsem se ani pořádně nestačil probrat. Na krku jsem ucítil chladné ostří jakési zbraně. Cosi mě drželo zezadu. Smrdělo mu z úst a měl nepříjemně chraptivý hlas. „Ani se nehni. Sic tě podříznu jako tvé kamarádičky.“ Snažil jsem se zaostřit do oranžového přítmí dohořívajícího ohně. Zrak mi padl na nejbližšího spícího. Ještě spál, když se náhle v němé hrůze otevřel oči a prohnul se jako luk. Na krku se mu nepřirozeně napjala kůže, která posléze praskla se zvukem trhaného hadru. Ohryzek mu vyhřezl, z otevřené rány a vytryskl gejzír krve, který v několika intervalech potřísnil všechno okolo a pár teplých kapek přistálo i na mém krku. Pak už jeho oči hleděly prázdně do noční mlhy. Hrůzou jsem se zhroutil a víc si nepamatuji.
Probudil jsem se až ráno. Z vyhaslého ohniště stoupaly obláčky páry a mísily se s ranní chladnou mlhou, ze které padaly k zemi drobné sněhové vločky a na chvíli ulpívaly na povrchu, aby roztály a zanechaly po sobě drobnou kapičku vody.
Posadil jsem se matně si začal vybavovat noční zážitek. Můj zrak padl na místo, kde ležel kamarád. S úlevou jsem zjistil, že se právě probouzí. Naše oči se setkaly a byla v nich patrná úleva a překvapení zároveň.
Zlý sen, byl to jen zlý sen. „Tak jak jsme se vyspali?“, zeptal jsem se, abych přeťal tíživé ticho. Nikomu nebylo moc do řeči. „Tady tedy už mě nikdo nedostane.“ Ozval se kamarád. „To byl sen..., jsem myslel, že se strachy po...“ Ostatní se po sobě podívali a bylo jasné, že podobný zážitek měli i ostatní. Ani jsme se nemuseli domlouvat a bez řečí jsme rychle sbalili věci a vyrazili na vlak.
Jazyky se nám rozvázaly až ve vyhřátém kupé, které poskytovalo jistý pocit bezpečí. Byť jsme věděli, že jsme prožili něco divného, svým způsobem vzrušujícího, nikdo o tom neměl chuť povídat. Celkem těžkopádná debata se tak stočila k obvyklým tématům. Všichni jsme byli jako na trní a bylo zřejmé, že každý che být už doma. Já si to ostatně taky přál. Ještě, že to byl jen sen. I když podivně skupinový.
Konečně jsme v cílové stanici. Je brzké odpoledne a doma nás čekají mnohem později. „Tak se chlapi mějte fajn a doufám, že napřesrok se zase sejdeme. Jen bych byl pro změnu místa.“ Loučil jsem se s přáteli. „Jasně, něco vymyslíme... Tak zatím ahoj.“
Nasedl jsem na tramvaj číslo 17 ze Svinova do Hrabůvky a těšil se domů. Doma nikdo nebyl a tak jsem si v klidu dal sprchu. Když jsem vylezl a drhnul se ručníkem, padl mi zrak na můj krk. „Co to tam mám za fleky?“, ptal jsem se sám sebe v duchu a zkoumal místo blíže zrcadla, kde bylo více světla. V tom mi to došlo. „Do prdele, to je přece místo, kde na mně v tom snu stříkla krev“, řekl jsem nahlas. „To není možné...“, zoufale jsem se snažil ono místo vyčistit ručníkem. Po chvíli jsem měl krk červený jako kdybych se opařil. Na ručníku byly taky zbytky krve.
Doma jsem raději nic neříkal, abych je zbytečně neplašil. A věřili by mi vůbec? Asi moc ne. „Zase nějaká pohádka pro děti co? Jako obvykle.“ Pohádky mám rád a často si je vymýšlím, ale toto je něco jiného.
Jak šel čas, hrůzný sen v mé mysli pomalu bledl a byl odsouván kamsi dozadu do vzpomínek. Do reality mě vrátil strohý mail manželky mého přítele: „Vašek zemřel na zástavu srdce, když byl v Tatrách. Pohřeb je v sobotu...“ Přečetl jsem mail několikrát a nemohl jsem uvěřit. Vždyť mu bylo něco málo přes čtyřicet.
Na pohřeb jsem samozřejmě dorazil i s ostatními z oné noci. Byli ale nějací jiní, než jsem je znával. Zamlklí a když už něco řekli, nedokázali se dívat do očí. Zrak jim nervozně těkal. „Stalo se něco?“, ptal jsme se Jardy. Zavrtěl hlavou: „ani člověče nevím, nic významného a přesto... Mám nějaké divné tušení“. „Tak to vyklop, co tě trápí?“ Zkouším z něho dostat nějakou další informaci. „Já nevím, nechci o tom mluvit.“
Od toho pohřbu jsem ztratil svůj klid. Začal jsme vědomě pátrat v knihách, na internetu, prostě kde se jen dalo, po nějaké informaci, která by dokázala vysvětlit náš společný noční zážitek. Stala se z toho posedlost. Podvědomě jsem se připravoval na střet s něčím, co jsem nechápal, neznal a možná proto se i bál. Nabyl jsem přesvědčení, že Vaškova náhlá smrt s tou nocí souvisí. „Já se nedám tak snadno“, pomyslel jsem si. „Nedám.“
Týden před prvním výročím našeho výletu mi v noci volala Jardova žena, že se Jarda oběsil v kůlně u domu. Nezmohl jsem se na odpověď. Popadl jsem kabát, bez dlouhého vysvětlování jsem vyrazil na místo. Nebylo to daleko. Když jsem se blížil k Brušperku, protínaly noční tmu modré majáky policie a záchranky. Věděl jsem proč. Zastavil jsme auto u vedlejšího domu a šel do zahrady. „Kampak pane?“, postavil se mi do cesty policista. „Já,... volala mi Milada, tedy paní domu. Jsem rodinný přítel. Požádala mě abych přijel“, odpověděl jsem. „Aha, tak prosím, ale teď tam jsou doktoři. Paní je velmi rozrušena.“ „Jistě, děkuji“, poděkoval jsem policistovi a zamířil přímo ke kůlně, jejiž vnitřek byl nepřirozeně osvětlen přenosnými reflektory.
Milada seděla zhroucena před kůlnou. Objal jsem ji. „Kde máš děti?“, zeptal jsem se. „Jsou u nich rodiče“, řekla mezi vzlyky. „To je hrůza, kdybys ho jen viděl“, pokračovala, „byl v poslední době strašně divný“. Vstal jsem a nahlédl do kůlny. Policejní technik pořizoval fotodokumentaci a záblesky světla ještě zvýrazňovaly šílenost celé scény. Jarda ještě visel. Hlavu nepřirozeně zkroucenou. Z pootevřených úst mu vyhřezl zčernalý jazyk. Vypadalo to jako by mu z úst lezl dlouhý černý had. Oči měl otevřené, vyboulené a byl v nich děs – nedá se to říci jinak. Byl jen v trenýrkách, pomočený a pokálený. Ještě jedna, pro mě velmi významná, maličkost mi padla do oka. Temně rudé skvrnky na jeho krku.
Ještě jsem prohodil pár slov s Miladou a jejími rodiči. Nabídl jim pomoc. Domů jsem se vrátil nad ránem. Už jsem nešel spát. Uvařil jsem si silnou kávu a snažil se srovnat si myšlenky. Bezděky jsem se začal drbat na krku. Pak jsem si to uvědomil. „Do prdele..., to snad ne...“, vyrazil jsem do koupelny. Byly tam. Zarudlé skvrnky na krku. Svědily, až pálily. Jako by se zrovna probudily k životu.
Vrátil jsem se do kuchyně a usrkl kávy. Pak mi v kapse zazvonil mobil. Zamyšleně jsem ho zvedl: „prosím..“. Chvíli bylo ticho. „Pátek sedm hodin. Buď na místě!“, přikázal ten chraplavě chladný hlas. „A když ne?“, zeptal jsem se vzdorovitě. Jen drsný smích mi byl odpovědí. Pak telefon oněměl. „Tak to kurva ne!“, rozčílil jsem se a hledal číslo, ze kterého mi bylo voláno. Zatočila se mi hlava. Volal mi Jarda.
Ještě dvě stě metrů a a jsem tam. Do kopce skoro běžím, sotva dýchám. Kolikrát budu ještě sedět mezi rozvalinami, tohoto starého hrádku, hledět na příjezdovou cestu v místě, kde kdysi stávala brána. Jak dlouho budu ještě střežit toto místo, v den, kdy za mými zády tančí neklidné duše mrtvých, které neumí odejít z tohoto světa v pokoji. Vlastně to vím. Do konce svých dní, nebo najdu někoho, kdo bude dobrovolně stát na stráži místo mě. Nebo? „Jak dlouho ještě?“, zeptal se mlhavý přízrak za mými zády. Jarda se posadil vedle mne. „Vašek měl štěstí. Zemřel přirozenou smrtí a došel svého klidu. Já už jsem to nemohl vydržet, tak... Však víš.“, pokračoval Jarda.
„Já to nevzdám,“ odpověděl jsem, „mám život rád. I když jsem poznamenaný, strážce“. „Já ti mohu pomoci.“, pronesl do noci Jarda. „A jak?“, zeptal jsem se pochybovačně. „No víš zítra tady budou spát nějací kluci..., a tak bych mohl..., však víš. Neradno rušit nepokojné duše.“
„To ať tě ani nenapadne. Chceš skončit v zatracení? Musí existovat nějaká cesta. Přijdu na to. Příští rok. Určitě.“