Dobrodruzi z Antaru: Kapitola IX - Jakoby království Antar mělo málo nesnází.

Uplynulo opět mnoho podzimních dní. Dění v Antaru se už po velice rušném a náročném roku vracelo do dřívějších pořádků. Dandar dával do pořádku městskou hlídku a najímal nové stráže, nicméně se noví rekruti zrovna do služby nehrnuli.

Dobrodruzi se čas od času sešli, aby občas poseděli a popovídali si o životě. Také se snažili zjistit něco o rituálu „zraň magii,“ nicméně zatím nalezli pouze útržkovité informace. Zřejmě se budou muset vydat někam dále do světa, kde by tamější mágové mohli být moudřejší.

Jednoho chladného deštivého dne se dobrodruzi opět sešli „U mrtvého draka,“ tentokrát jen na nezávaznou řeč. V poslední době se stejně toho moc nedalo dělat. Mnoho posledních dní bylo velmi deštivých, takže pokud dotyčný nechtěl být promoklý na kost, mohl sedět buď doma nebo v hospodě. Jen Vidaathovi déšť a nevlídné počasí nevadilo, byla to zkrátka součást moci přírody.

Proto také v tuhle dobu byly hospody plné. I v tento den to nebylo jinak. Hospoda „U mrtvého draka“ nebyla výjimkou. Všechny stoly byly přeplněné. U malých stolů obvykle pro tři a čtyři hosty jich sedělo minimálně pět a velkých pro osm často až dvanáct. Hosté často seděli i na různých špalkách donesených ze zásob dřeva zdejší hospody. Zkrátka host je host. Hospodský v tento čas měl ty pravé žně, točil jedno pivo za druhým a jídlo pomalu neměl čas připravovat.

Všech pět dobrodruhů tentokrát sedělo u jednoho velkého stolu ještě společně s jejich přáteli z města. Seděl tam ještě Ravin, místní obyvatel Antaru střední postavy mladšího vzhledu a vlídného výrazu ve tváři. Jeho vlasy byly delší hnědé a na prostého obyvatele poměrně slušně upravené. Silgurd dobrodruh, který se nedávno zastavil ve městě a chtěl si odpočinout. Byl vyšší ramenaté postavy, ostrých rysů v obličeji a dlouhých černých vlasů. Malmiron místní obyvatel, poměrně častý host zdejší hospody, staršího vzhledu. Na tváři měl již nějakou tu vrásku a vlasy prošedivělé. Kromě nich u stolu seděli ještě další dva obyvatelé, kteří si k nim dodatečně přisedli.

Všichni se velice dobře bavili. Mezi časté a vděčné téma, byly poslední dobrodružné výpravy na sever. Mnoho věci však znělo natolik bláznivě, že jim mnozí místy až nemohli uvěřit. Respektive, těm mnohým děsivým věcem nacházející se v prokletém hvozdu a pevnosti Chaledath, by raději mnoho lidí raději nevěřilo. Na rozdíl od ostatních Silgurd pečlivě naslouchal a často se ptal na mnoho detailů. Sám se totiž taky rád zúčastňoval dobrodružných výprav, takže pokud by se někdy dostal na ta místa, měl by tak trochu přehled o nástrahách, na které tam může narazit.

Silgurd vyprávěl zase o posledních událostech sousedního království Aldorion. Převážně o obraně města před Almendeici, před kterými se po dlouhém boji ubránili. Hodně jim pomohlo, když byl Antar osvobozen, to by se bojovalo snad do dnes. Po boji šel na nějaký čas na odpočinek. Zašel se podívat také do Antaru, aby se podíval, jak se zde žije. V poslední době přicházelo ze zdejšího království množství špatných zpráv. Při té příležitosti se seznámil s dobrodruhy. Jak aby ne, když jsou to v podstatě zdejší velcí hrdinové, kteří osvobodili město ze spárů Almendeiců.

Jak se tak sporu bavili, čas ubíhal. Mnozí hosté postupně odcházeli, až v hospodě zůstal v podstatě obsazen jen stůl dobrodruhů a u ostatních stolů zůstal jen sem tam jeden dva hosté. V tento pozdní čas však do hospody vstoupila podivná žena menšího vrůstu, trochu tupého výrazu. Zprvu jí nikdo nevěnoval pozornost, objednala si jen trochu šunky. Po chvilce ji hospodský donesl pivo a kus šunky. Najednou ji z rukávu vylezl velký černý pavouk podobný Snovačce jedovaté. Odřízla kus šunky a ten kousek dala pavoukovi. Ten se ihned pustil do pojídání šunky.

To však už neuniklo pozornosti skupinky bavících se dobrodruhů. Občas se podívali jejím směrem. Byl to zvláštní pohled, sledovat velkého pavouka pojídajícího kus šunky. Občas zamumlala něco v neznámém jazyku, který byl pro všechny dobrodruhy neznámý. Snažili se občas něco pochytit a pokusit se rozpomenout, zda přeci jen nepřijde povědomý. Vidaath si po nějakém čase vzpomněl, že kdysi zaslechl o jazyku Drowů, temných elfů žijící hluboko v podzemí. Ten jazyk, jakým hovořila, byl až příliš podobný.

Uplynula delší doba. U vedlejšího stolu dosud seděla parta čtyř popíjejících hostů a hlasitě se bavili. Patrně již měli nějaké to pivo v sobě. Starší vousatý chlap si všiml jednoho většího pavouka pod stolem a jen tak ze srandy ho zašlápl. Hlasité dupnutí neuniklo pozornosti zvláštní ženě. Ta si hned všimla čerstvě zašlápnutého pavouka na podlaze. Následně vstala od stolu, vzala do ruky svého pavouka a šla přímo k chlapovi, který onoho pavouka před chvíli zašlápl.

„Ty zabít pavouka,“ promluvila k němu v obecné řeči. Ze stylu mluvy bylo patrné, že příliš inteligentní nebyla.
„A co já s tím. Však to byl jen dotěrnej hmyz,“ odpověděl hrubým hlasem chlap, které mu to bylo z jeho výrazu evidentně jedno.
„Když ty zabít pavouka. Pavouk pak zabít tebe,“ chladně odpověděla. A poté svého pavouka položila chlapovi přímo na hlavu.
„Dej to ze mě pryč! Nesnáším pavouky! Sundejte to ze mě!“ volal po svém okolí, doufajíc, že se najde někdo, kdo velkého pavouka z něho sundá.

Celá situace působila docela komicky, celá hospoda jen pobaveně zírala na velkého vousatého chlapa, jak panicky máchá rukama kolem hlavy a bojí se jednoho pavouka. Pravda, komu by byl příjemný velký černý pavouk na hlavě. Celá sranda skončila v momentě, když chlap najednou padl na podlahu a nejevil známky pohybu. Ta cizí žena poté jen vzala k sobě pavouka, otočila se a beze slova odešla z hospody. Během chvíle se k němu seběhli ostatní, aby zjistili co se mu stalo.

„Je mrtvý!“ prohlásil jeho známý, který popíjel u stolu s ním.
„Co to říkáš Elsinare? Snad ho nezabil jeho strach z pavouků?“ nevěřil tomu další z jejich party.
Vidaath vstal od stolu a šel onoho chlapa prohlédnout.
„Ukažte. Podívám se na něj. Mám jisté podezření,“ pravil a pokračoval v prohlídce. Jeho pozornosti neunikla stopa od pavoukova kousnutí.
„Má pravdu. Je mrtev. Zabil ho pavoukův jed. Podívejte se,“ ukázal na stopy po kousnutí.
„Co to říkáš? Přece ho ten jed tak rychle nemohl zabít?“ stále nevěřícně prohlašoval smutným hlasem.
„Je mi to líto. Nepociťuji u něj již žádné známky života. Nikdy jsem se s tak silným jedem nesetkal.“

Daniela mezitím vyběhla na ulici, aby dostihla onu neznámou ženu a žádala vysvětlení, nicméně na ulici již nikoho nespatřila. Vidaath dále utěšoval ostatní přátele zemřelého. Daniela byla odhodlána onu neznámou ženu najít, avšak v ten den bylo již pozdě a hledat ji by bylo marné. Patrně buď co nejrychleji opustila město, nebo se někde ukryla. Daniela ještě pomohla skupince s nešťastníkem do paladinského chrámu.

Ten večer se všichni ostatní rozešli do svých domovů. Ostatní dobrodruzi se rozhodli přespat zde „U mrtvého draka.“ Většina pokojů byla sice již obsazena, ale jeden volný pokoj zde stále byl. Nacházeli se v něm pouze dvě postele, a tak Vidaath a Rogr museli nocovat na podlaze. Před spaním se ještě bavili o podivné ženě a incidentu s pavoukem.

Ráno se probudili tentokrát o něco později než obvykle. Ten den byla zcela zatažená obloha a slunce tak nevytáhlo dobrodruhy včas z postelí. Opláchli si obličej v lavoru a krátce na to sešli dolů do hospody. To zrovna trpaslík otvíral hospodu, aby mohl přivítat první případné hosty. Kvůli špatnému počasí se dali očekávat poměrně brzo. Dobrodruzi si sedli ke stejnému stolu jako včera. K snídani jim trpaslík připravil chleba a trochu sýra. K tomu jim samozřejmě natočil pivko, ačkoliv takhle po ránu moc hostů po něm netouží. Ale co s tím mohli nadělat, jak trpaslíci říkají „ranní ptáče bez lahváče nikdy nikam nedoskáče.“

Chtě nechtě, pivo holt museli dopít. Po chvíli dorazila Daniela, a tak mohli spolu rozebírat včerejší události. Během snídaně do hospody v nezvyklou dobu dorazil Dandar.

„Zdravím vás.“
„I my vás zdravíme. Co tady děláte v tak nezvyklou dobu?“ opětovali pozdrav trochu udivení dobrodruzi.
„Měl bych naléhavou prosbu.“
„Co se děje?“ zajímal se Alessander.
„Má sestra onemocněla, léčitel se zmiňoval o nějaké smrtelné kletbě. Potřebuju nutně kámen země,“ naléhal nezvykle Dandar.

Dobrodruzi se na sebe chvíli udiveně podívali. Divili se, že tak náhle po nich chtěl kámen země, když ještě před pár dny jim sám Dandar doporučil, ať si kámen země ponechají u sebe, protože je to jedna součást rituálu „zraň magii.“ Navíc Vidaath a ani Alessander o nemoci nazývanou smrtelná kletba dosud vůbec neslyšeli. Chvíli se mezi sebou dobrodruzi o tom potichu bavili. Něco se jim na Dandarovo jednání nezdálo. I výraz v obličeji byl jiný, jakoby z něj vyzařovaly zlé úmysly. Pojali podezření, že se o Dandara nejedná, a pravděpodobně se jedná, buď o nějakou iluzi, nebo dokonce ten s názvem „má stovky životů a statisíce podob.“

„No tak co bude?“ podrážděně reagoval Dandar.
„Máme podezření, že ty nejsi Dandar, a proto ti kámen země nemůžeme vydat,“ dala Daniela jasnou odpověď.
„Chcete se snad protivit vůli vašeho krále?“ vyhrožoval Dandar. Takové jednání však u Dandara dosud nikdo nezaznamenal.
„Ty jsi někdo jiný. Takhle by skutečný Dandar nikdy nejednal.“
„Pochybujete snad o mě? Nechtějte abych na vás zavolal stráže.“
„Stráží se nebojíme. Ať jsi co jsi, moc jsi toho o něm nezjistil. Takhle Dandar vůbec nejedná a pochybuji, že by tě strážní vůbec poslouchali. Všichni zde v Antaru dobře znají povahu svého vládce a každý by po chvíli zjistil, že ty nejsi on.“ tvrdě argumentovala Daniela, z jejíž výrazu bylo jasné, že to myslí opravdu vážně.

Dandar nakonec beze slova hospodu opustil. Dobrodruzi po jeho odchodu řešili, kdo to ve skutečnosti mohl být. Tahle situace nevěstila nic dobrého. Pokud to byl skutečně ten, o kterém se říká, že má stovky životů a statisíce podob, tak o něm se nedávno dozvěděli, že přejímá podobu těch co zabil. To by však znamenalo jedinou velice zlou skutečnost. Dandar je po smrti. To by byla pro Antar další velká rána, ještě do teď se nevzpamatoval z posledních bojů. Zatím to však neví jistě, mohla to být klidně nějaká iluze, nebo jen nějaký padouch ve věrném přestrojení.

Po chvíli dorazili do hospody stráže. Dobrodruhy v tu chvíli napadlo, zda ten falešný Dandar splnil svoji hrozbu a poslal pro ně stráže. Pochyby se však rozptýlily, když zahlásili: „Pánové! Mám pro vás zlou zprávu. Pokud by se zde objevil Dandar, tak mu nevěřte. Je to někdo jiný, kdo se za něj vydává. Tělo skutečného Dandara bylo dnes ráno nalezeno daleko za městem. Zatím nevíme, kdo za jeho vraždou stojí. Rozhlaste to po okolí. Ať chce ten falešný Dandar cokoliv, tak mu nevěřte a hned běžte upozornit městskou stráž.“
„Před malou chvíli tu byl,“ ozvala se Daniela, „choval se hodně divně, proto jsme pojali podezření, že to mohl být někdo jiný.“
„Dobře, že jste mi to řekli.“ Poté zavelel ostatním strážcům: „Nemůže být daleko! Pojďte, můžeme ho ještě chytit!“

Tak to byla krutá pravda. Dandar je opravdu mrtev. Co teď bude z městem? Kdo převezme nově vládu nad městem? Není to zase další z plánu Almendeiců jak ovládnout město? Tyto mnohé otázky opět vyvstaly.

V rychlosti dojedli, aby mohli zjistit o vraždě Dandara více. Obyvatelé města vypadali dnes ustaraně, zřejmě se už se to rozkřiklo, že byl vládce Dandar zavražděn a místo něj se zde pohybuje falešný. Jejich cesta vedla nejdříve do paladinského řádu, kde by snad mohli vědět více.

Cestou potkali opět tu podivnou ženu, jejíž pavouk včera usmrtil v hospodě „U mrtvého draka“ chlapa. Daniela se chopila příležitosti a ihned se s ní dala do řeči:
„Stuj! Potřebuji s tebou něco nutně vyřešit.“
„Co ty potřebovat?“ udiveně pohlédla na Danielu.
„Chci s tebou probrat událost, která se stala včera v hospodě.“
„Ty myslet toho chlapa?“
„Ano. Ty jsi úmyslně na něj položila svého pavouka a ten ho usmrtil.“
„Zabil pavouka. Tak pavouk zabít jeho.“
„Zabití člověka je ale zločin.“
„Zabití pavouka být taky špatné,“ argumentovala ona podivná žena.
„Ano to je. Avšak to ti nedává právo být soudcem a katem v jedné osobě. U nás toto považujeme za vraždu a budu tě muset zatknout.“
„Já jen vykonat co být správné. On zabít nevinného pavouka. Copak být pavouk něco méně něž člověk.“
„U nás platí jiné zákony, něž u vás odkud pocházíš. Zde je tvůj čin považován za vraždu, a proto tě zatýkám. Půjdeš se mnou.“
„Dobrá. Lil jít s tebou, ale já muset do noci vrátit, jinak má paní zlobit,“ souhlasila žena, která si říkala Lil, aniž by vlastně tušila, co jí čeká.
Lil tedy s Danielou dobrovolně šla do paladinského řádu, kde by měla být spravedlivě souzena.

Spolu s ostatními dorazili k paladinům.
„Zdravíme tě. Koho nám to vedeš,“ vítali Danielu strážní u brány.
„Též vás zdravím. Podařilo se mi zatknout tu, která je zodpovědná za smrt jednoho muže, ze včerejška.“
„To je ta, která zabila toho velkého chlapa pavoukem?“
„Ano.“
„Dobrá. My už se o ní postaráme. Bude spravedlivě souzena.“

Lil poté odvedl další strážní do podzemního žaláře zde v chrámu. Daniela a ostatní dobrodruzi se vydali za zdejším vůdcem a probrat s ním záležitosti ohledně Dandara. Ten už je ve své komnatě očekával.

„Zdravím vás. Dobře, že jste dorazili ke mně,“ uvítal je paladinský vůdce.
„I my vás zdravíme,“ odpověděla na pozdrav Daniela.
„Jistě se k vám již dostala ta nemilá zpráva o smrti Dandara.“
„Ano. Ráno nám to sdělila zdejší stráž.“
„Kromě toho se za námi dostavil někdo vydávající se za Dandara. Choval se zcela jinak než pravý Dandar a pojali jsme podezření, že se jedná o někoho jiného,“ pokračoval Alessander.
„Podařilo se už dopadnout toho falešného Dandara?“ ptal se Rogr.
„Falešný Dandar, který se tu potuloval ráno a zřejmě chtěl něco získat, zmizel. Prohledali jsme snad celé město a jakoby se do země propadl. Buď dosáhl svého nebo neuspěl. To však netušíme.“
„Chtěl po nás kámen země. Ale nedali jsme mu ho, protože jeho chování bylo velice podezřelé,“ dodala Daniela.“
„Takže zřejmě neuspěl. Poté, co byl odhalen, zřejmě odešel,“ pokračoval Rogr.
„Alespoň jedna dobrá zpráva. Teď však máme problém, kdo zasedne na královský trůn. Poslední události počet vhodných kandidátů hodně zredukoval. Špatné období našeho království tak zřejmě nebude mít jen tak konec,“ na chvíli se vůdce paladinů odmlčel a poodešel k oknu. „Pořád tomu nemůžu uvěřit. Dandar byl dobrý vládce, přesně takového, kterého jsme potřebovali. V hloubi duše mám pocit, že je stále naživu.“
„I my se s tím dosud těžko srovnáváme. Byl to náš dlouholetý přítel, kterého známe prakticky od dětství,“ souhlasila s vůdcem Daniela.
„Myslím, že bude potřeba nějaký čas, než se rozhodne, co dál,“ povzdechl si zamyšleně paladinský vůdce.

Všichni se poté rozloučili a popřáli si sílu do dalších dní. Dobrodruzi se vydali na cestu z paladinského chrámu a přemýšleli o tom, co bude v dalších dnech. Cestou se zeptali, jak probíhá výslech Lil. Vyděšený paladin jim začal ihned líčit vše, co se během poslední chvíle odehrálo.

„Co se stalo, že vypadáš tak vyděšeně?“ optal se Rogr,
„Před chvíli se v podzemí stalo něco velice podivného. Toho chlapa, kterého prý včera zabil ten jed z pavouka,“ na chvíli se odmlčel.
„Pověz, co se stalo?“ Rogrova zvědavost mu nedala se nezeptat.
„No zkrátka se z něj vylíhlo mnoho dalších pavouků. A ta drowí otrokyně.“
„Cože? Drowí otrokyně? Co ta tu dělá?“ podivil se Vidaath.
„Nikdo z ní nechce nic mít. Každý alespoň jednou v životě zaslechl hrůzy a utrpení, které se odehrávají v podtemnu. Každý se jí bojí, protože tu zřejmě má někde svojí paní a nikdo z nich nechce poznat utrpení, které můžou drowové způsobit.“
„Chceš tím naznačit, že jste Lil pustili na svobodu?“ ptala se vážným hlasem Daniela.
„Je to tak. Když ostatní viděli, co to provedlo s tím chlapem, tak všichni od ní dali ruce pryč. Nikdo nechce skončit jako ten nebožtík.“
„To snad nemyslíte vážně,“ řekla Daniela nevěřícně přísným hlasem.
„Pokud bychom potírali každý náznak zla za každou cenu, tak bychom za chvíli vymřeli. Už tak jsme v posledním půl roce utrpěli citelné ztráty.“
„Ach jo. Tak nám tady bude pobíhat žena s jedovatým pavoukem a kdykoliv se jí někdo znelíbí, tak ho nechá otrávit. Budu muset na ní dávat pozor, když se jí ostatní bojí,“ povzdechla si Daniela.

Všichni dobrodruzi se dohodli na dalším plánu. Hlavní úkol byl jasný. Najít drowí otrokyni a dávat pozor, aby opět někoho nenechala otrávit. Pokud možno nalézt i její paní. Nejprve si však došli doplnit zásoby a výbavu do svých domovů. Po odpoledni se sejdou „U mrtvého draka.“

Den uplynul celkem rychle. Pozdní odpoledne minulo a dobrodruzi se sešli podle dohody v oblíbené hospůdce „U mrtvého draka.“ Každý se před příchodem trochu porozhlédl po okolí, zda někde nezhlédne hledanou otrokyni, avšak bezvýsledně. V hospůdce si dali něco malého k jídlu a při tom dohodli svůj další postup. Yzergin navrhoval, ještě chvíli posečkat. Věřil, že se dost možná Lil staví zde opět na večeři, ostatně tahle hospůdka má celkem dobrou pověst, především v točení piva.

Skutečně netrvalo dlouho a krátce po setmění dorazila drowí otrokyně Lil. Zasedla opět k tomu samému stolu jako minule. Stejně jako minule si objednala kus masa a opět část dala pavoukovi. Daniela ji prozatím nechávala na pokoji, avšak po celou dobu ji bedlivě sledovala. Hospoda se opět celkem slušně zaplňovala. Ostatní dobrodruzi mezitím popíjeli další piva.

Uplynula poměrně dlouhá doba a zatím se nic zlého nedělo. Daniela se však rozhodla jít Lil řešit, přestože zatím nic nenaznačovalo, že by se schylovalo k něčemu zlému. Ostatní tedy jen sledovali rozhovor mezi Danielou a Lil. Vesměs byl nezajímavý, a tak po chvíli mu ostatní přestali věnovat pozornost. Alessander se po chvíli rozhodl, že se vydá navštívit městského mága, bratra Lorila. Ten by mohl o drowech vědět více. Vidaath se rozhodl ho navštívit s ním, protože ho nějak tyhle fanatické rozhovory o řádu a dobru začínali unavovat.

Vidaath a Alessander procházeli již nočním městem. Po ulicích procházelo ještě několik místních obyvatel, kteří měli namířeno zpět do svých domovů, nebo do nějaké oblíbené hospůdky. Po chvíli chůze dorazili do místního sídla mágů.

Vstoupili do hlavní věže, kde sídlil hlavní mág. Když vstoupili hlavním vstupem do věže, zjistili, že je něco špatně. Všude byla tma. Nebyli zde zapáleny žádné svíčky v lucernách, ani žádné jiné svíce. Přes zataženou oblohu též nepronikalo žádné měsíční světlo, takže v přízemí věže nebylo prakticky vůbec vidět. Obvykle v toto dobu bývá v těchto místech rušno a hlavně je tu všude dostatek světla.

„Možná jen mají mágové nějakou sešlost někde jinde a nikdo zde momentálně není,“ domníval se Vidaath.
„Nepamatuji si, že by mi mágové o něčem říkali. A kdyby něco bylo, dávno bych to věděl.“

Ve tmě se snažili nalézt schodiště do horního patra věže. Postupně se zde rozkoukávali, takže hrubé obrysy schodiště po chvíli přeci jen našli. Pomalu stoupali po schodech. Bylo to hodně podivné. Čím stoupali výše, tím byla větší tma. Po chvíli nebylo vidět na pár stop, skoro to vypadalo, jakoby ta velká tma byla zde vytvořena úmyslně, možná dokonce magií. Oba se již s touto magií kdysi setkali. Avšak temnota v mágské věži nebývá obvyklá. Něco se tu odehrálo.

Konečně dorazili ke vstupním dveřím do pokoje městského mága. Oba se zastavili. Za dveřmi totiž zaslechli ženský hlas. Chvíli poslouchali. Zprvu nerozuměli její řeči, ale Vidaath přeci jen ten jazyk po chvíli poznal. Jednalo se o drowký jazyk. Takže se jednalo pravděpodobně o paní té otrokyně, co momentálně sedí v hospodě. Po chvíli zaslechli ještě další zvuky. Oba se snažili ty zvuky identifikovat, proto pozorně poslouchali. Byly slyšet různé rány a sténání. Znělo to jako mučení, pravděpodobně mučila mága a chce asi něco vědět.

Alessander se za poslední dny naučil novým kouzlům, mezi kterými je též porozumění cizím jazykům. Pomocí tohoto kouzla zjistil, že ta drowka hledá Lil. Alessander jí v jazyce drowů odpověděl, že ví, kde se Lil nachází. V tom se v zámku ozvalo cvaknutí a dveře se pootevřely. V tmavé místnosti bez světla spatřili drowí kněžku. Vzhledem ke tmě její obličej jen stěží rozeznali. Městského mága nejdříve neviděli, až po chvíli ho zahlédli ležet na podlaze. V jakém byl však stavu, přes tmu neměli šanci poznat.

Alessander sdělil kněžce v jejím jazyce, kde se Lil přesně nachází. Kněžka byla jistě spokojená, že se dozvěděla, co potřebovala, poté však Vidaathovi a Alessanderovi naznačila ať si sednou na židle u okna. Oba věděli z vyprávění, že drowím kněžkám se nevyplácí odporovat.

Kněžka si ještě chvíli hrála s mágem. V té tmě to nebylo pořádně znatelné, co mu konkrétně provádí, ale dle reakcí, byl mág téměř mrtev. Nakonec zpozorovali jak kněžka vzala svoji dýku a něco nemilého mágovi provedla. Poté odešla pryč z mágovi místnosti. Vidaath a Alessander ještě chvíli počkali, než kněžka opustí zcela věž. Vidaath nahlédl z okna, kde spatřila kněžku a její otrokyni Lil. Chvíli se oba o něčem bavili. Z té dálky ničemu nerozuměli, ale ze stylu rozpravy, bylo znát, že to asi není přátelská rozmluva. Poté obě odešli kamsi pryč.

Alessander zapálil v místnosti pár svíček, aby konečně mohli zkontrolovat stav mága. Vidaath ho šel poté prohlédnout. Ten nesl známky velkého mučení a ležel v tratolišti své krve. Na jeho těle bylo spoustu řezných a tržných ran, jedno oko bylo vydloubnuto z očního důlku a jeho krk byl podříznut.

„Je mrtev,“ pronesl Vidaath.
„To snad není pravda. Další městský mág je mrtev. Tenhle si tohohle místa moc dlouho neužil. Začíná být v tomto království opravdu nebezpečné být vůdcem. Kdo ho nahradí? Po Dandarovi městský mág, kdo bude další?“ rozmýšlel Alessander.
„Tady toho už asi moc nezmůžeme. Ve městě asi už nezůstal nikdo, kdo by ovládal schopnost vzkříšení.“
„Myslím, že by zde vzkříšení nepomohlo. Tyhle smrtící zranění jsou natolik vážná, že provést vzkříšení by vyžadovalo mnohem mocnějšího mága a v okolí není žádný, kdo by měl takovou moc,“ vysvětloval Alessander Vidaathovi.

Oba poté opustili věž a pomalu zamířili zpět k ostatním. Všichni se potkali ještě před hospodou „U mrtvého draka“ a sdělili ostatním co se odehrálo v sídle mágů. Všichni se pak nakonec rozhodli vrátit zpět do paladinského řádu, kde by se rozhodlo, co se s městem bude dít dál. Během jednoho dne totiž přišlo o vládce a hlavního mága.

Jak se dobrodruzi bavili o jejich plánech. Mezitím však zpozorovali ve svém okolí několik velkých pavouků podobných tomu, kterého měla u sebe Lil. Během krátké chvíle jich bylo v okolí velké množství a další stále přibývali. Dělo se něco velice podivného. Ve městě během chvíle zavládla panika. Bylo to velice divné, jak náhle bylo město zamořeno pavouky. Obyvatelé ve strachu opouštěli své domovy. Mnoho lidí již leželo bezvládně na ulici i v domech.

V tu chvíli napadlo Vidaatha, „měli bychom se podívat do chrámu bohyně Lin. Tak mě napadá, že ten chám měl být už dávno zbořen, ale zatím stále stojí. Napadlo mě to až teď.“
„Vidaath má pravdu. Ten chrám jsme brali stále jako samozřejmost, která tu už byla po mnoho let a též mi nedošlo, že měl být chrám dávno srovnán se zemí. Měli bychom se tam vydat,“ souhlasil Rogr.

Celá družina dobrodruhů spěchala ke chrámu v naději, že se dozvědí, co stojí za tak náhlé zamoření města pavouky. Rychlost jejich reprodukce se zcela vymykala všemu, co kdy v životě zažili. I Vidaath si byl jistý, že tomu musel někdo napomoct. Cestou bedlivě sledovali dlažbu a dávali veliký pozor na pavouky. Věděli, že jejich kousnutí je smrtící. Sice ovládají magii, která je schopna neutralizovat i tak silný jed, avšak by zbytečně vyčerpali svoji magickou moc, kterou jistě využijí pro jiné příležitosti.

Krátce na to dorazili k chrámu na náměstí. Teprve zde se naskytl skutečný rozsah pohromy. Spousty místních obyvatel panicky opouštělo své domovy, všude byl slyšet křik, nářek a sténání. Někteří obyvatelé se snažili pavouky zabíjet, tím co měli zrovna po ruce, avšak byl to marný boj. Stovky a tisíce pavouků zaplavovalo všechny přilehlé ulice. Ať se dělo cokoliv, šlo to velice rychle. Zřejmě nezbývalo příliš času na nějaký plán, bylo třeba jednat rychle.

Kroky dobrodruhů směřovali k chrámu. Při pohledu na něj, spatřili zavřený hlavní vchod. Rychle přiběhli k bráně a zkusili jí otevřít. Marně. Brána byla zavřená a zřejmě zajištěna závorou. Pokusy prorazit bránu selhaly. Zřejmě byla velice bytelná. Shánět nějaké beranidlo, či něco vhodného na vyražení nepřipadalo v úvahu. Nebyl čas. Vzpomněli si na boční dveře v zadní části chrámové zahrady. To bylo mnohem rychlejší a snadnější, než vyrážet hlavní bránu, proto se tam rychle vydali.

Když dorazili k zadním dveřím, spatřili na nich cosi podivného. Uprostřed dveří byla zvláštní tvář. Původně ji dobrodruzi považovali za nějakou ozdobu, avšak tentokrát nikde na dveřích nebyla žádná klika. Při bližším ohledání dveří tvář náhle promluvila.

„Co tu pohledáváte?“
„Potřebujeme nutně do chrámu. Je to důležité,“ odpovídala Daniela.
„Ani náhodou!“ jedovatě odpověděla tvář na dveřích.
„Kdo ty vlastně jsi?“ zeptal se Rogr.
„Jsem hlídač. Starám se o to, aby mí pánové měli klid a nemám pouštět dovnitř kdejaké čmuchaly.“
„Kdo jsou tví pánové?“ pokračovala v dotazování Daniela.
„Do toho vám nic není. Já zde plním příkazy. A ty zní jasně. Nikdo nevstoupí dovnitř!“ rázně zakončila rozpravu tvář na dveřích.

„Co teď?“ rozmýšleli dobrodruzi. Rogr navrhl, že by mohli zeď opět přelézt. Ostatní souhlasili. Rogrovi pomohli vyšplhat na zeď. Ten se rychle rozhlédl po okolí. Chrámová zahrada vypadala prakticky stále stejně zpustle. Něco zde však bylo jinak. Chvíli Rogr přemýšlel a stále nevěděl co to mohlo být, až ho to náhle trklo. Hrob, který sloužil jako tajná cesta ven z města, zde nejednou nebyl. Zkrátka jakoby zmizel a na jeho místě byla jen suchá tráva, stejná jako v okolí.

Rogr dal vědět ostatním co spatřil. V rychlosti se dobrodruzi rozhodli pro průzkum chrámu v naději, že konečně přijdou všemu dění v okolí na kloub. Daniela a Vidaath přelezli chrámovou zeď. Alessander a Yzergin zůstali u zadních vrátek a zatím hlídali v okolí zadního vstupu. Všímali si čehokoliv podezřelého.

Daniela, Rogr a Vidaath rychle přeběhli ke chrámu, vyběhli po schodech vedoucí do patra ke dveřím, kudy do chrámu vstoupili poprvé. Náhle se země opět několikrát zatřásla obdobně jako při dřívější návštěvě. I na těchto dveřích se nacházela stejná tvář jako u zadních dveří. Rogr si snadno všiml nedbale ukryté pasti na dveřích. Celkem viditelné lanko od kliky vedlo k několika nastraženým kamenům na římse nad dveřmi. Už z dálky to bylo velice nápadné, takže by si toho všiml téměř každý.

Rogr bez problému odstranil spouštěcí mechanismus. Jenže zde stále byla ta tvář. Už zprvu bylo jasné, že je dovnitř jen tak nepustí. To se ostatně také hned potvrdilo, když jen vyslovila svým typickým jedovatým hlasem: „Zmizte! Tady nemáte co dělat!“ Daniela již dále nechtěla marnit drahocenný čas, vytasila meč a se slovy: „Okamžitě nás pust dovnitř!“ mohutně udeřila přímo do tváře na dveřích. Ozval je jen křik, který vydala ona tvář a panicky se jen zmohla na slova: „Dobře. Dobře. Pojďte dál“ Dveře se otevřely a cesta do útrob chrámu byla volná. Napětí ve dobrodruzích bylo stále silnější, mohli jen hádat, co naleznou ve zdejším chrámu. Všichni se připravili na případný boj a vstoupili dovnitř.

V tmavé místnosti byly ještě dosud patrné krvavé stopy, které zde byly už od prvního rituálu. Zde se však zbytečně nezdržovali a pokračovali další místností až ke dveřím vedoucí na balkón. Rogr opatrně otevřel dveře a poté všichni opatrně přistoupili blíže ke kamennému zábradlí. Znovu se jim naskytl na hrůzný obraz několika zmučených těl zavěšených na řetězech nad oltářem. Vše tu vypadalo prakticky stejně jako při jejich první návštěvě. Všichni nevěřícně sledovali tento hrůzný krvavý rituál. Nechápali, jak to že byl opět obnoven, když se sami paladinové zaručili, že toto místo bude srovnáno se zemí. Rituál nebyl vůbec zlikvidován, ale stále se v něm pokračovalo a pravděpodobně již byl úspěšně dokončen.

Při pozornějším pohledu do chrámu, spatřili v dolním patře chrámu nějakou velice zvláštní bytost. Patrně pocházela z jiné sféry existence. Byla viditelná jen jako zářivý obrys postavy v plášti s kápí, která ačkoliv zářila, tak okolní světlo částečně pohlcovala. Daniela se rozhodla zakročit, i když se to ostatním zdálo příliš nebezpečné. Ostatní se chtěli vrátit za Alessanderem a Yzerginem a společně provést útok. Na to však nebyl čas, tak alespoň Rogr a Vidaath chtěl Daniele pomoct. Ta je však od toho odrazovala. Chtěla, aby se Rogr a Vidaath vrátili k ostatním a varovali je. Ona se pokusí mága zastavit, i přestože to bude patrně její konec, ale pokládala to za svoji morální povinnost, zakročit tam, kde ostatní paladini selhali, nebo dokonce možná i zradili.

Rogr a Vidaath nechtěli Danielu opustit, ale ta stále naléhala, ať již spěchají za ostatními. Nebylo už času nazbyt. Antar už nejspíš nezachrání, pořád je tu však možnost uniknout a vrátit se v budoucnu s armádou a město osvobodit. Oba se s Danielou rozloučili. Věděli, že to může být naposled a dali se na cestu z chrámu ke zbytku družiny.

Skupina dobrodruhů, akorát bez Daniely, se setkala u zadních dveří do chrámové zahrady, kde jim Rogr a Vidaath vylíčili, co se chrámu odehrálo, a že je patrně konec. Alessander jim zase popsal situaci. Ta byla prakticky stále stejná, pavouci zamořovali město a obyvatelé prchali. Nečekali a poslechli Daniely slova. Jejich cesta vedla na sever, kde chtěli obhlédnout situaci v paladinském chrámu.

Cestou opět dávali pozor na pavoučí záplavu, naštěstí si jich pavouci příliš nevšímali a zaměřovali se převážně na obytné domy. Když dorazili ke chrámu, naskytl se jim další obraz zkázy. Dosud mohutné zdi chrámu byly na mnoha místech provalené, domy byly zřícené a vše v okolí v plamenech. Přišli pozdě. Paladiné byli již někým pobiti. Nechápali, jak došlo ke zkáze tak rychle. Ještě před pár okamžiky byl Antar klidné a bezpečné město a náhle takový obrat k horšímu.

Nezbývalo než zamířit k nejbližší městské bráně. Ta byla od paladinského chrámu jen kousek. Když k ní dorazili, zahlédli další podivnost. Brána byla hlídána snad veškerými vojsky sloužící Antaru. U brány jich hlídalo osm a na hradbách bylo dalších několik desítek strážních. Něco však bylo špatně. Strážní se netvářili vůbec vlídně. Krátce na to, to dobrodruzi zjistili proč.

„Stát! Nikdo nesmí opustit město!“ rozkázal jeden strážný, který byl zřejmě velitel této skupinky.
„Proč nás nepustíte? Viděl jste přece, co se děje ve městě? Vždyť tu zemřeme?“ ptal se Rogr ve snaze přesvědčit strážné.
„Rozkazy. Ať se tu děje cokoliv, tak to nesmí opustit brány města.“
„A co obyvatelé města?“
„To se nedá nic dělat. Mám své rozkazy a ty hodlám dodržet. Takže se kliďte odsud,“ naléhal neoblomě strážný.

Dobrodruzi se s touto situací nechtěli smířit a chtěli zakročit, když si všimli množství strážných na hradbách s namířenými luky, raději se z tohoto místa vzdálili. Nemělo cenu riskovat prakticky jistou smrt. Pokusili se v zpovzdálí vymyslet něco jiného. Přemýšleli jak se dostat ve zdraví z města. Situace u ostatních městských bran bude zřejmě podobná a vstup do tajné chodby je odstraněn. Rozhodli se vrátit zpět na náměstí a cestou ještě něco vymyslet.

Ve městě nastal podivný klid. Obyvatel zbylo již naprosté minimum. Nikde nebylo ani těl, ba i pavouci se někam ukryli. „Byla to jen předzvěst něčeho jiného? Horšího? Nebo prostě jen většina obyvatel už vymřela, nebo se některým podařilo uniknout?“ takové a další otázky vyvstávaly v mysli dobrodruhů.

Krátce na to dorazili k blízkosti náměstí. Kousek od chrámu nalezli na zemi kohosi zraněného. Přiběhli k němu. Vzápětí ho poznali. Byla to Daniela. Byla zraněná, ale ještě při vědomí. Vidaath za pomoci své magie chvíli léčil její zranění. Díky tomu se mohla brzy postavit opět na nohy, avšak pro další boj bude muset ještě chvíli zůstat v klidu. Alespoň již mohla pokračovat dále s ostatními. Ti ji sdělili, co se ve městě právě odehrává, hlavně situaci v paladinském chrámu a u městských hradeb. Daniela jim povyprávěla co se stalo v chrámu. Chtěla zastavit tu bytost, či cosi to bylo. Avšak proti jeho mocné magii neměla nejmenší šanci a mohutná exploze ji vymrštila ven z chrámu na ulici.

Zakrátko spatřili, jak se děje něco v okolí chrámu. Hlavní brána se otevřela a z ní vyšli dvě velké chapadlovité potvory, které zůstali stát u vchodu. Hned je následovala Myri. Dobrodruzi se nemýlili ve svých úvahách, že to ona má v té zkáze prsty, avšak ta pavoučí zkáza jim nějak neseděla. Myri by se asi sotva dělila o moc s drowy, zvláště jak moc je známá jejich intrikářská povaha.

Myri se otočila směrem k chrámu a začala něco sesílat. Z její rukou začal zářit jasně červený paprsek, který po chvilce směřoval až do nitra chrámu. „Že by součást rituálu? A to je poslední jeho fáze?“ domnívali se dobrodruzi. Daniela se rozhodla jednat. Chtěla to za každou cenu zastavit, i za cenu života. Vykročila na náměstí a postavila se přesně do paprsku mezi chrámem a Myri.

Daniela pod sílou paprsku omdlela. Krátce po ní se na zem svalila i Myri a onen rudý paprsek zmizel. „Podařilo se. Ale co se stalo s Danielou? Je mrtvá? Nebo jen v bezvědomí?“ Dobrodruzi k ní ihned přiběhli, aby zjistili více. Vidaath ji prohlédl: „Ještě žije.“ Další pohled směřoval k bezvládné Myri. Ležela tam zcela bezmocná. Nyní se zdála příhodná chvíle vše zakončit. Alessander a Yzergin k ní přistoupili blíže, zatímco Rogr a Vidaath vzali Danielu na ramena.

Alessander kolem Myri vycítil velice silné magické pole. Vzápětí si to s Yzerginem ověřili. Kolem Myri se nacházelo tak silné magické pole, že bylo nemožné, se k ní dostat blíž jak na deset stop. Jejich pozornosti neunikl Myrin meč ležící opodál bezvládného těla. Yzergina napadlo, že by mohl získat její meč pomocí telekineze. Ostatní nebyli proti, když už se nemůžou Myri navždy zbavit, tak ji alespoň trochu oslabit.

Yzergin se začal velice soustředit na meč. Avšak to nebylo tak snadné, jak si to představoval. Meč se sice nacházel necelé čtyři stopy od okraje působnosti magického pole, avšak každá myšlenka na posun meče způsobovala veliké bolesti hlavy, které byly po chvíli nesnesitelné. Yzergin, proto chvílemi odpočíval. Meč se přitom pokaždé posunul blíže k okraji. Ještě několik pokusů a bude na dosah. Bude to takové malé vítězství v prohrané bitvě.

Meč se přiblížil již na dosah okraje magické bariéry. Bylo na čase, Yzergin se již cítil unaven. Rogr poté natáhl ruku pro Myrin meč. Při pokusu vnořit ruku do magického pole i on cítil silnou bolest hlavy. Bolest byla silná jako kdyby se mu do hlavy zabodávalo tisíce střepů. Chvílemi to chtěl vzdát, avšak naděje byla silná. Jakmile se Rogrovi podařilo pevně uchopit meč, ihned jej vytáhl z dosahu magické bariéry.

Jakmile se Rogr a Yzergin trochu vzpamatovali z té příšerné bolesti hlavy, konečně si prohlédli Myrin meč. Byl velice zvláštní. Zářivý, lesklý, popsán nejrůznějšími runami a celý jakoby vyroben z temného skla. Svou podstatou působil dojmem, že se musí při prvním úderu do nepřítele roztříštit. Když ho tak třímali v rukách, cítili z něj zvláštní temnou sílu a zlo. Skoro budil obavy ho jen vlastnit. Prozatím se dobrodruzi rozhodli jej nepoužívat, dokud nezjistí o něm více.

Zatímco se dobrodruzi zaobírali mečem. Město téměř zpustlo. Nikde nebylo vidět jediného obyvatele. I nářek a panika též utichly. Postupně nad městem vznikal obří oblak temnoty, který se stále rozšiřoval.

Pořád vyvstávala ta samá otázka: „Jak se dostat z města živí?“ Yzergin navrhl využit svoji verzi teleportační magie, avšak upozorňoval, že nikdy se nepokoušel přemístit větší skupinku na velkou vzdálenost. Dosud zkoušel jen přenesení menších předmětů na kratší vzdálenosti. Bylo však rychle rozhodnuto, že pokud existuje i malá naděje se odsud dostat, tak ji využijí. Ještě bylo nutné určit cílové místo, kam budou všichni přeneseni.

Mělo by to být takové místo, které by bylo z města viditelné. Takových míst však v okolí města příliš nebylo, poněvadž by vyvýšené místo poskytovalo nepřátelským vojskům taktickou výhodu při obléhání města. Vidaath naštěstí okolí města velmi dobře znal a navrhl menší vrchol poblíž hřbitova na severu. Toto místo bylo z určitého úhlu viditelné i z náměstí, stačilo se postavit naproti hlavní ulice.

V tom Vidaath spatřil další podivný úkaz. V okolí města stálo již mnoho vzrostlých stromů a jen taktak byl kýžený vrchol viditelný. Zarazil se, nikdy si na tyto vzrostlé stromy nevzpomínal. Jak se tak rozhlížel, všiml si dalších menších stromů, které rostly rychle ze země. Bylo třeba spěchat, než jejich jediná naděje zanikne.

Yzergin proto dále nečekal a začal se soustředit na provedení hromadné teleportace. Nastal okamžik pravdy. Riziko neúspěchu bylo velké, avšak nezbývalo než doufat v úspěch. Všichni náhle zažívali zvláštní pocit mysli. Svět okolo jakoby se na okamžik rozplynul a cítili jen jejich tělo, jak bylo přenášeno pryč. Bylo to jiné než Alessanderův teleport, nebo portály v pevnosti Chaledath. V ten moment raději všichni zaostřili své myšlenky na nedaleký vrch a tím se snažili Yzerginovu snahu alespoň trochu usnadnit.

Zvláštní pocit po chvíli začal ustupovat. Postupně začali vnímat krajinu okolo. Všude bylo ticho, které jen občas přerušilo zahoukání sovy. Když se konečně rozhlédli po okolí, spatřili známou kopcovitou krajinu v okolí hřbitova. „Povedlo se,“ ulevili si. Dokázali se ve zdraví všichni dostat z města. Avšak po chvíli spatřili Yzergina ležet bezvládně na zemi. Vidaath mu hned přispěchal na pomoc. Yzergin byl naštěstí stále na živu, avšak byl natolik vyčerpán, že upadl do bezvědomí. Bude trvat ještě dlouho, než se z něj probere.

Celá skupinka dobrodruhů nyní pohlédla směrem k ještě nedávno prosperujícímu městu nesoucí název Antar. Nad městem se vznášel obrovský oblak temnoty spirálovitě se stáčející do jeho středu. Jen v zpovzdálí sledovali jak město, ke kterému měli všichni vztah již od útlého dětství, mizelo v temnotách. I Alessander který přicestoval do města před půl rokem cítil hořkost dnešního dne. Uvědomovali si, jak všechny jejich činy, které za celou poslední dobu pro město vykonali, přišli zcela vniveč. Všechny činy, od pomoci Dandarovi na trůn, průzkum prokletého hvozdu, osvobození od Almendeiců, to vše pro nic. Všichni jejich příbuzní, rodiny, známí, přátelé pravděpodobně zahynuli při této zkáze. Okolí města bylo pusté. Nikde nezbylo jediného přeživšího. Dost možná jsou jedni z mála, co přežili. Celé dosud spokojené skupince zbylo pouze to co měli v ten den zrovna u sebe.

Okolo města rychle rostlo mnoho zcela nových stromů. Skoro to připomínalo události, které se možná staly v kdysi prosperujícím městě Corft. V tento den zcela zmizelo z mapy světa další království. Bylo pohlceno neprostupným prokletým lesem a temnotou. Další místo, kam se budou vydávat jen ti nejodvážnější s vědomím, že návrat z těchto míst bude dost nejistý. Běžní obyvatelé světa se tomuto místu budou velkým obloukem vyhýbat.

Poměrně dlouho dobrodruzi stáli na vrcholu a vzpomínali, jaké to tu bylo. Jak se tu dobře všem žilo a nyní z toho nezbylo vůbec nic. Naskytla se nyní otázka: „Co si nyní počneme? Kam teď?“ Jediný směr, který byl k dispozici, byla cesta směrem do sousedního království Aldoril. Tam by mohli nalézt pomoc v získání Antaru zpět a obnovit ho. Všichni si byli vědomi, že to je úkol na mnohá léta, možná i desetiletí. Nikdo z dobrodruhů dost možná již nikdy v životě nespatří život a radost v jejich rodném království Antaru.

Když se po chvíli vzpamatovali z toho šoku, společně vyrobili z menších stromků nosítka, na které poté naložili bezvládné tělo Yzergina. Poté se vydali na cestu do sousedního království. Cestou jen sledovali, jak Antar již zcela pohltil les. Snažili se tuto noc urazit co nejdelší vzdálenost, aby byli vzdáleni co možná nejdál od této zkázy.

Únava však brzy dala o sobě vědět. Mohli tak urazit pouhou míli a půl od Antaru. Tentokrát nehledali příhodné místo k nocování, ani si nerozdělili hlídky. Prostě jen ulehli na okraj cesty. Pomalu se jim zavíraly oči a usínali. Avšak jen stěží potlačovali své emoce z traumatizujícího zážitku na který do smrti nezapomenou.

Byl to konec další epochy tohoto světa. A další budoucnost byla nejistá. Kdo ví co souostroví čeká dále.


KONEC



Doslov



Tak to je prozatím konec, i když příběh pokračoval ještě hodně dlouho. Jak bylo psáno v úvodu, je to napsáno v roce 2011 podle odehrané hry D&D (podobné jako Dračí doupě). Jenže poté docházelo k častému střídání hráčů, likvidace světa a už to místy zkrátka nebylo ono.

Doufám, že se vám to líbilo. Napsal jsem to hlavně, abych se naučil psát a zároveň trochu navnadil kamaráda k psaní, jež svět "Souostroví" stvořil. Budu rád, když mi napíšete, jak jsem se v psaní vyvíjel a něco i k příběhu. Sice jsem se snažil několikrát Dobrodruhy přečíst a vychytat chyby, ale v prvních kapitolách je znát tehdejší můj styl psaní. Tam by to bylo možná dobré napsat znovu. Uvidím, co ukáže čas. Možná bych v budoucnu napsal možná ještě další kapitoly.

A co vlastně dělám dál? Jako fanoušek hvězdné brány jsem se pustil do projektu, který jsem měl částečně v hlavě už dávno. "Jen pokračování známého seriálu," řeknete si. Není pravda. Zasadil jsem hvězdnou bránu do prostředí fantasy a čistě do svého vlastního fantasy světa. Sice jsem využil některých věcí z brány, ale předělal vše do fantasy. Pokud patříte mezi fandy hvězdné brány a fantasy můžete si počíst zde:


http://www.sga-project.com/forum/viewtopic.php?f=27&t=9250&sid=1
87c8bafc0f71a855e75972a004d31cd&start=0

reakce jsou zatím pozitivní. Zde se učím tvořit příběhy, chování postav a zároveň vytvářím reálie světa Aldeneerin. V budoucnu mám plánu čisté fantasy z tohoto světa. Příjemné čtení a já se zatím loučím, ale nebojte, budu tu v podstatě stále pročítat tvorbu ostatních.