Mezi dvěma světy V.

„Vy jste se zbláznila? To v žádném případě!“ Vyhrkl Pierrot a rozhořčeně se procházel po chatrči. Selena tiše seděla na dřevěné židli, nejistě se dívala do země a na „vyšilujícího“ Pierrota. Jakmile mu řekla o svém plánu, nebyl dvakrát nadšený.
„Víte vůbec, co po mě žádáte?“ Sedl si před ní a zeptal se.
„Vím.“Odvětila rozhodně. „Proto chci, aby tam se mnou někdo šel, takže ty!“
„Nemůžete..“
„Nemůžeme,“opravila ho Selena a pousmála se. Pierrot se nadech, ale ihned zmlkl.
„Nemůžeme,“zopakoval, „jen tak jít do světa Ztracených. Nemáte ponětí, co ten svět je zač. Pochopte, že tam…,“hledal správná slova, „tam je to zlý! Tam nikdo nechce! A kdyby přišli na to, že tam jsme, máte ponětí, co bychom tím způsobili?! Proč tam chcete?“
Po těch slovech Selena zvážněla. Má mu říct pravdu? Ne, že by mu nevěřila, ale taky nechtěla, aby věděl pravý důvod jejího požadavku. Tikala pohledem po místnosti, a přemýšlela, co mu poví.
„To tě nemusí zajímat, půjdeš se mnou, nebo ne?! Odvětila nakonec.
Pierrot zklamaně vydechl, zahleděl se do země a zakýval hlavou. Selena si olízla rty, a lehce poklepala prsty na stůl. Pokývala hlavou a špitla.
„Dobrá, ráda jsem tě viděla.“
Vstala ze židle a chystala se odejít, když v tom ji zastavil Pierrot. Bylo mu jasné, že když nepůjde s ní, půjde ona sama. Byla tvrdohlavá, a když si něco vzala do hlavy, nebylo možné ji to rozmluvit.
„Počkejte. I kdybych šel s Vámi, tak se tam nemáme jak dostat, to víte. Přes Bránu nikdo neprojde. Mě by zabili a Vy byste skončila někde zavřená jako zvíře. Tak jak byste se tam chtěla dostat?“
Selena zůstala stát a lišácky se usmála. Otočila se a pronesla sebejistě.
„Podzemní chodbou.“
„Žádná není. Ano, kdysi celé podzemí bylo jako mraveniště, ale všechny chodby buď stráže zazdili, nebo zasypali.“ Odpověděl Pierrot, a byl jsi jist, že nebude oponovat.
„Jedna zůstala a já vím, kde.“
Po těch slovech zůstal Pierrot nehybně stát. Tohle nečekal. Nervózně pochodoval po místnosti a nejistě přemýšlel, co ji na to má říct. Zaťal ruce v pěst a naštvaný sám na sebe zakýval hlavou.
„Netušíte, co chcete. Ale dobře. Chcete vidět, co se tam děje, dobrá. Mě to může být jedno. Tak jako tak bych tam skončil, a jestli zemřu teď nebo za pár let, to není podstatné.“
„Mám to brát jako souhlas?“ Nadšeně vyhrkla Selena.
„Co mám s Vámi dělat. Stejně byste šla, a samotnou Vás jít nenechám!“
Selena jej radostně objala. Pierrot se naopak tvářil zhrzeně.
„Děkuji, Pierrote, já věděla, že mě v tom nenecháš.“
„A kdy máte naplánováno jít?“ Otázal se ironicky. „Když mě odsuď odvedete, nebude to dobrý. Budou se ptát.“
„Neboj, to zařídím. Přijedu a půjdeme, ano.“ Řekla a její oči zářily štěstím
Pierrot nic neodpověděl. Pouze pokýval hlavou a bezradně vydechl. Selena byla již na odchodu, když ji Pierrot zastavil a dodal.
„Princezno, vezměte si sebou zbraně, hodně zbraní,“poradil ji Pierrot. Selena souhlasně pokývala a šťastně opouštěla jeho obydlí. Pierrot zvážněl. Neměl souhlasit, ale nechat ji jít nemůže. Svědomí by mu to neodpustilo. Selena vzala koně, a zamířila ke stráži, který tuto „osadu“ hlídal.
„Výsosti,“oslovil ji vysoký muž a napřímil se.
„Jestli někomu povíš, že´s mě tady viděl, zemřeš, rozumíš“ pohrozila mu Selena a přiložila mu dýku k boku. Stráž, uraženě, pohlédl na nůž a souhlasně kývl.
Selena se pousmála, zasunula dýku zpět do pochvy, kterou měla připevněnou k sedlu, vyhoupla se na koně a ujížděla zpět.

***

„Rollande, máme problém. Gerwin a jeho parta zase řádili,“řekl Amar, když se vrátil.
Rolland, Amar a jeho lidé bydleli v opevněném rozlehlém sídle, které si sami postavili. Nebyl to žádný luxus, kamenné stěny se jim každou chvíli sypali na hlavu, dřevěná okna sotva držela a vybavení také nebylo nic moc. Vše bylo dřevěné, a ručně vyrobené. Zde nikdo nic nedostal, cokoliv potřeboval, musel si vyrobit. Rolland byl zručný, ani maska, mu nedělala problémy, zpočátku ano, ale zvykl si na ni.
„Parchanti,“ křikl Rolland, a naštvaně bouchl rukou do stolu, „ musíme je už někdy dostat! Co udělali tentokrát? Zabili někoho?“ Zděsil se Rolland.
Gerwin byl největší zločinec ve světě Ztracených. Vedl bandu, která kradla, zabíjela, znásilňovala nebohé občany, kteří se snažili nedělat problémy a přežít. Byl to úhlavní nepřítel Rollanda. Rolland se snažil udržet pořádek, a žít v klidu, a Gerwin byl přesný opak. Vyžíval se v chaosu, ve strachu. Byla to bezcitná svině, jak ho Rolland nazýval. Vždy se odněkud vynořil, společně se svým gangem a plenili, kradli, ničili a zabíjeli, co se dalo, a co chtěli. Cokoliv Rolland rozdal lidem, to Gerwin ukradl, či zničil. Rolland nevěděl, kde sídlí, kdyby ano, zabil by ho hned, ale Gerwin měl spoustu přívrženců, na to, aby se mu Rolland postavil sám. Nenáviděl ho, neboť věděl, tušil, že to byl on, kdo zabil jeho matku. A hodlal se mu za to pomstít. Rolland nerad zabíjel, ale když musel, ničeho se neštítil. I přesto si pořád zachoval důstojnost a nikdy nevztáhl ruku na ženu, jako Gerwin.
„No..., měl bys to vidět sám,“řekl Amar.
Muži seběhli ze schodů a vyšli ven. Spatřili dvě hořící chatrče, plačící ženy, jednu starší a druhou mladší s dítětem v ruce. Jejich muži byli zranění, naštěstí Rollandovi lidé je dokázali zachránit. Rolland přiběhl k ženám.
„Jste v pořádku?“
Souhlasně pokývali. Nebyly hysterické, všichni byli zvyklí na Gerwinovi parchanty, jinak jim nikdo neřekl, bylo jim to líto, a plakaly pro své muže, doufaly, že budou žít.
„Kimi, dá se jim pomoct?“ Zeptal se Rolland patnáctileté blonďatě dívenky, která patřila k jeho lidem, a společně s ostatními pomáhali zraněným mužům. Kiminoke byla jeho svěřenkyně. Její rodiče zemřeli hladem, a Rolland jim slíbil, že se o ni postará. Všechny mátla svou drobnou postavou, ale byla horká hlava, urážlivá, tvrdohlavá, a drzá. Nebála se a vždy chtěla s Rollandem k Mocným, ale ten ji nikdy sebou nevzal.
„Jo, myslím, že jo, Rollande. Sice to dost odnesli, ale zachráníme je!“ Ujistila ho, a utřela si do hadry zakrvácené ruce.
Rolland ji poklepal po rameně, vyzval Amara a společně běželi k druhé chatrči, která dohořívala opodál. Plameny byly již skoro uhašené. Rolland zastavil u jedné ženy, která stála kousek do chatrče.
„Zaro, jak to vypadá tady?“
„Žil zde starý sedmdesátiletý muž, co jsem slyšela, tak sám,“odvětila posmutněle asi pětatřicetiletá žena, a překřížila ruce na prsa.
„A?“ Čekal odpověď Rolland.
Zara místo odpovědi, sklopila zrak, kousla do spodního rtu a záporně zakývala hlavou. Oběma mužům došlo, že je mrtvý.