Máj.

Je 1. května. Takzvaný máj. Den lásky, zamilovaných. Víte, nastal čas, abych vás tu všechny.. spolupsance.. pustil blíž do "mého" světa. Proč znovu, po několika letech, píšu již několik měsíců, proč jsou ty mé básně tak smutné, bolestné a zároveň s citem lásky.. no je to velice jednoduché.

Člověk prostě někdy neví kdy, jak a kam dál jít v životě. Prakticky na to nemám právo říkat tyto věci, když je mi tolik, kolik mi je. Vlastně si troufám tipnout, že ten, kdo mě uvidí v reálném životě by psaní básní a teprv básní, které píši já, do mě vůbec neřekl.

Mám jeden strašný problém. Často nerad pouštím lidi "blíž". Aneb, naservíruji jim obal sebe, který si přeji, aby viděli, a nechávám je žít ve lži, že mě znají, ikdyž o mě vědí absolutní.. nic, abych byl slušný. A vy, psanci moji drazí, jste si už vysloužili, abych vás "blíž" pustil, aneb, poznali jste mě pravého. A zasloužíte si vědět úplný příběh, který stojí za mnou, a je zajisté zajimavý, zaručuji. Tak se zkuste vypnout na chvíli, a učiňte tak, aby jediné, na co váš mozek bude myslet, byl můj příběh. Vžijte se.

Začínáme.

Vše zajímavé začíná dejme tomu.. v létě roku 2011. Zkráceně, dovídám se, že mám-li v plánu cokoliv podniknout v České republice, a teď myslím podniknout to, co jsem ještě nepodniknul, mám na to přesně jeden rok. V tu chvíli prakticky doslova 365 dní. Dovídám se, že má etapa v Česku již brzy skončí. Netuším ale, že to startuje velice klíčovou mezietapu mého podivného života. Kdo jsem byl v tu chvíli? Namyšlený teenager, kterému je všechno jedno, hlavně mu jde jen o to, aby všude rozkřikoval, kolik je dokonalý a jak mu to ten den vážně "sekne". Ano, takový jsem opravdu byl. Chce se mi zvracet. Asi to byly jen mé komplexy, které jsem si tímto způsobem "léčil". Do svých.. zhruba 12-ti let jsem byl obézní, troufám si říct, že jsem vážil dokonce asi víc než vážím teď. Kvůli tomu mě spolužáci a "kamarádi" šikanovali, když mi bylo 10 a neuměl jsem česky prakticky. Teď už jsem sice celkem vysoký týpek, který se pyšní sportovní postavou (a to kvůli tomu, že jsem dřel jak mezek a porazil tak obezitu), ale co mi dělali mě asi poznamenalo napořád. Tak proto jsem možná byl namyšleným idiotem, co já vim. Můj život se minulé léto sestával z mého neúspěchu, mého úspěchu a mé touhy. Neúspěch.. Neúspěch byl ten, že jsem kvůli vlastní hlouposti padl na reparát ve škole. Úspěch ale byl ten, že jsem ten reparát s přehledem "dal". A touha byla zůstat žít tady, kde se cítím doma, ačkoliv Čechem nejsem.
Co se týče lidí z mého okolí, měl jsem a mám hodně přátel. Hodně falešných, tak často odmítám pouštět lidi "dál", dokaď nemají mou důvěru. Někteří na tomto serveru znají můj příběh, alespoň zčásti tedy, a proto budou vědět o kom mluvím. Měl jsem tedy jednoho, v tu chvíli asi nejlepšího přítele. Největší problém v tom všem byl ten, že ten nejlepší přítel mi ohavně ublížil a ohavně mě podvedl jen pár měsíců před tím, sice to dost ublížilo a poškodilo vztah mě a jeho, ale protože jsem hodným člověkem, dá se říct, že jsem mu prakticky odpustil, přestože jsme vždy, až do nedávna, cítili skrytou zapálenou nenávist za našimi pohledy, když jsme se podívali jeden druhému do očí. Kromě toho, co mi provedl jsem prakticky neměl jiný důvod ho nenávidět. Snad možná proto, že mě pomlouval, ale na to já jsem si zvykl od zbytku mých "přátel". Zapamatujte si ho, stane se později důležitou součástí celého příběhu.

Září 2011

Začíná nový školní rok, a já netuším, že to bude "sezóna", která mě skrz naskrz změní. Já jsem ten typ kluka, kterého holky vždy chtěly. Ikdyž mi přátelé říkají, abych si nestěžoval, stále si stěžuji. Protože, vemte si to, je to někdy fakt otrava, a někdy bych si prostě přál být nebuzerován. Někdy bych si nejraději vylil nějakou kyselinu na hlavu, a bylo by po důvodu, kvůli kterému po mě koukají. Já sám jsem tedy nikdy nebyl typem člověka, který vyhledával krátké, bezvýznámné vztahy. V roce 2010 jsem měl poslední dlouhý vztah. Sice to bude nepochopitelné, vzhledem k mému věku, ale měl jsem vztah který trval zhruba rok a půl. Na to já nezapomenu. Tehdy jsem se naučil, co je to láska, spíše mě naučila moje tehdejší, o 2 roky starší holka. Zpátky k tématu. Jelikož jsem na střední už druhým rokem, já a mí drazí kumpání jsme bedlivě očekávali nával prváků, hlavně kvůli prvačkám, abych byl upřímný. Vyklubali se z nich fajn lidé. Konec konců, poznal jsem tam osobu, která pozastavila moje ego, a donutila mě přemýšlet trochu. Dá se říct, že nebyla nic jiného než, jak se později dovíte, začátkem řady mých nesmyslných lásek, která skončí poznáním jisté osoby, ale k tomu se teprv dostanu. Tato holka vlastně byla jen taková ta klasická hezká holka, po které se kluci koukali, a já a moje ego jsme si mysleli, že když po nás kouká každá druhá, tak nebude problém mít tuhletu. Problém je v tom, že jsem pustil srdce, aby se do celého příběhu zapojilo, a nechal jsem ho aby pracovalo v pozici velitele. Všechno začalo výborně. S tou holkou jsem se docela dost skamarádil, myslím, že se mi nepodařilo, naštěstí, dostat až do zlověstného friendzonu. Víc, než z klasického, povrchního pohledu se mi začala líbit.

Říjen 2011

Budeme opomíjet můj úspěch ve škole, a mé průšvihy, protože na ty já jsem magnet, a často se to odráží na mé situaci doma, která je teď nepodstatná. Zpátky k mým srdečním záležitostem. Rozhodl jsem se, nejspíše příliš brzo, pokusit se překročit pomyslnou hranici mezi přátelstvím a láskou, a vyznal jí své city. Dostalo se mi nejdivnější odpovědi. "Mám tě ráda, troufám si říct, že tě i mám ráda podobně jako ty mne, jenže se známe strašně krátko, neříkám ne, ale měli bychom počkat chvíli, pak by nám to třeba vyšlo."
Falešná naděje. To, co nejvíce chlapa bolí - chlapi pochopí. Co mi zbylo, než vánice depresivních nálad, která mě, bohužel zasáhla? Prakticky nic. Existovali lidé, kteří se mi tehdy snažili, někteří po několikáté, někteří poprvé, nalézt lék k mým depresím. Děkuji jim všem, ale nic nezafungovalo. Dá se říct, že jsem si jeden den řekl, že prostě všechno má svůj důvod. Že já se chovám jako idiot a právě proto začínám přicházet o hromadu přátel a lidí, kteří si mysleli, že jsem "v pohodě", a ukázalo se jim, že jsem akorát idiot. Tehdy jsem potáhl tlustou dělící čáru mezi někdejším mnou, a skoro tímto člověkem, který toto píše. Tato stejná holka, která mi řekla již uvedené mi nějakou dobu později sdělila, že mezi jí a mnou nic nebude, a že si nemám dělat šance. To mě dorazilo. Ale řekl jsem si, že se nevzdám.

Listopad 2011

Listopad je vždy měsícem, který mám docela rád. Hlavně kvůli tomu, že mám v listopadu narozeniny. Listopad je taky měsíc, který ukončuje tu průběžnou část roku a pomalu, ale jistě začíná ten konec roku, ta celá atmosféra kolem Silvestra, třeba i Vánoc. Listopad mne bolel. Část našich věcí se odstěhovala tisíce kilometrů daleko, respektive otec je tam odstěhoval náklaďákem, co si pronajal. Alespoň jsem byl na chvíli sám doma, protože jsem to potřeboval. Chvíli, která byla jen a jen pro mne a nikdo mi ji nijak nemohl vzít. Jen já samotný. Nikdo a nic kolem mne. Ticho a tma. To jsem přesně potřeboval, obzvlášť po minulých měsících. Co se lásky týče, tak "nic zvláštního". Akorát jsem stále jak debil bojoval o přízeň té, která mě odkopla necelý měsíc předtím. Bylo s ní pár hezkých chvil, ale spíše flirtovačsko-kamarádských, to mi nestačilo. Tak jsem to ukončil, celý ten.. vztah.. ikdyž to tak nemohu nazvat. Krom toho a narozenin, listopad nebyl zajimavý ničím.

Prosinec 2011

Prosinec už byl jiné kafe. Počal smutnou zprávou; můj jediný přeživší děda mi umírá. To je v pořádku, jelikož se později uzdravil.
Co se lásky týče, prosinec byl zajimavý. Na začátku měsíce mi kamarád oznámil, že má lístky na Rise Against v Praze, a že spolu musíme jít, a já, jakožto milovník toho žánru jsem samozřejmě jeho nabídku přijal. Taky mi ale oznámil, že s námi jde nějaká jeho kamarádka, se kterou si určitě budeme rozumět, protože je taky kytaristkou, má ráda podobnou hudbu a podobně. Bezvýznamně jsem na to kývl. Ta holka mě ale později zkontaktovala. Co udělala, netušim, ale měla mě v hrsti během pár dnů. Chovala se jako můj přesný protějšek, jako někdo, koho celý život hledáte a nevěříte, že najdete. Tato holka už ale na mé city reagovala kladně, a tak začal jeden krátký románek, který mi rozporcoval srdce. Vídal jsem se s ní. Bylo mi s ní opravdu nádherně. Jako v ráji. Nedokážu to popsat, jak jsem se tenkrát cítil. Tak jsem se cítil do jednoho jistého dne. Začala mi vykládat nějaké věci, které mi nedávaly smysl zaprvé proč mi je říká, zadruhé, že se něco takového opravdu může dít. A toto pokračovalo. Začala se mi vyhýbat. Ignorovat mě. Nerozešli jsme se, ale přesto se tak chovala. Nechápal jsem to. Proč by tohle dělala, jestliže jsem byl ochoten jí snést modré z nebe? Nedávalo to smysl. A nastal konec roku.

Leden 2012:

Jak na nový rok, tak po celý rok, praví národ český, když si přeje vše nejlepší do nadcházejícího období jejich životů. Já si říkám, že kdyby to platilo, tak mám tenhle rok celý v... háji, abych zase byl slušný. Ta holka, o které jsem psal před chvíli, se rozhodla odstranit mou osobu z jejího života kompletně. Šel jsem jí popřát Nový rok. Chtěl jsem jí to konkrétně napsal na Facebook. Jenže, Facebook není. Ona si mě blokovala. Zkouším volat, nezvedá. Píšu SMS, neodpovídá. Nic. Nereaguje nijak. Zjišťuji, že to vše, protože se, teď ji cituji: "dala dohromady s chlapcem, kterého tak dlouho chtěla a to na Nový rok". Zkuste si představit jak jsem se cítil. Nic jsem nechtěl vědět, vidět, slyšet. Nikoho nijak nic. A teď do hry vstupuje ona. Dámy a pánové, ta ona z mých básní. Pamatujete si, jak jsem na začátku napsal, abyste si zapamatovali toho kamaráda zrádce? Zatímco já jsem se trápil apod., Bůh naštěstí jemu dopřál dost štěstí a hlavně dokonalou holku. Ta holka se stala mým Andělem. Do ledna jsem ji znal prakticky jen tak, letmo. Vídal jsem ji, když jsem se vracel domů ze školy a ona na něj čekala u metra, víc ne, a akorát jsem ji párkrát pozdravil, možná se ji párkrát zeptal jak je, ale nic víc. Ale způsob, kterým mi pomohla, mi změnil dosavadní život. Když mě ta minulá kráva odkopla, ona, můj Anděl, ona tu pro mne byla. Ať se jednalo o cokoliv, ať jsem se cítil jakkoliv, říkal cokoliv, byla tu aby mne vyslechla. Byla tu, a dělala vše pro to, abych nebyl smuten. Dělala vše pro to, abych měl úsměv na tváři, a to jsem v tu chvíli byl pro ni asi jen obyčejný kamarád jejího kluka, se kterým chodí dlouho, byl jsem jen obyčejná, bezvýznamná osoba, jedna z milionu, které potká v životě, a ona.. mě vyléčila.
Pak samozřejmě, musím napomenout další lednový fakt. Ta stejná moje láska, můj Anděl, ona mi řekla, že existují psanci. Nebýt vlastně té věty, kterou mi řekla, tak tohleto nečtete. Vstoupili jste napořád do mého života, nikdy na vás nezapomenu, mí nejdražší přátelé. Vždy jste tu. Byli jste na mé straně ve všech mých problémech, vždy jste akceptovali mé emocionální výlevy v podobě básní smutných, brutálních, básní k zamyšlení a všelijakých dalších básní. A za to vám patří obrovské dík. Dál, nesmím zapomenout na svého bratra, kterého jsem tady poznal. Osoba, která mi pomáhá dodnes ve všech problémech, a strašně si ho vážím. Díky Devilsi, nikdy na tebe nezapomenu! ;)

Únor 2012

Zpátky k tématu. Odjel jsem na prázdniny do své rodné země. Bylo to pouhých 10 dní, ale zato 10 dní, které mě ještě víc změnily. Bylo to 10 dní prakticky bez internetu, beze všeho kromě srbské kabelovky, která má asi 2 zajímavé televizní stanice, z nichž je jedna sportovní. To protože tam rekonstruujeme nový byt, ve kterém budeme bydlet, až se odstěhujeme, takže tam není internet, nic. Těch 10 dní jsem neměl žádný kontakt s ní, s mým Andělem, abych byl přesnější. Bylo to k nevydržení. Pochopil jsem, že bez ní já neumím žít. Pochopil jsem, že jí asi nesmírně miluji. A samozřejmě, chápal jsem, že to není správné, asi. Věděl jsem, že má kluka, který je k tomu můj dobrý kamarád, se kterým dokonce sedím v lavici. Jeho, i přestože mě naschvál ničil měsíce, mám rád, a ji neskutečně miluji. Přál jsem jim oboum štěstí. Takže jsem uvězněn sám ve své mysli. Jestliže ona bude má, musí se rozejít s ním, a to jsem jim nepřál, prostě ne. Co mi zbylo? Akorát tak poezie a slzy pro pláč, asi nic víc. Věděl jsem, že jí to nějak musim říct, akorát jak, protože jak jí to říct, aby to pochopila správně, aby pochopila mé city, jak to mám udělat? Začal jsem se s ní scházet. Častěji, a častěji. Protože jsem si strašně přál, aby mě poznala lépe, když už nic jiného. A jednoho dne to najednou ve mě prasklo. Muselo to ven. Napsal jsem unikátní dopis, ve které jsem vše vyjádřil. Mám problém. Když dojde na takovéto věci, a mám je říct, mám sklon zkolabovat. Další plus i mínus je též specifický; věci nejlépe vyjadřuji psaně. Dopis byl vskutku specifický svým koncem. Zněl: "Cítíš-li něco alespoň trochu podobného ke mé osobě jako já k tobě, pojď směrem ke mně. V opačném případě stůj kde jsi, naznač mi, přijdu já za tebou". Nutno podotknout, že součástí dopisu bylo oznámení, že se od ní vzdálím během toho, co ho ona bude číst. Věřte mi, že jsem málem zkolaboval, když jsem viděl, že se ona přibližuje ke mně. Ale neměla to lehké, ani trochu, a já tomu rozumím. Nemohla zahodit dlouhý vztah za (možná zdánlivě) chvilkové pobláznění s psychicky narušeným poetou. A vzniklo něco těžce popsatelného.

Březen 2012:

Na konci minulého měsíce se dovídám, že ona se s ním rozešla, z čehož jsem, pro některé, asi překvapivě, neměl radost. Protože zlou osobou já nejsem. Všechno se komplikuje. Veškeré mé naděje a veškeré mé city boří fakt, že se stěhuji. Chápu to. Ona je přeci jen jen křehká holka, sakra. Jasně, že by jí ublížil můj odchod, který se uskuteční za pár měsíců. V březnu jsme se, do této chvíle naposledy, viděli. Nemohu popsat jak jsem se cítil po odchodu z tohoto vidění. Prostě.. to bylo něco strašně těžkého pro mě, velmi těžko to dokáži vyjádřit. Nastává chvíle, kdy se koná koncert, na který mě jeden kamarád zval (viz. listopad). Tam potkávám holku, která se stává mou citovou náplastí, jak Devils říká. Asi fakticky takovou náplastí byla, protože jsem s ní měl akorát týdenní vztah, který skončil oboustranně, a stejnak asi měl jen účel, abych nebyl smutný.

Duben 2012:

Hroutím se. Začínám chápat, že jsem dlouho svého Anděla nekontaktoval. Vím, že jí stále miluji, vím, že k ní chovám to, co jsem nikdy k žádné nechoval, vím, že jsem s ní dlouho neměl kontakt, a vím, že jsem nejspíše vlastnoručně zabil svůj vztah s ní, mohu-li to nazvat vztahem. V dubnu se nic podstatného nestalo. Jedině to, že na konci chápu a zjišťuji, že můj Anděl na mě naštěstí naštvaný není, a dodnes se snažím s ní domluvit na termínu, kdy jí konečně zase uvidím, protože mi moc dnů v Česku nezbývá. Hodiny tikají. Neúprosně mi ubývá času. Mimo jiné času, který chci strávit s ní. Jestli se mi to povede, stále nevím. Vím, že toto jsem nikdy necítil. Vím, že to strašně bolí.

Květen 2012:

Máj. Je to dnešní den. Den zamilovaných, prý den lásky. Ale, vždyť je to hloupost. Je to den, jako každý jiný, den kdy jsem sám, zase, den, kdy jsem si šel zahrát basket v pravé poledne na 40°C, den, kdy mě bolí hlava, den, kdy snad uvidím svou lásku.

Toto je shrnutí mého života. Děkuji za přečtení. Snad mě již chápete..

Mám vás ve skutečnosti všechny tady rád.

Již osobně, bez aliasu, znovu děkuji.

Derrick