V zajetí času XXII.

Všichni čtyři jsme stáli před shořelým Cantuberry a s hrůzným pohledem jsme sledovali vycházející kouř z trosek domu.Celou noc až do rána, kdy požár uhasil vydatný déšť, který se, jakoby zázrakem, spustil. Hleděli jsme mlčky před sebe promočeni na kost. Nevěděla jsem, co cítit, co si myslet. Žijeme, ale co tohle? Problesklo mi hlavou a pohlédla jsem zpět na trosky. Nejhorší byl pocit, že jsem založila požár já. Kdybych neudeřila Anabell svícnem, nezačalo by hořet. Oči se mi zalily slzami, i přesto, že jsem tu zkázu viděla před sebou, nedokázala jsem tomu uvěřit. Došlo mi, jak tato událost ovlivní budoucnost? Pokud Cantuberry shořelo, otec jej nikdy nekoupí a já nikdy nepotkám Victora, ale….kam se vrátím? Nemám se kam vrátit, bůhví, kde nyní rodiče bydlí. Bylo mi těžko u srdce. Tohle jsem už nezvládala. Tohle změnilo všechno.
Z mého přemýšlení mě vytrhl Philip, který poodešel a zhrouceně si sedl do zahradního altánku, který jako jediný stál. Otočili jsme se na něj.
„Agnes, tys… mi zachránila život,“hlesl a položil si hlavu do dlaní.
Neodpověděla jsem. Nehybně jsem se stále dívala před sebe. Při těch slovech jsem akorát zavřela oči a ucítila jsem na tváři slzy. Nejen to. I zvědavé pohledy Cath a Victora očekávající mou reakci. Nevěděla jsem, co říct. Míchaly se ve mně všechny hnusné pocity, které se jen daly. Všem zachraňuji životy, i člověku, který mě chtěl nechat popravit, ale co z toho mám já?! Mě pořád chce zabít mé vlastní já, shořel mi dům a nemůžu se vrátit zpět do roku 2009, protože není kam. Nikdy to, co jsem prožila u nás v budoucnosti, se nestalo. Měla jsem vztek, na všechny, ale především na sebe. Byla jsem na pokraji sil, i přesto jsem se snažila nepropadat zoufalství. Na prázdno jsem polkla a dodala.
„No jo no, zachránila,“a pokusila se upřímný úsměv.
Z rozjímání mě vyrušil Victor, který mě lehce vzal za ramena.
„Agnes, to bude dobrý,“špitl a políbil mě do vlasů.
To už jsem nevydržela. Vysmekla jsem se z jeho objetí a hystericky se rozkřikla:
„Co bude dobrý? Nic nebude dobrý! Jen se podívej! Podívej se na to!“,divokou gestikulací jsem poukázala na trosky, které se přede mnou tyčily jak temný stín. „Tohle býval náš dům, můj dům, a co je z toho teď? Trosky. Tak se dívej,“pokorně nepatrně pohlédl před sebe a já pokračovala, „a teď mi řekni, co bude dobrý? Hm? Nemáme medailon, nemáme Cantuberry, nemáme nic! Kam se vrátím? Nemám se kam vrátit, protože Cantuberry v budoucnosti už nejspíš neexistuje!“
Po těch slovech jsem zmlkla. Rychle jsem dýchala a snažila se uklidnit. Pohlédla jsem do šokované tváře Cathrine a na skleslé tváře obou mužů, kteří se mi neodvážili podívat do očí. Utřela jsem si slzy a zhroutila se na zem. Victor si klekl ke mně a pevně mě objal. Jeho hnědé vlasy mě lechtaly po tváři.
„Agnes, to bude dobrý, my to napravíme, zachráníme Cantuberry. Pššt, všechno dobře dopadne,“šeptal mi Victor soucitně, a mě při jeho slovech něco napadlo.
Postavila jsem se, utřela si slzy a vytřeštila oči. Victor, Philip a Cathrine na mě nechápavě pohlédli.
„Už to mám! Ano, zachráníme Cantuberry, vy ho zachráníte,“podívala jsem se s naději na Philipa s Victorem. „Phile, Victore, vy se přece můžete do včerejška vrátit, a zvrátit celou událost, vy dva můžete Cantuberry zachránit.“ Vyhrkla jsem a s radostí očekávala jejich reakce, které nebyly takové, jak jsem si představovala. Oba muži na sebe nejistě pohlédli a mě zmizel úsměv ze rtů.
„Agnes, teď si Roshwood s Anabell myslí, že jsme mrtví, to je naše výhoda, když se tam teď vrátíme…,“nedořekl svou myšlenku Victor.
Svou odpovědi mě překvapil. Svraštěla jsem obočí a mé počáteční nadšení bylo pryč. V tuto chvíli mě nezajímá nic jiného, než aby Cantuberry zase stálo.
„To nemyslíš vážně?“ Řekla jsem a naprázdno polkla. „Prosím, musíte se vrátit. Vy dva jste jediní, kteří to mohou napravit. Ano, já uznávám, že požár jsem založila já, ale já vás snažně prosím, napravte to. Philipe, prosím….“
Philip se postavil a závazně pronesl:
„Neboj Agnes, já se tam vrátím,“a vítězně pohlédl na Victora, jehož výraz byl zlostný, žárlivý.
Nečekala jsem na Victorovu odezvu, došla jsem k Philipovi a radostně ho objala.
„Děkuji, Philipe!“
„Dobře, jdeme,“pronesl dotčeně Victor, otevřel bránu času a nás ozářilo ostré světlo.
V tu chvíli mě Victor takřka nezajímal. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem jej musela skoro přinutit, aby se vrátil. Držela jsem Philipa za ruce a s naději se mu dívala do očí.
„Phile, zabraň tomu požáru,prosím,“žádala jsem.
Philip se mi podíval hluboko do očí, pousmál se a odvětil:
„Spolehni se, Agnes.“
Po jeho ubezpečení jsem se radostně usmála a políbila ho na tvář.
„Tak jdeme,nebo co?!“ Křikl Victor.
Philip k němu došel a společně vstoupili dovnitř. Portál za nimi hned zmizel. Sedla jsem si vedle Cathrine a napjatě čekaly, co se bude dít.

***
Netrpělivě jsem se procházela bez cílně tam a zpátky po polní cestě, která vedla ke Cantuberry. Sem tam jsem si opět sedla,ale dlouho jsem sedět nevydržela. Nervozita se mnou „šila“. Byla to chvilka, co byli pryč, ale mě to připadalo jako věčnost.
„Agnes, to není dobrý,“pronesla po chvíli Catrhine.
„Co není dobrý?“
„To, že máš ráda oba,“překvapila mě svou odpovědi.
Jakmile jsem to uslyšela otočila jsem se k ní. Zády k troskám. Chvíli jsem nic neříkala. Nenacházela jsem správná slova, kterými bych její tvrzení nějak zvrátila, či objasnila. Po dlouhém tichu ze mě vypadlo pouze „No…já vím, že není.“
„Co chceš dělat? Zvláště potom, až se vrátíme zpět do budoucnosti. Myslíš, že půjdou s tebou? Philip nebo Victor?“ Zasypávala mě otázkami, a uváděla mě do rozpaků. „Oni patří sem, Agnes. Tím, co se teď nyní děje, tím jsme my…, ty jsi změnila celou budoucnost. Oni nebudou, nejspíš, moct žít u nás, v roce 2009.“
Čím více jsem ji poslouchala, tím více mě její slova bolela. Než jsem stačila odpovědět, dodala: „Zvláště ne Victor.“
„Jsem si toho vědoma, Cathrine,“křikla jsem rozuzleně, „ale teď na to nechci myslet, teď to nechci řešit,“ukončila jsem tiše naši bezpředmětnou konverzaci.
Unaveně jsem se posadila před ní a zklamaně se zahleděla do země. Ačkoliv jsem nechtěla, musela jsem přemýšlet nad její rozmluvou. Úplně, jako bych vypustila očekávání záchrany svého domova, jsem myslela nad tím, co řekla. Musela jsem ji dát za pravdu, ale nechtěla jsem si to připouštět. V hlavě mi vyvstala naděje, co když se to všechno ještě změní? Mému smutnění nepřidalo ani počasí, kdy foukal studený vítr a obloha byla zatažená. Z bloumání myšlenkami mě probudilo až prudké cloumání Cathrine.
„Co je, co se děje?“ Probrala jsem se.
Ta se s vytřeštěnýma očima dívala za mě a zmateně vykoktala: „Ag..Agnes…tohle bys…asi měla vidět.“ Rukou pokynula, abych se otočila.
Obezřetně jsem to udělala, a vzápětí otevřela překvapeně pusu, vyvalila oči, a zaraženě koukala před sebe. Trosky zmizely, a jakoby kouzlem jsme viděly „vzrůstající“ Cantuberry. Ne, že by stálo najednou, ono samo sebe stavělo. Viděli jsme základy, které se samy stavěly ze spod. Nejdřív se zjevila okna, tudíž vzkvétalo první patro, a celá stavba se stavěla dál, směrem vzhůru. Již se objevilo i druhé patro a později i půda. Zanedlouho stál na místě trosek opět celý dům v plné kráse. Netrvalo to déle než minutu. Natolik nás to zaskočilo, že jsme nebyly schopny jakkoliv reagovat. Až po chvíli jsem se vzpamatovala a šťastně vykřikla:
„Cathy, oni to dokázali,“a otočila jsem se k ní.
Jaké bylo mé další překvapení, když za mnou nikdo nestál.
„Cathrine?“ Rozhlédla jsem se ale nikde nebyla.
Místo ní se za mnou ozval Victorův hlas.
„Agnes.“
Usmála jsem se. Naštěstí za mnou stáli oba muži. Radostně jsem k nim přiběhla a objala je.
„Vy jste to dokázali, vidíte, Cantuberry stojí. Povídejte! Jak se to stalo?“Vyhrkla jsem plna očekávání.
Na jejich tváři se ale místo úsměvu značila starost a trápení. Nedůvěřivě jsem se odtáhla. Zvážněla jsem.
„Co se stalo?“ Otázala jsem se s obavami.
Philip se kousnul do rtu a nejistě pohlédl na Victora. Ten ho nechal, aby to řekl sám.
„Agnes, máme problém.“
Zamračila jsem se. Takovou odpověď jsem nerada slyšela.
„Jaký problém? A...a kde je Cathrine, najednou zmizela,“vysvětlovala jsem a rukama
naznačila, že je pryč.
Philip se podrbal za krkem a jeho zrak opět stanul na Victorovi. Ten mlčel. Philip si olízl rty a odvětil.
„No..to je právě ten problém.“