V zajetí času XXI.

Já, Philip, Victor i Cathrine jsme seděli u stolu, a s napětím čekali, co od nás chtějí. Cathrine zapomněla na únavu a ustavičně hleděla na mě a na Anabell, až mi to bylo nepříjemné. Victor s Philipem obezřetně sledovali Anabell s lordem Roshwoodem, a já, které se to týkalo nejvíc, jsem si podepírala hlavu, abych neusnula. Anabell se opírala o zábradlí schodů a lord Roshwood se procházel po hale a vše si s ironickým výrazem prohlížel. Po chvíli zamířil ke mně a důkladně si mě prohlédl.
„Neuvěřitelné,“pronesl.
Victor se postavil mezi nás a naštvaně se zeptal:
„Co chcete?“
Než však stačil dopovědět, započala mluvit Anabell.
„Tušila jsem, že ti nemám věřit, Philipe, že na tebe není spolehnutí. Myslel sis, že pracuji pro sebe? Ne,“ušklíbla se, „tady s Josephem jsme to všechno naplánovali, tys byl pouhý prostředník, kterého jsem využívala. Agnes měla pravdu, pokud ti to říkala, a předpokládám, že říkala.“
Nevěřícně jsme s Victorem hleděli na Philipa, jehož ponížený výraz mluvil za vše. Cítil se natolik zostuzen, že nedokázal na Anabell ani pohlédnout.
„A jak vidím, zradil jsi mě, měl jsi ji nechat ve vězení, ne ji pomáhat. Jí by popravili, my bychom získali medailon a vy dva….,“přerušila své vyprávění.
„A my dva co?“ Ozval se Victor přísným hlasem.
„Vy dva jste měli zemřít,“odsekl lord Roshwood.
Po těch slovech se Philip prudce postavil ze židle a rozkřičel se.
„Proč? Jak jste mohl? Byl jste rodinný přítel, věřili jsme Vám, a vy jste celou dobu toužil po medailonu?! Ty hajzle..,“a udeřil ho do tváře.
Vše se událo tak rychle, Victor uchopil Philipa za ruce, v úmyslu zabránit mu v dalším napadení ale Philip se vzpouzel. Lord Roshwood mu úder oplatil. Já s Cahtrine jsme vyděšeně celou situaci sledovaly. Victor se snažil oba muže uklidnit, ale Roshwood napadl i jeho. Do celé rvačky se pustil i Victor, který bránil Philipa. Během celé bitky jsem si stihla všimnout Anabell, která sahala po mohutném mosazném hořícím svícnu a chystala se napadnout Victora. Už.. už se chystala jej udeřit ale v poslední chvíli jsem ji silně uchopila za ruku, až zaúpěla, vytrhla ji svícen z ruky. Philip s Victorem se k nám otočili. Roshwood využil situace a shodil Philipa na schody.
„Ty malá mrcho,“křikla na mě.
Schytala jsem takovou facku, a já upustila svícen tak nešikovně, že spadl na dřevěné zábradlí, které začalo hořet. Muži se přestali prát a všichni jsme vyděšeně hleděli na oheň. Roshwood s Anabell využili situace, a oba vytáhli malé dýky. Roshwood chytil pod krkem Philipa. Než jsem se stihla vzpamatovat, i Anabell mi držela dýku u krční tepny. Do toho přiběhl Bernard.
„Bernarde, běž pro vodu,“přikázal mu Victor, „musíme odsuď, shoří to tu!“Strachoval se Victor.
Oheň rychle postupoval dál, hořelo celé zábradlí, a už chytalo i první patro.
„Stůj! Dej nám ten medailon,“vyzval ho Roshwood.
„Vypadni,“přikázala Anabell Cathrine.
Ta se zmateně podívala na mě, nepatrně jsem kývla na souhlas.
„To nemyslíte vážně, uhoříme tady, musíme vypadnout,“oponoval mu Victor.
Bernard společně se služkou, kterou vzbudil povyk, se snažili oheň hasit, ale bezúspěšně.
„Ne, vy tady uhoříte, a to hodně rychle. Dej mi ten medailon,“ zopakoval Roshwood, „nebo zemřou oba na místě,“dopověděl a přitlačil Philipovi dýku hlouběji do kůže.
Anabell mi taktéž.
„Nedávej mu ten medailon, Victore, nedávej mu ho,“křikl Philip.

Roshwood uhodil Philipa do zátylku, až upadl do bezvědomí. Jeho bezvládné tělo leželo na zemi. Victor se snažil Philipovi pomoct, ale Roshwood na něj namířil pistolí.
„Philipe,“vykřikla jsem.
Zděšeně jsem to vše sledovala. Cítila jsem se bezmocně. Kolem nás panoval strach. Bezradně jsem sledovala, jak můj dům hoří.
„On už to má spočítané, a co ona? Zachráníš ji?“ Vmetl Victorovi do obličeje.
„Dobře, dobře…klid, jdu pro něj.“ Ujistil ho a s obavami pohlédl na hořící schodiště.
Nyní už celé první patro bylo v plamenech. Položil si ruku před pusu, a po hořících schodech vyběhl nahoru.
„Victore!“ Křikla jsem za ním vyděšeně.
„Neboj, vrátí se ti,“pronesl posměšně Roshwood.
„Nebo taky ne,“dodala Anabell a oba se ironicky zasmáli.
Oheň se šířil takovou rychlostí, že první patro se začalo rozpadat a plameny šlehaly až ke stropu. Oheň postupoval přes strop do kuchyně.
Neustále jsem se dívala směrem, kde kdysi stálo první patro, a se slzami jsem se modlila, ať se vrátí.
„Co..co to děláš?“ Zeptala jsem se s obavami Anabell, která mě přivazovala k mramorovému sloupu.
„Myslela sis, že vás necháme na živu? Naivko,“řekla bezcitně. Než jsem stačila zareagovat, stál na zbytku prvního patra Victor a zděšeně se díval na místo, kde kdysi stály schody. V ruce držel krabičku s medailonem. Před pusou si neustále držel ruku, aby se nenadýchal kouře. Hledal bezpečnou cestu, jak se dostat k nám dolů. Schody byly celé pryč a podlaha pod ním se začala rozpadat. S hrůzou jsem vše sledovala, hořící Cantuberry, Philipa v bezvědomí a Victora „v plamenech.“ Nic horšího jsem v životě neviděla. Victor věděl, že mu nic jiného nezbývá, než skočit, a to taky udělal. Skočil, ale upadl. Plameny se k němu rychle přibližovaly. Naštěstí rychle vstal a zamířil k nám.
„Tady je,“řekl Roshwoodovi a podával mu šperkovnici.
Anabell přistoupila k němu a společně otevřeli víko. Medailon byl uvnitř. Roshwood namířil pistolí zpět na Victora. Všichni jsme se začali dusit. Bylo nám horko a přes hustý kouř nešlo skoro nic vidět. Roshwood, mířící na nás, spolu s Anabell otevřeli dveře, které již odpadly. Celá hala i kuchyň zmizely pod rouškou plamenů. Jakmile vyběhli ven, přiběhl ke mně Victor a začal se pokoušet rozvázat lano, kterým jsem byla připoutaná.
„To nejde,“vyděšeně jsem řekla Victorovi, který se na mě bezmocně podíval, „Victore, my tady uhoříme,“zpanikařila jsem.
V panice a obavách o život jsem sebou trhla a pokoušela se z lana vyprostit. Jakmile jsem to udělala, lano se mi zarylo do kůže. Mezitím se rozpadlo celé první patro a kuchyň. Zbytky nábytku a podlahy se propadaly k nám dolů, do místa, kterému se kdysi říkalo hala.
„Victore, uteč, zachraň se!“ Křikla jsem na Victora a odkašlala si.
Cítila jsem, jak se mi plíce plní dýmem.
„Agnes, já tě tu nenechám, něco vymyslíme,“ujišťoval mě.
„Victore, já to tu už dlouho nevydržím.“
Po těch slovech se rozhlédl po místnosti, a uchopil sekeru, která visela na stěně, jako ozdoba . S hrůzou jsem na něj pohlédla ale neprotestovala jsem. Otočila jsem hlavu na stranu, kryla si obličej a modlila se, at se trefí. Ucítila jsem silné škubnutí. Lano bylo přeseknuto.
„Pojď,“křikl Victor a chtěl vyběhnout. Zastavila jsem ho.
Slyšela jsem vyděšené hlasy Cathrine a Bernarda jak na nás křičí.
„Počkej, Philip, nemůžeme ho tu nechat!“ Vyhrkla jsem a odtrhla se od něj. Klekla jsem k Philipovi a pokoušela se ho dostat ven
„Agnes, vrať se! Slyšíš, vrať se. To nestihneš! Každou chvíli se to tu zhroutí!“
Hned potom, co to dořekl, spadl mezi mě a Victora strop. Zalehla jsem Philipa a kryla nás.
„Agnes! Agnes!“ Křičel s obavami Victor, který se snažil ke mně dostat, ale hořící trámy mu v tom bránily.
„Victore, uteč, běž!“ Vyháněla jsem ho.
„Agnes, pojď pryč, je tu skulinka, kterou se dostaneš ven. Agnes, musíš ho tady nechat! “
Zmateně jsem se dívala před sebe a na Philipa, kterého jsem se pokoušela dostat z hořících trosek..
„No tak, Philipe, prober se, prosím, prober se! Philipe, slyšíš, no tak slyšíš!“ Křičela jsem, fackovala ho, třásla s ním, ale žádná reakce nepřicházela. Se slzami v očích jsem se rozhlédla do hořícího pekla, které kolem nás vládlo.
„Agnes.....,“přicházel k vědomí.
„Díky bohu, žiješ, tak pojď. Musíme zmizet!“
Utřela jsem si slzy, vysvlékla Philipovi kabát a přehodila jej přes nás.
„Agnes, nechej mě tu, zachraň se,“mumlal tiše.
Opřel se o mě a já hledala skulinku, o které mluvil Victor. Bylo to v poslední chvíli, neboť na místo, kde Philip ležel, dopadl hořící trám. Procpali jsme se skulinkou, kterou jsem našla. Victor byl pryč. Musel, neboť dveře byly celé v plamenech. Nebylo kudy utéct. Za námi již byl jen hořící zbytky domu. Přitiskla jsem Philipa blíž k sobě a pohlédla na něj.
„Jdeme!“ Vyzvala jsem ho a společně jsme proběhli „hořící zdí.“