Amlulety - úvod

Merywen se zmateně rozhlédla kolem sebe. Mrknutím oka se objevila v šedém pokoji bez jakéhokoli nábytku, oken a dveří. Pokoj se zdál být malý a tvarem připomínal čtverec. Na zdech hořely louče s jasně modrým plamenem. I přesto, jak jejich světlo bylo ostré a silné, nedokázalo odhalit holé rohy a ani strop. Odhalilo jenom bílou omítku pokrytou plísní a krůpějemi vody. Merywen se nadechla vlhkého vzduchu. Vzduch v pokoji byl dusný, vlhký a páchnul po plísni. Zem na které stála, byla z trouchnivěného dřeva. Cítila, jak se ji to dřevo lepí na nohy. Ohavný pocit. Chtěla udělat několik kroků, ale měla strach. Obklopovala ji ta ničivá temnota a ještě něco. Cítila v pokoji něčí přítomnost. Stála uprostřed pokoje a vystrašeně se rozhlížela po čtyřech tmavých rozích. Někdo tam byl…
,,Kdo je tu ?“ zeptala se třepajícím se hlasem. V tom uslyšela v rohu za sebou pohyb. Prudce se otočila.
,,Kdo je tu?!“ vykřikla. Její pohled cukal z rohu do rohu. Bála se toho co uvidí, ale také se bála oči zavřít. Srdce ji začalo být jako o život. Cítila ho až v krku. Stačilo by, aby otevřela ústa a určitě by ji vyskočilo z těla. V pokoji bylo hrobové ticho. Slyšela jen svůj zrychlený dech.
Měla strach, ale z čeho?
Snad je to jen zlý sen - pomyslela si. Zavřela oči a zaposlouchala se. Uslyšela kapky vody, jak stékají po stěnách, slyšela plápolat oheň. Když se ještě více soustředila, zaslechla tichý přerývavý dech, který vycházel z levého rohu před ní. Otevřela rychle oči a podívala se do rohu. Vykřikla. Z temna na ní zíraly velké, modré oči, jejichž pohled bodal a mrazil. Cítila, jak ji přebíhá mráz po zádech. Otevřela ústa, ale nedokázala vydat ani hlásku. V očích se ji lesk strach a nejistota.
,,Vím, na co se mě chcete zeptat,“ řekl mužský hlas, vycházející z temného rohu.
Merywen udělala několik kroků zpátky. Na čele se ji objevily kapičky potu. ,,Jak můžete vědět,“ polkla.
,,Na co se chci zeptat?“ dokončil cizí hlas.
Merywen němě přikývla. ,,Kdo jste?“ zeptala se a upřeně se zadívala do modrých očí.
,,Jmenuji se Aldur a jsem věštec z ,, lesa stínů,,. Před nedávnem jsem dostal znamení, že se zlo dokázalo dostat na tento svět a nyní se snaží získat všechny čtyři amulety,“ řekl mužský hlas.
,,Proč bych vám měla věřit? Můžete být součástí tohoto pochybného snu. Možná jenom sním a vy jste mé snění. A i kdyby to byla pravda, amulety by zlo nedokázalo dostat. Chrání ho nejmocnější čarodějové a ti by amulety zlu nikdy nedali!“ zdůraznila Merywen.
Oči se zadívaly do země a poté na dívku. ,,Zlo se k amuletům dostane lstí a našimi slabostmi. Mějte se na pozoru. Pozorně se rozhlížejte kolem sebe a dávejte pozor na to, co řeknete. Zřejmě mi nevěříte a jsem si toho vědom. Přesto doufám, že na tento sen nezapomenete,“ řekl hlas.
Merywen nasadila nechápavý výraz. ,,A kdybych vám věřila? Tak co bych měla dělat?“ zeptala se.
Ale odpověď se ji už nedostavila. Oči cizince, který se ji vkradl do snu zmizely.
,,Kde jste? Kam jste zmizel?!?“ vykřikla. Doufala, že by ji mohl ten hlas odpovědět, ale ten už dávno zmizel. Zůstala v pokoji sama.
,, Musím se odtud dostat,“ řekla sama sobě. Porozhlídla se po nějakých dveří, ale žádné tam nebyly.
´´Hlavně nepanikařit. Ten hlas přece říkal že je to sen, takže cokoli si tady představím, tak se to v tomto světě může zhmotnit. Musím se soustředit na představu dveří z tohoto pokoje. Když do nich vejdu, tak se vzbudím. Když do nich vejdu, tak se vzbudím……Když do nich vejdu, tak se vzbudím……´´
Zavřela oči a stále si tu větu opakovala. Představila si jednoduché dveře. Představila si jejich barvu, kliku a velikost. Viděla sama sebe, jak ty dveře otevírá a vchází do nich. Stále si ty myšlenky opakovala.
Náhle pocítila chladivý závan, plazící se po zemi. Otevřela oči a zajásala.
Naproti ní byly dveře. Byly trochu menší, než jaké si představovala, ale to ji bylo jedno. Přišla k nim a dotkla se zrezlé kliky. Byly odemknuté. Spokojeně si oddechla, pousmála se a otevřela je. Za dveřmi ji čekala temná a chladná prázdnota. Byl tam takový chlad. Dostala husí kůži a po chvíli ji z úst začaly vycházet obláčky páry. Otočila se a naposledy se podívala do pokoje v naději, že tam stále ten cizinec je. Nakonec vkročila do chladné temnoty…


Otevřela oči. Posadila se na posteli a vystrašeně se rozhlédla po pokoji z obavy, že by byla stále uvězněná ve snu. Když zjistila, že je ve svém pokoji oddechla si a složila hlavu znovu na polštář. Otřela si kapičky potu z čela a zvědavě se podívala z okna, které měla hnedka vedle své postele. Byla stále noc. Měsíc a hvězdy skrývaly svou bledou tvář za temnými a chladnými mraky. Věděli snad o jejím podivném snu?
Merywen dobře věděla, že se nic neděje náhodou. Obzvlášť, když je dcerou čaroděje, který chrání jeden ze čtyř amuletů. Ale zatím se nechtěla s tím snem zabývat. Mohl to být jen výplod její bujné fantazie. Ale co když, to byla pravda a opravdu hrozí nebezpečí? Merywen zavrtěla hlavou a okamžitě zavrhla tu poslední myšlenku. Přesto nedokázala zapomenout na ty oči. Nikdy neviděla takový ostrý pohled. A ten hlas! Kéž by toho muže mohla vidět. Aldur.
Přetáhla přes sebe peřinu a zadívala se na noční nebe.
Přitom myslela na cizince, který si ji vkradl do snu. Brzy ji však přemohla únava a usnula.