Sorry

Sorry, ten viděl vždycky celý svět negativně. Protestoval odjakživa proti úplně všemu od zkorumpované vlády v našem státě po plastové příbory v našem obědě. Ani nevím, jak že se potkal s přezdívkou „Sorry“, mně už tak byl představen. Musím se ho na to ale rozhodně někdy optat. Já jsem ho totiž neslyšel se omluvit snad nikdy ani v češtině, natož pak v jiných jazycích.

Sorry se prostě neomlouval, vždy byl neohleduplný, sobecký, panovačný a z nějakého důvodu odvěký, nezpochybnitelný vůdce naší party. Já jsem s ním ale vždycky vycházel dobře. Měl ke mně totiž podivný respekt, považoval mě za filozofického génia a vše, co jsem řekl, bral velice vážně a našel v mých slovech skrytou hloubku, která tam většinou vůbec nebyla.

Například když jsem se jednou odmítl zapojit do úklidu bytu slovy: „Jsem příliš zaneprázdněn hleděním do nebe“, napsal si Sorry tuto větu ozdobným písmem na nástěnku v pokoji, který sdílel s Vanishem, a dnem i nocí mě přemlouval, abych o tom napsal nějakou tu svoji poezii. A když jsem ho odmítal, tak se mnou nemluvil a okatě mě ignoroval. Nakonec se po hodinách meditace před nástěnkou rozhodl napsat o tom alespoň esej, že prý poezie on není hoden. A i když jsme se postupně usmířili, čas od času jsem ho přistihl, jak zírá na nástěnku s pohledem srdcervoucně smutným a mumlá si cosi o zabitém potenciálu.

Často za mnou taky chodil pro radu z různých oblastí a já jsem využil svůj dar- dlouho mluvit a vlastně nic pořádného neříct. Sorrymu to ale vždy stačilo a k večeru neopomněl ukázat na mě prstem a zvolat: „Joo Kuba, to je opravdový kamarád, na světě není nic, co by nevyřešil.“. A já jsem tam seděl ve svém oblíbeném křesle a tvářil se skromně.

Dnes zbyl ale po nástěnce jen nenápadný háček a po Sorrym skvrna na zdi v kuchyni, kam mrskl pánví s vroucím olejem, když si o ni spálil ruku. Chtěl se tehdy vytáhnout před svojí dívkou, snad Leona se jmenovala, a dokázat jí, že je, jak sám často říkával, „komplexní muž“. A: „Ne, to neznamená, že mám komplexy!“ ječel potom na Sašu a tvářil se ublíženě.

A vůbec. Se Sašou moc dobře nevycházel. Říkal mi: „Ty jsi chytrý a to je dobré. Ale ona je vychytralá a to je špatné.“ A když už na ni nic neměl, vytáhl znova, že „Alexandra“ se přece logicky nemůže zkracovat na „Saša“, ale že pro ni jsou podobné nesmysly typické.

Možná z části proto, že mi tu chybí, jsem postupně převzal jeho úlohu „Negativního muže“ a často všechno zbytečně kritizuju, protože nevím kdy přestat. Jak to uměl právě Sorry.

A když už jsem si opravdu zoufale potřeboval s někým postěžovat, zavolal jsem mu do Vlašimi, a když mi pak volal zpátky (měl mě totiž vybraného na volání zdarma, což mě dojalo), tak jsme prokecali celou noc jak odloučení milenci a ještě týdny potom jsem měl dobrou náladu, jak mi pomohlo, že jsem mu zase pár věcí poradil/neporadil a on mě za to ocenil. A taky jak jsme si spolu krásně postěžovali, že na nikom nezůstala nit suchá.

Už je to pár měsíců. Už jsme se nijak nekontaktovali a asi je to správně, stejně bychom se brzy neměli o čem bavit. Vždyť i teď jsem si na něj vzpomněl jen proto, že se Pavel pohádal se Sašou a vyčetl jí, že si nelogicky zkracuje jméno, protože už žádný jiný argument neměl.