Malíř

Birtiri

22.03.2012

básně/ostatní

1227(13)

Někde,
neznámo kde,
ulicemi tam kde to vře
a třpytí se ta chudá lůza,
špinavé jsou to kouty a divná místa,
ta jsou moje poslední můza.

Špinavé části chudinských čtvrtí
maluji na plátna z omřelých mořských řas,
v tom nikdo nehledejte nic,
táhl mě sem vnitřní hlas
a navíc ,nebyl čas.

Maluji jak dýchám
a dýchám jak maluji,
nic, žádné bolesti těch lidí,
žádná tajemství,
nechají se malovat
a já nehodlám své dny tady
nějak plánovat.
Ale musel jsem vás varovat.

Přede mnou se neukryješ,
když jsem tu já,
tak i ty tu budeš,
když je mi špatně budu tu
a jen já ti smím dát přes hubu.

Jsem malíř ,který to namaluje,
jsem malíř, který nelituje
a ty lidi stejně nic a nikoho nemaj,
pro mou pozornost žebraj.

Namalován krví,
jaká utopije,
ale co když se mi potom lépe žije?
A co, krev jejich na bílý plát,
neštítil jsem se ani na poprvé dát.

Sázet ty krůpěje bolavých žil,
vycucané jako půllitr piva,
nejsem blázen, jsem skutečný umělec,
maluji totiž násilí
a to jen krví se maluje,
intenzivně, tak jak se miluje.

Dávám ti svobodu,
když tě zabijím,
dávám ti slávu v mé galerii,
beze mě by si slávy nedošel
a já jsem jen přišel k tobě,
škoda, že teď ležíš v hrobě,
byl by si slavný.

A kdo ví, že to krev byla,
co tě násilím v mém objetí zasmrtila,
netušená oběť?
Kdo ví.....