Úvaha o pubertě, sexu a psaní

Úvaha o pubertě, sexu a psaní

V mládí jsem měl pocit, že musím vykonat něco vyjímečného, že jednou budu slavný. Když jsem byl v té nejhloupější pubertě, často jsem snil za bílého dne. Pustil jsem si rodinný kazetový magnetofon značky Grundig propašovaný z nedalekého Polska, jediný to kus elektroniky v kuchyni, kromě televize samozřejmě. Za zvuku hitů skupiny Eruption nebo Sweet linoucích se z jediného reproduktoru, s hlavou na stole a zavřenýma očima, jsem právě já byl tím zpěvákem nebo kytaristou - davy šílely a mě bylo hezky.

Na střední škole přišla doba "Travolťáků". To zrovna dávali v kinech Pomádu a po městě se začali houpavým krokem pohybovat týpci v kožených bundičkách, s límcem nahoru a nagelovanými vlasy. Já patřil mezi ně. Myslím, že každý v tomto věku má pocit, že mu svět leží u nohou. Copak jsem mohl pochopit tátovy dobře míněné rady? Nemohl. Přesto jsem mu za ty dlouhé hodiny poučování vděčný. On teda poučoval jen, když jsem něco provedl. A to já rád a často měl prsty v kdejaké klukovině. Dnes vím, že neházel hrách na stěnu, jak často říkával, ale zasadil ty myšlenky na úrodnou půdu. Jen trochu déle klíčily, zavaleny tak důležitými věcmi jako přestavba Jawy 50 na závodní stroj nebo tábořením někde v divočině dva kiláky za městem. Ta Jawa mě dodnes mrzí. Když jsem se pochlubil nákresy, jak se zbavit oplechování, vzbudil jsem vlnu veselí mezi právě přítomnými strýci a - jak jinak - nechal jsem se zviklat. Dodnes si myslím, že to nebylo vůbec špatné a že jsem zahodil svůj sen.

Neměli jsme mobily. Když jsem odjel v neděli večer na intr, byl jsem prostě pryč. Nikoho jaksi nenapadlo, že by mi musel něco veledůležitého sdělovat. Leda před vánocemi mi zavolal táta, že máma chce sehnat kokos a kakao na cukroví. Máma nikdy netelefonovala, mohl-li volat někdo jiný. Když nám zavedli služební telefon a on poprvé zazvonil, tak se zhrozila: "Ty prosím tě, vem to, ono to zvoní a já nevím co bych tam říkala". Teď má také mobil, ale většinou volám já jí.

Taky jsem byl zamilovaný. To jsem pak děsně strádal, kolik jsem toho potřeboval říci té vyvolené, ba co víc, potřeboval jsem být ubezpečován, že jsem zrovna ten jediný na celém světě, navždy, až do smrti... To jsem pak psal i dva dopisy denně. A jak bylo krásné, když jsem našel ve schránce obálku nadepsanou tak důvěrně známým písmem. Většinou voněl, občas tam byl pramínek vlasů. A co za důvěrnosti papír unesl. Jiná doba. Poklidnější, lidštější. Ono každý vzpomíná rád na svá pubertální léta. Zdají se mu krásná, lepši než přítomnost. Je to asi logické. Člověk byl mladý, plný euforie.

Dnešní doba je jiná, jaksi uspěchaná. Není čas na snění a všechny ty milé drobnosti. Nestačím se mnohdy za celý týden zastavit. Ze všech stran na mne padají nabídky, upomínky, složenky, stravenky, výkazy, přiznání a hlášení. Když už je konečně večer, vypne se televize a já si vezmu knihu nebo si jen tak lehnu, pustím hudbu a chci si představovat, že jsem slavný zpěvák a davy šílí, zadrnčí mobil s nabídkou výhodného tarifu. Jsme zavaleni informačním odpadem a to důležité nám v něm často mizí.

Jen by mě zajímalo, jak budou na dnešní dobu vzpomínat nynější junioři. A možná se naplní, jako asi v každém pokolení, slova Karla Čapka, totiž, že "Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází."