padlí anděl za svůj hřích

Anděl.
Ztracený andílek s utrhanými křídly plný bolesti a beznaděje,že ta křídla opět najde a bude moci zvlétnout zpátky a vrátit se ke své práci jako strážce nadějí,snů a přání,a jako průvodce labyrintem života.
Bloudí ulicemi a pátrá po té volnosti .Jak mohl být tak lhostejný k budoucnosti jeho svěřenkyně aby ztratila víru,naději a zakázala si sny?!Jak na ní mohl jen zapomenout a přestat jí provádět tím labyrintem jménem Život?
Nechal jí nezodpovědně ztratit se.Nechal jí samotnou bez ochrany!
Sám tedy cítil to,co pustil ke své svěřenkyni.
Stal se ztracenou,bezvýznamnou,zrazenou a vystrašenou bytostí bez jakéhokoli znamení jak najít směr a přestat bloudit.
To,co dopustil se mu stalo trestem.
Sebelítost,bolest,prosby o odpuštění ho zpátky na nebe nemohlo vrátit.
I jeho svěřená duše také prosila o slitování krutý osud,ale místo odpuštění přišel snad jen další trest.
Také se modlila celým srdcem za zrnko štěstí,ale nikdo jí nevyslyšel.A její prosby o ukončení šíleného trápení nikdo nikdy nesplnil.Z jejích slz mohlo by se vylít moře,a její nekonečná bolest by se mohla měřit s délkou vesmíru.

Anděl zavřel oči a padajíc na chladnou zem plakal nad osudem,který mu byl daný jako rozsudek jeho zatracení.
V tom záchvatu sebelítostivého pláče anděl ucítil ukrutnou bolest.Pod prsy jako kdyby měl nůž,který mu zaživa řeže do srdce tak hluboko,že ho půlí.Tiskl svou dlaň na hruď jako kdyby měl své schopnosti nebeského patrona a mohl si svým dotykem ulevit.
Marně se snažil,naivně spoléhal na dar,který si svým sobectvím nechal odebrat.Nůž nepřestal bodat a dělit jeho srdce,bolest se stupňovala a on se poddal hysterickému pláči ve kterém litoval sám sebe.
To mučení ustupovalo až při vzpomínce na tu,kterou měl pod jeho křídly ubránit.Ukrýt jí před tou samou bolestí a totožnými pocity které on sám prožíval...
Konečně přišel na původ té bolesti a počátky pocitů,které ho donutily, na studené zemi se slzama v očích, aby prosil celou svou duší o úlevu,a musel se smířit, promrzlý na kost, s tím že jeho prosbu nikdo nevyslyší a nevyplní.

Ona,s duší ztracenou,to drobné tělo co ve své hrudi ukrývá jen tisíc zbytků po svalu co bývalo srdcem-kdysi.
A každý ten pozůstatek bolí tak intenzivně,že jí síla těch ran nedovolí pohyb.Tělo jí ovládá křeč co snaží se maskovat,aby nikdo nepoznal jak trpí.
Anděl sebral svou veškerou sílu a vyšel vpřed.
Vcítil se do ní jako kdyby to prožíval on sám,a tentokrát neplakal kvůli své bolesti a trápení.Jeho slzy,jak dva potoky ztékaly po bílé tváři, vytvořené vcítěním se do zlomené dívky- smířené se samotou stejně tak,jako je člověk smířený s nocí přicházející po dni.

Anděl šel vpřed,netušil kam,ale cítil s každým krokem úlevu od mučení těmi lidskými city.Svá křídla nehledal,o návrat zpátky na nebe nežádal,jeho sebelítost zmizela tak rychle jako se objevila.
Jen ta nepopsatelná touha za něčím co ani on sám neuměl identifikovat vedla jeho kroky.
Míjel lidi v ulicích jako kdyby neexistovali,lidé míjeli jeho,jako kdyby byl neviditelný.

Ona v parku na lavičce vzdávala boj se životem.každý mililitr krve vytékající z jejího zápěstí ubýral ten dar přeměněný v trest-dar nebo mučení žít.
Jako zvadlé květině bylo podobné její tělo na lavičce pod stromy.
Anděl zrychlil svoje kroky aby byl včas u ní a přesvědčit se o známce
života.
Marně čekal na odpověď od té zvadlé orchidee kterou držel v náručí a polibkem života se jí snažil vrátit zpátky,zpátky k němu!
Volal pomoc a čekání na tu spásu ze sanitního vozu trvalo dlouhé minuty,co andělovi bez křídel zdály se jak hodiny...


Nekonečně dlouho seděl u jejího nemocničního lůžka než se dočkal toho,aby se podíval do jejích očí.Držel jí za ruku a celé ty hodiny byl s ní.Dával pozor aby se prubudila ze snu do kterého byla ponořena a který jí měl dát útěchu a klid než ztratí se někde a cestu zpátky už nikdy nenajde.

Její hnědé oči ho spoutaly vyzařujícím tajemstvím.Touha,to tajemství rozluštit,mu nedovolila vnímat nic jiného.Jen ty oči!!Usmála se a on jí jako výraz vděku a krásy pohladil po jejích blond vlasech tak něžně,až jí způsobil ten dotyk mrazení po těle.
Bezpečí,které teď díky svému zachránci,zároveň zrádcem,
co ji opustil a ona neměla tušení že nějaký existuje,Dal jí sílu hrát a pokusit se vyhrát nad životem.

Místnost jedné barvy a v té čisté bílé krabici dvě osoby vnímající jen jeden jeden druhého.Pro nic jiného nedýchali než v tu chvíli sami pro sebe
V ten čas,kdy už tak zářivě bílou místnost, prozářilo zlatavé světlo slunce,které se linulo zkrze okno.
Jako svatozář ozářilo dvojici držící se za ruce.Ona usnula klidným spánkem a nabírala sílu,on odpoutal svůj pohled na její krásu a všiml si,že ta krása kterou celou dobu vnímal leží na křídlech,ztracených křídel, anděla,který teď jako obyčejný člověk dělá stráž tomu pozemskýmu křehkýmu andělíčkovi klidně si spícího na ustlaném loži z nebes.
Anděl má na dosah to,co mu způsobylo jeho drsný pád na zem.Nechtěl je zpátky,alespoň ne hned.Cítil potřebu být s ní a moct se jí alespoň dotknout.Nechtěl na nebesa,nechtěl svou svobodu kvůli zázraku, co jak magnet ho přitahuje silou jemu neznámou a tak krásnou.