V zajetí času XV. kapitola

V mžiku jsme se objevili u nás na půdě. Nejistě jsme se oba rozhlíželi kolem sebe. Doufali jsme, že jsme u nás, zpátky v roce 2009. Victor se na mě zmateně díval, a čekal, co udělám.
„Nic se tu nezměnilo,“špitl, „alespoň ne tady, na půdě,“a výmluvně se zatvářil.
Beze slova jsem se na něj podívala. Vzala jsem ho za ruku, opatrně jsem vystrčila hlavu ze dveří a vykoukla ven. Chodba se zdála být „čistá“, tak jsme společně vyšli ven a potichu jsme zamířili do mého pokoje. Victor mě trochu zdržoval. Byl zvědavý, jak jeho domov vypadá ve 21. století.
Už jsme skoro byli u dveří mého pokoje, když se zespod ozvalo:
„Agnes, můžeš jít dolů?“, křikl otec.
S Victorem jsme na sebe vytřeštili oči. Uvědomila jsem si, že jelikož nikdo nezaregistroval můj odchod, protože jsem se vrátila do stejného dne, takhle oblečená tam jít nemůžu, a Victora nesmí spatřit. Co teď? Victor bezradně pokrčil rameny a čekal mou odpověď.
„Agnes, jsi tam?“, zopakoval otec svou otázku.
Vzápětí jsem uslyšela jeho těžké kroky jdoucí po schodech. Rychle jsem otevřela dveře od pokoje a strčila dovnitř Victora, a odvětila:
„Ano tati, zrovna jsem vyšla ze sprchy.“
Tiše jsem poslouchala pootevřenými dveřmi a s napětím očekávala, co otec udělá.
„Dobře, tak až budeš hotová, tak pak přijď na večeři.“
„Ano, díky,“křikla jsem a zavřela za sebou.
Oddechla jsem si. Victor mezitím seděl na posteli. Posadila jsem se vedle něho a unaveně jsem si povzdechla.
„Co budeme dělat?“
Místo odpovědi jsem se dočkala polibku. Překvapilo mě to, ale nic jsem nenamítala. Právě naopak. Zavřela jsem oči a konečně si vychutnávala chvíli, která mi byla tolikrát odepřena. Victorovi polibky byly vášnivé, procítěně, upřímné. Cítila jsem z nich lásku, a i potom, co jsme právě prožili, jsem byla šťastná. Když přestal, podíval se mi hluboko do očí a řekl:
„Netuším.“
Chvíli jsem nechápala ale pak mi to došlo a oba jsme se začali smát.
„Pojď ke mně,“vyzval mně a objal.
Lehli jsme si na postel, já si položila hlavu na Victorova ramena, jeho vlasy mě lechtaly po tváři a já si užívala chvíle klidu s mužem, kterého jsem milovala. Bylo mi jedno, že nás dělí více než dvě století. Teď jsme tady a spolu. Leželi jsme tiše v objetí, které narušil Victor.
„Agnes,“oslovil mě.
„Ano?“, otázala jsem se, aniž bych zvedla hlavu.
„Tady dlouho zůstat nemůžeme!“
Zvážněla jsem, posadila se, a nechápavě na něj pohlédla. Victor zůstal ležet a čekal, co odpovím. Odhodlaně jsem se chystala mu odpovědět. Otevírala jsem „naprázdno“ pusu ale když jsem nad tím přemýšlela, měl pravdu. Je jen otázkou času, kdy se zde objeví Philip, a dlouho to trvat nebude. Zklamaně jsem se podívala do prázdna. Victor vytušil mé zklamání, kousl se do rtu a hledal správná slova, kterými by mě utěšil.
„Je mi to líto, Agnes.“
Zhluboka jsem se nadechla, a souhlasně pokývala hlavou. Tady nejsem v bezpečí.
„Tak co máš v plánu?“, odpověděla jsem.
Victor se postavil přede mě a zahleděl se. „Utíkal“ pohledem po místnosti a já netrpělivě čekala, co poví.
„Musíme odsuď zmizet, musíme se vrátit do doby, než jsem s Philipem poznali Anabell a zabránit tomu setkání, to je zatím předběžný plán, které mě právě napadl,“dodal a nejistě se pousmál.
„Victore, jsem unavená, špinavá, několik dní jsem pořádně nespala a nejedla. Momentálně další cestování časem nezvládnu. Dej mi, prosím, alespoň jeden den, prosím,“žádala jsem jej.
Cítila jsem se, jako bych měla každou chvíli vypustit duši, ruce jsem měla i nadále fialové od lana, a tělo jsem ani necítila. Victor se zatvářil zahanbeně. Klekl si ke mně, vzal mě za mé zraněné ruce, a něžně a opatrně mi je hladil.
„Máš pravdu, omlouvám se, já jen nechci, aby se tady Philip ukázal, nechci aby se ti něco stalo.“
Pousmála jsem se. Pohladila jsem jej po tváři a špitla:
„Já vím. Mám nápad. Znám jedno místo, kde se můžeme na jeden dva dny schovat, o tom místě Philip neví, tam nás nenajde,“navrhla jsem.
„Výborně, to by bylo skvělé,“ vyhrkl Victor.
„Ale musím se převléct, takhle se u nás nechodí,“dodala jsem a rozpačitě jsem se zatvářila.
„A jak u vás chodí?“, zeptal se zvědavě Victor.
Prohrábla jsem se ve skříni a vytáhla džíny a top s dlouhými rukávy, aby mé ruce nikdo nespatřil. Otočila jsem se zpátky k Victorovi a odvětila:
„Takhle se u nás chodí,“a výmluvně se usmála.
Victor vyvalil oči. Netušil co říct. Myslím, že byl ještě víc v rozpacích než já, i přesto nic nenamítal.
„Otoč se,“přikázala jsem mu, „ale ještě předtím…ehm…pomoz mi z těch šatů, prosím,“požádala jsem ho a znervózněla. Victor na tom byl stejně. Napjatě jsem očekávala, co udělá, když mi zezadu rozšněrovával šaty. Cítila jsem jeho vášeň a touhu, ale i přesto se zachoval jako džentlmen.
„Tak a je to,“řekl a otočil se zády.
Pousmála jsem se. Rychle jsem se převlíkla do džínů a trika s dlouhými rukávy, obula botasky, a rychle se učesala.
„Už můžeš,“vyzvala jsem Victora a nejistě očekávala, jaká bude jeho reakce.
Victor si mě prohlížel a s otevřenou pusou na mě zíral.
„No, je to tedy rozdíl, to se musí nechat, to všechny ženy nosí kalhoty?“, otázal se nechápavě.
Kývla jsem na souhlas.
„Dobře, snad si zvyknu,“odvětil a zasmál se.
Vzápětí jsem popadla batoh, vzala si pár věcí, peníze, které jsem měla uschované do zásoby a klíče od auta. Mezitím jsem vymýšlela, co řeknu rodičům. V podstatě pokud se vše podaří a já se vrátím živá a zdravá, vrátím se opět sem, do dne 5. prosince 2009.
Teď jsem přemýšlela, jak Victora nepozorovaně propašovat ven.
„Pojď,“vyzvala jsem ho a potichu jsme vycházeli z pokoje. Přes chodbu to bylo dobrý, ale jakmile jsme se dostali ke schodům, to už byl oříšek.
„Ani tady se nic nezměnilo,“divil se Victor.
„Pššt!“, okřikla jsem ho.
Naklonila jsem se přes zábradlí schodů, zda-li někoho neuvidím. Naneštěstí chodbou, ve které mě Victor v minulosti považoval za Anabell, procházela Dorothy. Okamžitě jsem Victora stáhla ke zdi.
„Poslouchej, já teď půjdu dolů, a zkusím odlákat pozornost a ty rychle vyběhneš ven. Snaž se co nejrychleji a co nejvíce potichu, ano,“ požádala jsem a nadějně se zatvářila, „pak běž do leva, ke garážím,“nasměrovala jsem ho, ale nedošlo mi, že netuší, co garáže jsou.
„Cože tam je?“, zeptal se nechápavě.
„Taková hnědá nižší stavba s šedými dveřmi.“
Kývl na souhlas.
„Dobře, tak já jdu,“kývla jsem na něj a scházela po schodech.
Neustále jsem se dívala před sebe. Dorothy byla zrovna v kuchyni. Z pracovny vycházel otec a matka z pokoje. Odfrkla jsem si. To není dobrý.
„No konečně, že jdeš Agnes,“křikla na mě matka.
Čekala jsem, kdy se otec s matkou usadí v kuchyni k večeři. Jakmile se posadili, Dorothy je začala obsluhovat. Když se nedívali, naznačila jsem Victorovi rukou, že může jít.
„Agnes, ty nejdeš jíst?“, divil se otec.
„Tati, já vám zapomněla říct, že…ehm… jsem pozvaná ke Cathrine, na pár dní, musím jet, víš..ehm...máme projekt do školy…a…“, vymlouvala jsem se a sledovala Victora, v jaké je fázi útěku, „musíme ho co nejdříve vypracovat, tak abych ušetřila cestu, tak jedu na pár dní k ní..no…a..“, Victor už vyběhl ze dveří a já dodala, „no tak už jdu, mějte se.“
Vyběhla jsem co nejrychleji ze dveří a zamířila ke garážím. Victor u nich zůstal stát jak opařený. Automaticky jsem odemkla a ocelové dveře se začaly zvedat. Vůbec jsem si to neuvědomila. Victor uskočil a udiveně to vše sledoval. Nedokázala jsem si představit, jaký to je pro něj šok.
„Co…co..to je?“, vykoktal, když spatřil můj stříbrný mercedes.
„Tohle je..auto. V této době to nahrazuje kočáry,“vysoukala jsem ze sebe. Neměla jsem ponětí, jak mu to lépe vysvětlit. Ještě jsem automaticky otevřela dveře od auta a to byl úplně šok.
„A tohle?!“
Nechtělo se mi mu to ted všechno vysvětlovat. Vzala jsem ho za ruce, podívala se do jeho vyděšených očí a řekla:
„Victore, klid, věř mi, ano?“
Trochu se uklidnil, a souhlasně kývl. Ukázala jsem mu, jak se do „toho“ nastupuje a zapínají se pásy. Už jsem chtěla startovat, když v tu chvíli dorazila Cathrine. Krve by se ve mně nedořezalo. Co ta tu dělá? Zrovna v tu nejnevhodnější chvíli.
„Kdo je to?“, zeptal se zvědavě Victor.
„Cathrine,“ pronesla jsem naštvaně mezi zuby, sledujíc ji.
Victor vytřeštil oči.
„Ta Cathrine?“
„Bohužel.“
Než stačil cokoliv dodat, vystoupila jsem a zamířila k ní. Victorovi jsem nařídila zůstat v autě.
„Ahoj Agnes, kam se chystáš?“, pozdravila mě.
Neměla jsem ji čas všechno vysvětlovat a nechat ji tady jsem taky nemohla. Potřebovala jsem být co nejrychleji pryč, i ona, dokud si ji nevšimnou rodiče.
„Promiň, ale musím to udělat,“řekla jsem si v duchu.
Pousmála jsem se a udeřila Cathrine do spánku. Tá upadla do bezvedomí. Vyzvala jsem Victora, ať mi s ní pomůže. Pochopil. Vzal ji za nohy, a strčili jsme ji na zadní sedačky auta. Pomohla jsem Victorovi se připoutat, pak jsem se připoutala i já a podívala se na Victora.
„Připraven?“
Beze slova kývl. Otočila jsem klíčkem a pořádně šlápla na plyn.