V zajetí času XII. kapitola

12. kapitola

Jakmile se mi Phil představil, nebyla jsem schopná jediného slova. Myslela jsem, že mě nedokáže už nic překvapit. Philip vyzval komorné, aby se o mne postaraly. Za ruce mě uchopily dvě ženy, přibližně stejného věku jako já, a odváděly mě pryč. Já se ohlížela za Philipem, který se na mě nepodíval, se sklopenou hlavou si „prohlížel“ zem. Já se cítila podvedená, zklamaná a především zmatená. Co tohle má všechno znamenat? Co je Philip vlastně zač? Komorné mi pomohly sundat šaty, připravily mi sprchu, kterou jsem si náležitě užívala, večeři, i čisté šaty. Po této proceduře mne zavedly do uvítací haly, kde již seděl Philip a popíjel čaj. Oba jsme byli nervózní. Ruce jsem měla podél těla, kousala jsem se do rtů a čekala, co Philip řekne. Připadala jsem si, jak panenka na hraní, se kterou si každý může dělat, co chce. Philip po notné chvíli pověděl:
„Posaď se, Agnes.“ Poslechla jsem, a v bezpečné vzdálenosti jsem se posadila do křesla. Prohlížela jsem si bohatě zdobené stěny, pozlacený nábytek, olejomalby, které visely na stěnách. Nebyl jsem ochotna, cokoliv říct.
Zvedl se z pohovky, na které dosud seděl a započal se procházet po místností, dívajíc se neustále do země.
„Jsem si vědom, že ti dlužím vysvětlení a nyní ti ho podám. Jmenuji se Philip DeNoair a narodil jsem se 6. dubna 1790, stejně jako Victor,“oddechl si. Evidentně netušil, jak pokračovat.
„Spolu s Victorem jsme strážci medailonu již od roku 1815. Správně, jak jistě už tušíš, Victor se nenarodil 1829, takové datum nechal někdo vytesat na náhrobek, aby tomu všichni věřili,“ než však stihl pokračovat, vstoupila jsem mu do řeči.
„Jak je možné, že žiješ tak dlouho?“
„Ten medailon, nejen že umožňuje cestovat v čase, ale strážcům zaručuje i nesmrtelnost,“
„Kde je Victor?“, křikla jsem na něj, „ví vůbec, že jsem tady?“
„Ano, ví. Už je na cestě,“odvětil Philip, ne moc nadšený mou otázkou, „Agnes,“
Před dokončením své odpovědi vtrhl do dveří Victor.
„Agnes!“
Vyplašená komorná jej nestihla ani uvést. Philip ji uklidnil, že je to v pořádku. Přiběhl ke mně, klekl si, uchopil mne za ruce a vyplašeně se mi začal omlouvat:
„Jsi v pořádku, není ti nic? Agnes,chtěl jsem přijít ale nestihl jsem zjistit, kam tě zavřeli, rodiče mi to nechtěli prozradit, Agnes, odpusť.“
Vůbec jsem jej neposlouchala, zmateně jsem se dívala na něj a na Philipa, který sarkasticky dodal:
„To určitě, beze mě by ji popravili.“
Victor se otočil, postavil se, držíc mě stále za ruku a odvětil:
„Jistě, ty aby sis neodpustil svou obvyklou ironickou poznámku, že. Často ti neděkuji, vlastně vůbec, ale dnes udělám výjimku, díky,“reagoval podrážděně Victor.
„Ale, ale..najednou. Najednou se o ní zajímáš, co. To, že strávila týden ve vězení to s tebou nic nedělalo?“
Victor mě pustil a popošel blíž k Philipovi, který stál u okna.
„Neměl jsem ponětí, kam ji zavřeli. Zjišťoval jsem, ptal jsem se, ale všichni se přetvařovali, že nic neví. Já bych ji zachránil!“, zvýšil hlas Victor.
Byli jak dva kohouti, kteří se do sebe pustili. Já jen mlčky seděla, sledovala jejich nabroušené tváře a jízlivé komentáře.
„Samozřejmě, až když by byla po smrti, že? Prosím tě, nehraj si na hrdinu“, pronesl Philip.
„Prosím tě, nevyprávěj mi tu nic o hrdinství, rozhodně ne ty!“
Jejich konverzace nebrala konce, postupem času jsem zjistila, že už ani nejde o mě. Jejich hádka se stávala osobní. Nevydržela jsem to, byli jak malí kluci, kteří se hádají o svou oblíbenou hračku. Řvali po sobě, jako bych tam vůbec nebyla. Docházela mi trpělivost. Zvedla jsem se z křesla, a zařvala jsem tak silně, abych je překřičela:
„Tak dost! Přestaňte po sobě řvát. Nevím, o co tady jde, nevím,co se mezi vámi dvěma stalo, ale já jsem tu jediná, která potřebuje vysvětlení, a to hodně vysvětlení, tak že buďte tak laskaví a přestaňte se chovat jak malí haranti a začněte vysvětlovat, protože já bych ráda věděla, o co tady sakra jde a co jste vlastně zač!“
Já rychle dýchala a nenávistně jsem se na oba muže dívala. Okamžitě zmlkli a zahanbeně se zatvářili. Victor se poškrábal ve vlasech a řekl:
„Omlouváme se, Agnes, nechali jsme se unést. Máš pravdu, dlužíme ti odpovědi. Teď není vhodný čas na osobní vendety, že Philipe?“
„Ano Victore, souhlasím,“odpověděl mírnějším hlasem. Přesto jsem věděla, že vzájemná nenávist tam pořád je.
„Sedněte si,“ přikázala jsem jim, „ k sobě,“dodala jsem, jakmile jsem postřehla, že si každý sedá co nejdál od toho druhého.
Neochotně se posadili vedle sebe na pohovku, já si přisunula křeslo a usadila jsem se naproti nich. Střídavě jsem pozorovala Philipa a Victora. Sledovala jsem dva muže, kteří mi změnili život a mě došlo, že o nich vůbec nic nevím. Sledovala jsem dva cizí lidi, jeden z nich zachránil život mě, tomu druhému jsem zachránila život já. Měla jsem na srdci tolik otázek, že jsem neměla ponětí, kterou začít. Usoudila jsem, že bude nejlepší nechat mluvit je. Po dnešku jsem byla připravena na vše.
„Tak tedy, započněte vyprávět a vysvětlovat,“vyzvala jsem je vznešeně. „Ještě dodávám, pravdu! Už chci jen pravdu,“dodala jsem a podívala se zvláště na Philipa.
„Tak kdo začne?“, zeptal se Victor a pohlédl na Philipa. Než ale jako otázka, vyznělo to spíše jako výzva, a nemýlila jsem se.
„Dobrá. Agnes, jak jsem ti již řekl, my dva jsme strážci medailonu, který ti neumožňuje jen cestovat v čase ale dává nám i nesmrtelnost. Ne všem, jen strážcům, takže mě a Victorovi. Je tu šance, jak si přivlastnit právo být strážce a právě proto o ten medailon tolik lidí stojí, proto je tak vzácný a proto se i vraždí, jak jsi se sama přesvědčila. Nebylo to poprvé, kdy se něco podobného stalo,bohužel i my jsme se museli pár lidí zbavit, ale o tom až později. Zpět k nám. My nestárneme, a nemůžeme umřít, pouze násilnou smrtí, proto jak jsi mne poznala, je mi pořád 25, tak stejně i Victorovi,“dořekl a vyzval mne, abych se začala ptát.
Zhluboka jsem se nadechla, snažila se strávit to, co mi řekl a započala jsem:
„Dobře, jste nesmrtelní. Jste strážci medailonu, pro který umírají lidé, pro který vraždíte. V pořádku. Jak jsi sám uvedl, mám pár otázek. Co se stalo té noci, kdy Victora zastřelili? Promiň,“omluvila jsem se a pohlédla na Victora, který se podíval na Philipa a dodal:
„To by mě taky zajímalo.“
„Agnes, já s Victorem nevycházíme, od určité doby, a před tím plesem, jsme se opět pohádali, a ty, Victore, jsi si sundal medailon a řekl, doslova cituji: „tak víš co, nebude ho mít ani jeden z nás, už nikdy“. Nikdy by nás nenapadlo, že se to brzy stane skutečností.
Já odešel a tys jej uschoval. Já jsem celá ta léta neměl ponětí kam, hledal jsem ho, a nebyl jsem jediný, ale nenašel.Nikdo jej nenašel. A když tě zastřelili, podezřívali mě, protože všichni tušili proč a já….,“odmlčel se a podíval se do prázdna, „já se zachoval jako zbabělec a utekl jsem. Bez medailonu a nikdy jsem se již nevrátil. Časem, jak plynula staletí, už jsem se o něj ani nezajímal. Tvůj rod vymřel a postupem času se o něm přestalo mluvit a stal se pouhou legendou, že někdy v minulosti existoval šperk, který dával nesmrtelnost a cestování časem.
Stala se z něj báchorka, pověst. Upadal v zapomnění a upřímně, já byl rád. Jediný, kdo znal pravdu, jsem byl já. Žil jsem si a netrápila mě smrt. Pochop, po těch letech, kdy jsme museli páchat všechny ty špatnosti, po všech těch hrůzách, aby jej nikdo nezískal, jsem chtěl žít normálně, v rámci možností. Znám tě Victore, a vím, že bys udělal to samé! “, zakončil své vyprávění Philip a omluvně se podíval na Victora, který na něj hleděl se šokem v očích.
Mě už nic nepřekvapilo ale bylo mi líto Victora. Ten jeho pohled, který stěží zadržoval slzy, mě dojímal. Neřekl nic, i přesto na něm bylo vidět, že má na srdci spoustu otázek. Zmateně se rozhlížel kolem sebe.
„Vždy chtěl žít normálně, Agnes,“dodal a pohlédl na Victora, jenž měl nyní složenou hlavu v dlaních. „Nesnášel to, nikdy nechtěl být strážcem, viď Victore.“
Victor mu nic neodpověděl ani nijak nezareagoval. Byl tak zničený, že až mě to vhánělo slzy do očí a snažila jsem se změnit otázku.
„Teď k nám, když si poznal mě.“
„Ano, jakmile jsem tě poznal, a zjistil jsem, že bydlíš na „Cantuberry“ pochopil jsem, že to není náhoda. Nechtěl jsem, aby se minulost opakovala, pokoušel jsem se tomu zabránit. Snažil jsem se, abys mě pozvala dál, což se podařilo, a tam jsem spatřil Victora, jako ducha.“
Tohle Victora probralo, ještě s větším údivem na Philipa pohlédl.
„Pořád jsi měl svůj nenávistný pohled. I po smrti jsi mě nenáviděl,“ušklíbl se, „došlo mi, že budeš chtít změnit minulost, taky proto, že od roku 1854 jsi byl jediný, který znal místo medailonu.“
„Proč by to neměla být náhoda, že jsem tam bydlela? Muselo tam přeci bydlet více lidí, ne?“, skočila jsem mu do řeči.
„Nikdo tam od dob Windstocků nežil, povídalo se, že tam straší, že se tam staly hrůzné věci. Lidé ani netušili, že mají pravdu. Ty Agnes, jsi jediná, za celý ten čas, kdo tam žije, a jediná podobná Anabell. Ne podobná, ty jsi Anabell.“
Po vyslovení toho jména jsem se zvedla z křesla a křikla.
„Kdo je Anabell?“
Victor s Philipem se na sebe pohlédli a já věděla, že jsem narazila na vysvětlení celé situace. Narazila jsem na celý problém minulosti i současnosti a s napětím jsem očekávala, největší záhadu, která mě zajímala.