V zajetí času - IX. kapitola

Necítila jsem nic, byl to okamžik, pouhá sekunda, která mě přenesla. Naštěstí pro mě jsem se ocitla na zahradě Cantuberry. Na první pohled se mi zdálo vše známe a přitom tak jiné. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, nikoho jsem neviděla. Na nic jsem nečekala, rozběhla jsem se k velkému dubu, který jsem spatřila před sebou a ve vysoké trávě jsem hledala tajný vchod. Obcházela jsem jej dokola a nikde ho neviděla, ani nic podobného tajným dveřím. Najednou jsem ucítila palčivou bolest na noze, o něco jsem zakopla. Dřepla jsem si a nahmatala víko. Uchopila jsem rukojeť a snažila se to otevřít. Šlo to těžce, až nakonec víko povolilo, doprovázené mrakem prachu, který z něj vycházel. Nahlédla jsem dovnitř a spatřila pouze hlubokou černou tmu, a schody, které vedly dovnitř. Netušila jsem, co mě tam čeká, i přesto jsem se odhodlala a po schodech jsem se vydala dolů. Jakmile jsem dosáhla země, podívala jsem se před sebe. Popadla jsem louči, která se tyčila nade mnou, zapálila jsem ji sirkami, které jsem si vzala a celý prostor ozářil oheň, který vzplál. Před sebou jsem uviděla dlouhou vyzděnou chodbu, kterou jsem se vydala a napjatě očekávala, kam dojdu. Neustále jsem šla rovně, cítila jsem se stísněně, jakoby mě měli stěny pohltit. Oddechla jsem si, když jsem došla nakonec, kde jsem spatřila opět schody. Sfoukla sem louč a vystoupala nahoru.S námahou jsem otevřela další víko a opatrně jsem se rozhlédla kolem. Vzduch byl čistý, vylezla jsem nahoru a došlo mi, že jsem na půdě. Vše jsem poznávala, nic jsem od té doby nezměnilo až na tu čistotu, kterou to všechno zářilo. Vykoukla jsem ze dveří a rozhlédla se, zda-li není někdo na chodbě. Vyšla jsem, zamířila doprava a přemýšlela, kde mám Victora hledat, když v tom najednou slyším hlasy, které se ke mně blížily
„To přece nemyslí vážně, ten Victor se zbláznil.“
„Ale drahá Evelyn, já tím taky nejsem nadšený, ale Victor si vede svou, tomu to nevymluvíme.“
Jakmile jsem je zaslechla, rychle jsem se schovala do prvního pokoje, který jsem viděla. Zpoza dveří jsem je pozorovala. Byli to dva lidé, starší muž a žena. Usoudila jsem, že jsou to rodiče Victora. Dnes večer se konal ples, na kterém Victora zastřelí. Bylo na mě, to změnit. Na hodinách jsem si všimla, že mám na to pět hodin. Není času nazbyt. Prošla jsem každý pokoj, každou místnost ale Victor doma nebyl. Nic se tu nezměnilo. Vešla jsem zpátky na půdu a tiše doufala, že dorazí. Sledovala jsem přístupovou cestu půdním oknem. Asi po půlhodině čekání mou pozornost upoutal kočár, který přijížděl na Cantuberry. Nervózně jsem očekávala, kdo z něj vystoupí. Naštěstí pro mě to byl Victor, Přitiskla jsem se k okýnku, abych na něj lépe viděla. Zapřemýšlela jsem, jak mu to říct. Neví přeci kdo jsem, nezná mě a já mu mám říct, že ho chtějí zabít?? To bude těžké
.Vyšla jsem z půdy a doběhla jsem ke schodům, které vedly do haly. Dům jsem perfektně znala, takže nebyl nejmenší problém se orientovat a schovávat. Pozorovala jsem Victora, který vstoupil dovnitř, služebné podal kabát a hůl, a rozhlédl se po místnosti.
Měl dokonalé vystupování, působil elegantně, povrchně a vyrovnaně.
„Marry, je vše připraveno?“, zeptal se rozhodným a mužným hlasem služebné.
„Ano pane,“odvětila pokorně.
„Výborně, za hodinu budou přicházet hosté, tak ať je vše dokonalé,“domluvil a zamířil do pracovny.
Nemohla jsem se na něj vynadívat. Byl úžasný, ještě krásnější než jak ho znám. Není čas, musím jednat. Opatrně jsem koukla klíčovou dírkou, co dělá. Nikde jsem ho neviděla. Potichu jsem otevřela dveře, vstoupila dovnitř a rychle jsem se schovala za první stěnu, která tam stála. Victor přicházel s knihou v ruce,sedl si za psací stůl a započal číst. Byla jsem nervózní, dech se mi zrychloval a srdce prudce tlouklo. Teď nebo nikdy. Vyšla jsem ze svého úkrytu a postavila se před Victora. Ten odložil dýmku, vyskočil ze židle a překvapeně se na mě díval.
Neměla jsem nejmenší ponětí, co mu mám říct. Naprázdno jsem otevírala pusu a hledala správná slova. Věřím, že na mě musel být podivný pohled. Rozcuchaná a od prachu. Nevěřícně si mě prohlížel svýma černým očima. Minulost mě opět překvapila, mé váhání vyřešil Victor, když se mě zeptal:
„AnnaBell, co tady děláš?“
Vytřeštila jsem oči. Co? Jaká AnnaBell? Vyvedl mě z míry, že jsem na vše zapomněla.
Otevírala jsem naprázdno pusu a nebyla schopna vydat hlásku. Utíkala jsem pohledem po místnost. Došla mi slova. Svou otázkou mi vyrazil dech. Měla jsem připravené naprosto věrohodné vysvětlení a on mě překvapí tímhle. A kdo je Annabell? O ní se mi nikdy nezmínil, ale nejspíš mi musí být podobná, když si mě tak oslovil. Co teď?
„Ehm…já….no…nejsem…,“koktala jsem.
„Annabell, proč jsi tady? My už si nemáme, co říct“, vyhrkl a došel ke mně. Chtěla jsem mu říct pravdu ale jak jsem spatřila jeho zamračený výraz, neměla jsem odvahu mu říct pravdu. Uvážila jsem, že se budu vydávat za tu Annabell, tak mi snáze uvěří. Zachráním mu život, a pak zmizím, stejně jak jsem se objevila a bude klid. Ale co říct? Copak já vím, co se mezi Victorem a nějakou Annabell stalo?! Přemýšlela jsem, jak z toho nejšikovněji vybruslit.
„Victore, ano, vrátila jsem se, ale to teď není důležité, poslouchej.“
„Copak je, co se děje?“, ptal se s obavami,a držel mě za ramena.
„Victore, dneska večer….“,zasekla jsem se. Nemůžu na něj vyhrknout, že ho někdo chce zabít. Jak mu to nejšetrněji povědět?
„Co dneska večer? Ano, dneska je ten večírek, co je s ním?,“dopověděl.
„Ne…,“
„Co ne?“, skočil mi do řeči a já byla nervózní čím dál víc.
„Právě o tom večírku chci mluvit, ty tam nesmíš jít!“
„Proč ne? Musím tam jít, Ann, pořádám ho a …“
„Někdo tě chce zabít!“, nevydržela jsem to a vyhrkla na něj.
Šokovaně se na mě díval. Pustil mě, odtáhl se a nedůvěřivě si mě prohlížel a já napjatě očekávala, jeho reakci.
„Co to povídáš?!“
„Vím, že je to šok, právě proto jsem tě přišla varovat! Musíš mi věřit, zruš ten večírek, prosím!“
„Kdo….co….proč..jak to víš?“, vykoktal vyděšeně a sedl si do křesla.
„Není důležité, jak to vím, teď je hlavní, že to musíš zrušit!“, snažila jsem se ho přesvědčit ale evidentně mě moc neposlouchal. Klekla jsem si k němu a zacloumala s ním
„Victore, ehm…ať už se mezi námi stalo cokoliv, musíš mi věřit!“
„Už to nemůžu zrušit, Annabell,“odpověděl mi.
Sklesle jsem si sedla na okraj stolu. Přece to takhle podruhé nemůže skončit? Nehodlala jsem se vzdát .
„Co budeme dělat?“
„Je mi líto, Ann, ale musím
Namísto odpovědi se Victor sebral a odešel bez jediného slova. Vyběhla jsem za ním ale už jsem ho nedohnala. Zoufale jsem se opřela o zeď a sedla si na zem. Doplazila jsem se na půdu a lehla si na pohovku. Byla jsem bezradná. Nevěděla jsem, co teď? Co mám dělat? Nemůžu přeci zklamat. Musím svůj úkol dokončit. Rozhodla jsem se tomu incidentu zabránit stůj co stůj. Vyčkávala jsem na půdě až do začátku večírku. Mezitím jsem přemýšlela nad tou Annabell. Kdo to je? A proč si Victor myslí, že jsem to já? Proč mi o ní nic neřekl, ještě u nás? Je možné, že s ní mám něco společného? A proč je podkroví zařízené jako pokoj?
Z mého uvažování, mě vytrhli až přicházející hosté. Vybrala jsem si ze skříně společenské šaty (ano, z té skříně, ze které jsem si vybírala i minule), trochu jsem se upravila, učesala a vyčkávala do začátku.