I my budeme jdnou staří

„Tak jako se lidé jdoucí po silnici zastaví, odpočinou si, tak se bytosti světa zastaví, aby se narodily.“ Toto pronesl buddhistický učitel Šantidéva. Pokud vidíme poprvé, může nás to mást. To proto, že se nad tím musíme zamyslet a nechat na sebe působit.
Fakt, že začínáme stárnout už dnem narození je věc ošemetná. Avšak jako děti, ba dokonce jako pubescenti si to často neuvědomujeme. Což je samozřejmě dobře. Také z jakého důvodu by si dítě mělo uvědomovat, že z něho za několik let bude starý muž. Vzpomeňme si na naše dětství. Jaké bylo? Co za radosti a strasti jsme prožívali? A určitě si musíme vybavovat přemlouvání .Přítelova maminka si tvrdošíjně stojí na svém, i přestože jsme předvedli svůj nejlepší herecký a přemlouvací výkon. Odcházíme zhrzeni nad touto obrovskou křivdou. Pomalu se plahočíme cestou domů. Potkáme jiného kamaráda a dětské radovánky začínají. Lelkujeme, skotačíme a je nám všechno fuk. Pak najednou koukneme na hodinky a s hrůzou v očích zjistíme, že jsme měli být doma už před půl hodinou. Dle vzdálenosti, jež máme před sebou, začneme utíkat s větrem o závod. Vítr je bohužel rychlejší a cestování časem, k naší velké smůle, ještě nikdo nevynalezl. Ale pak to přeci jen rozlouskneme. Napadne nás brilantní plán. Zastavíme se, počkáme na plíce, které pomalu dobíhají za námi a mezitím si přeřídíme hodinky a několik desítek minut zpátky. Myslíme si, jací jsme géniové. Dorazíme domů a ve dveřích čeká otec s cigaretou v ústech, v lepším případě naše maminka. Tváříme se jakoby nic a čekáme na reakci rodičů. Ti spustí kanonádu. My ukážeme hodinky, ale nedochází nám, že dárci našeho života byli také děti a též používali triky či různé kličky. Naše genialita ztroskotala na první překážce. Jdeme do pokoje se “zarachem“ v zádech. Ano! Skončili jsme jako náš nejlepší přítel. Zavřeni doma a týden domácích prací k tomu. Pak ale přijde změna markantního charakteru – pubescence. Chceme chodit více ven, méně se učit a užívat si všeho, co se naskytne. K naší smůle rodiče nesdílí stejný názor jako mi, a tak dochází k bojům. Chceme těm “starouškům“ ukázat, že to jsem my, kdo všechno ví a zná. Ze všech sil se snažíme své chlebodárce dostat do Bohnic za doktorem Chocholouškem. Nakonec však stejně skončíme v dětském pokoji plni vzteku a hrůzných myšlenek na tvrdou pomstu v podobě ignorace či nejrůznějších pastí přes hlasité poslouchání uši rvoucí hudby až ke svému nepořádku všude, kde je to jen možné. Protože tohle si dovolovat nebudou!
„Škola základ života.“ Zní nám v uších, když se evidujeme na úřadu práce. Říkáme si, jaká je to hloupost. Ničili jsme si život, učili se, a dokonce i vysokou školu udělali, ale oni nás nechtějí zaměstnat. V případě můžu, jenž se z puberty častokráte nedostávají nikdy, je to těžké pořízení. Nás muže pak napadají různé infantilní myšlenky, které ale většinou přejdou bez újmy na svém či cizím zdraví. Máme-li štěstí, najdeme si práci a s vědomím doživotního trestu v podobě byrokratického pracovního procesu se zapojíme. Trochu melancholie nastoupí v okamžiku, kdy se s přítelem z dětství vrátíme do míst, kde jsme si hráli na „Hvězdnou bránu“. V tu chvíli si uvědomíme, že již si nemůžeme hrát a pobíhat po lese. Zaplaví nás pocit smutku, protože ta léta jsou už nadobro pryč a nám zůstaly jen krásné vzpomínky. Po několika planých pokusech si najdeme „tu pravou“. Tvrdý omyl! Za pár měsíců uteče s panem BMW. Na výsost zhrzení, že se jí nelíbil náš Trabant, si jdeme kapkou alkoholu zpravit náladu. V náhodnou dobu v náhodném baru sbalíme náhodnou ženu. Padne několik skleniček a pak najednou výpadek. Ráno se probudíme ve své posteli, ještě motajíc se zvedneme a dojdeme do koupelny, kde na zemi leží dámské spodní prádlo. Nahlas přemýšlíme zda je naše. Pak ovšem zjistíme, že je té dívky, co leží na druhé půlce prostorné postele. Po pár týdnech zjistíme, že budeme otcem a panika začíná. Konec srandy, začíná zábava. Nejsme pokrytci a ženu si vezmeme. Před svatbou se mlátíme do hlavy, protože takhle rychle se dostat do chomoutu, to se opravdu musí stát zrovna nám. Zároveň nás však hřeje fakt, že jsme zamilovaní a svou nastávající opravdu milujeme. Po devíti měsících se nám narodí dítko a apokalypsa v podobě spánkového deficitu a dětského teroru začíná. Avšak otcovské pudy zvítězí a cítíme se jako páni světa.
Stáří nás dohoní rychlostí světla a my se těšíme na zasloužený důchod, na který jsme si celý život vydělávali. Bůh žehnej penzijnímu připojištění, jelikož ve státní pokladně na nás chudáky staroušky nic nezbylo. Buddhisté se na stáří těší. To asi proto, že je shledávají za moudré a potřebné. To nás nenechají ani sednout v MHD. Poslouchají nahlas hudbu, což by nebyl problém, pokud by to byla dechovka. A vůbec nás všemožně iritují. Zdraví nás pomalu opouští a sexuální život už je také tabu, jelikož postava naší drahé choti již není co bývala. Jediným kladem jsou snad vnoučátka a soběstačné děti. Vzpomínáme na to jak jsme mladí a naivní. Mysleli jsme si, že stáří je daleko nebo než zestárneme, tak někdo vymyslí elixír mládí.
A blížíme se do finále, drazí přátelé. Fakt, že staří budeme je nevyhnutelný a záleží jen na nás jaké si to uděláme. Zda budeme mít v rukávu spousty příběhů pro děti a vnoučata nebo budeme zatvrzelí a zabarikádovaní ve svém malém panelákovém bytě. Vždyť už Lao ´c prohlásil: „Cesta dlouhá tisíce mil začíná prvním krokem.“ Tak nestůjte a žijte svůj život naplno.