V zajetí času

8. kapitola

Od okamžiku, kdy jsem se dozvěděla skutečnost, že existuje možnost cestování v čase, jsem tomu nemohla uvěřit, spíše jsem nechtěla. Jsem realista, a tohle pro mě bylo něco, co jsem nedokázala strávit. A ještě k tomu všemu, to, co mi řekl Victor. Pravdu o jeho smrti. Tedy doufám, že pravdu. Měla jsem ho ráda, milovala ale mou důvěrou to otřáslo. V hlavě mi vyvstala otázka, dá se mu věřit? Láska a důvěra nejdou ruku v ruce. Nic jsem mu neřekla a ani nedala na sobě nic znát. Byla jsem si jistá, že musím být opatrnější a ne bezmezně mu věřit.
Victor mi vše povyprávěl a dozvěděla jsem se následující.:
„Agnes, jak jsem ti již řekl, zastřelili mě, nevím kdo, nevím proč, a to je důvod, kvůli kterého jsem zde, proč jsem nenašel klid. Potřebuji se vrátit, a zjistit pravdu, jinak nikdy neodejdu. Ag, přes sto let jsem tady a nevím, proč. Nechci tě k ničemu nutit, já tě jen žádám, prosím, pomoz mi zjistit pravdu, a to tak, že otevřeš portál do minulosti. Dokážeš to, vím to, asi se ptáš, proč to neudělám já, ano, kdysi jsem to také uměl, ale teď nemůžu. Nejsem živý, otevřít portál můžou jen lidé živí, a ještě k tomu ti, kteří vidí mrtvé, tak jako ty a já. I já jsem vídával duchy, dokud jsem se jedním nestal. Agnes, prosím, musíš uvěřit. Ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem ti to neřekl již dřív, ale pochop, že tohle nešlo jen tak říct, není to záležitost, která by se stávala denně. Agnes, prosím, jsi jediná, která mi může pomoct.“
Jeho slova mě děsila. Já a cestovat v čase, otevřít bránu času, najít vraha? To na mě bylo moc. V hlavě se mi vše míchalo, byla jsem zmatená a vyděšeně jsem se dívala na „medailon času“ jak se mu říkalo a který Victor celou dobu držel přede mnou, na medailon, který mi měl změnit život. Vyběhla jsem z podkroví a celý zbytek dne jsem seděla zavřená v pokoji na balkóně a myslela jsem na to, co jsem slyšela. Jak jsem již psala, nechtěla jsem tomu věřit. Nedokázala. Požádala jsem Victora, že potřebuji být o samotě, a utřídit si myšlenky, ve skutečnosti jsem na to chtěla zapomenout. Byla jsem sobec. Nemyslela jsem na to, že můžu Victorovi pomoct, myslela jsem jen na sebe, že chci od toho mít klid a dělat, že jsem nikdy nic o cestování časem neslyšela. Snažila jsem se tvářit normálně, jakoby se nic nestalo a předstírat naprostý nezájem. Nevídala jsem se tolik s Victorem, po škole jsem byla venku nebo s přáteli, vracívala jsem se pozdě v noci a odcházela brzy ráno, jen abych byla co nejméně doma. Před rodiči jsem si vždy našla nějakou výmluvu a Victorovi stačilo, že se s ním nechci bavit, že jsem unavená. Unavovaly mě ty lži, výmluvy a předstírání ale bylo to pro mě lehčí, než si přiznat pravdu. S Victorem jsme se odcizovali a mě to časem přestávalo bavit. Došlo mi, že na to nezapomenu, že mě to bude neustále pronásledovat. I přesto málo, kdy jsem Victora viděla, si nešlo nevšimnout jeho čím dál tím víc smutnějšího a smířeného výrazu. Tuto zdánlivě bezvýchodnou situaci narušil Victor.
„Agnes, vím, že na mě nemáš náladu, ale můžu s tebou na minutku mluvit?“, zeptal se mě kajícným hlasem, když jsem opět přišla pozdě v noci domů, a odbyla ho slovy, že se chci vyspat. Zastavila jsem se a znejistila. Bylo jasné, o čem chce mluvit, a já už nechtěla nic předstírat.
„Povídej,“vyzvala jsem ho a nejistě se pousmála.
„Agnes, vím, o co se v posledním čase celé dny snažíš, chceš zapomenout na to, co jsi slyšela a já ti to nezazlívám. Chápu to. I přesto, že máš ten dar, tu moc, nemusíš to dělat, vím, že nechceš. Do ničeho tě nutit nebudu, neber ohledy na mě, já se smířil s tím, že neodejdu, ale prosím, nechovej se tak, jak doteď. Ubližuješ nejen mě, ale i sama sobě, a ostatním,“dořekl a zmizel.
Ve mně se probudilo svědomí, docvaklo mi, že má pravdu. Neuteču předtím a nezapomenu. Následující den jsem ležela v pokoji a konečně měla čas pořádně vše promyslet. Rozhodla jsem se! Nevím jestli správně, či ne, nemyslela jsem na to, jaké důsledky vyvolá mé další rozhodnutí, a zda-li nečiním špatně ale něco mi říká, že to mám udělat, že je to můj osud. Sama musím přiznat, že jistě není náhoda, že mluvím s duchy, takže cestování časem je „asi něco pro mě“, když situaci zlehčuji, netuším, zda-li je v tom zvědavost ale odhodlala jsem se a zavolala Victora. Ten byl v mžiku u mě a čekal mou odpověď. Zhluboka jsem se nadechla a řekla:
„Dobře, udělám to.“
„Myslíš to vážně?“, zeptal se mě překvapený Victor, jakmile slyšel mou odpověď.
Nejistě jsem se začala procházet po pokoji a ještě stále jsem přemýšlela, zda-li to byl dobrý nápad.
„Ehm..ano, naprosto…vážně,“koktala jsem a sama sebe ujišťovala, že dělám dobře.
„Agnes, nedělej to jen kvůli mně, to nechci, cítím se špatně, že tě do toho nutím, to bych nechtěl…,“začal se mi omlouvat.
„Nenutíš mě,“skočila jsem mu do řeči, „nebudeme to dále rozebírat, dobře? Prostě to uděláme“,zhluboka jsem se nadechla a křikla: „Jdeme!“
Vyzvala jsem Victora a rozběhla jsem se na půdu, kde mě již čekal. Otevřel mi a já vešla dovnitř. Neustále mi srdce nervózně tlouklo.
„Ehm..tak co mám dělat?“, zeptala jsem se Victora a nejistě se pousmála.
„Takže za prvé, takhle,“ukázal na mě a prohlédl si mě od hlavy až k patě, „tam jít nemůžeš.“
Otevřel skříň, kterou sto let nikdo nepoužíval a v ní jsem spatřila několik nádherných dámských šatů, z 19. století. S obdivem jsem si je prohlížela.
„Nějaké si vyber, a obleč si je,“vyzval mě Victor.
Okamžitě jsem se začala prohrabovat šatami, které jsem měla k dispozici. Byla jsem jimi okouzlena, nikdy jsem nic podobného na sobě neměla. Vybrala jsem si pomněnkově modré šaty, a k nim stejně barevné střevíce. Neměla jsem ponětí, jak se to obléká, tak mi to chvíli trvalo. Victor se mi smál, jakmile mě ale spatřil, zůstal na mě hledět s otevřenou pusou.
„Jak vypadám?“
„Nádherně, jako vždy.“
Co mě ale zarazilo bylo, že mi perfektně padly, nejen šaty ale i střevíce.
„Jak je to možné?“, otázala jsem se zvědavě.
„To brzy sama pochopíš,“odpověděl Victor nejistě a začal se ošívat, „dobře. Tady máš medailon,“otevřel šperkovnici.
Opatrně jsem ho vytáhla a dala si na krk, byl celkem těžký ale přenádherně zářil v nočním světle, které sem procházelo přes půdní malé kulaté okno.
„A teď poslouchej, až budeš připravená, zopakuješ po mě zaklínadlo, kterým se otevře portál a do něj vstoupíš. Agnes, jakmile budeš procházet, mysli na datum 15. listopad 1854, to je den, kdy jsem zemřel. Ag, nevím, kde se ocitneš, nevím v jaké situaci se ocitneš, sežeň kočár a řekni kočímu, že chceš na „Cantuberry“, bude vědět je, tam se už setkáme,.“
„Moment, jak…jak setkáme? Ty se mnou nepůjdeš?“, zeptala jsem se s obavami.
„Ne, nepůjdu, duchové nemohou procházet portálem, ale dej pozor! Nesmí tě nikdo vidět! Neprocházej hlavním vchodem, ale tajnou chodbou, která je pod tím velkým dubem v zahradě. Agnes, vidím, že se bojíš, nemusíš to dělat! Ještě je čas,“řekl mi Victor a soucitně na mě pohlédl.
Bez odpovědi jsem se pousmála a sama sobě dodávala odvahu, i když jsem tomu moc nevěřila.
„Já to zvládnu, tajný vchod pod dubem a…a..uvěříš mi, to všechno?“, zeptala jsem se s obavami.
„Doufám, že ano, Agnes, věřím ti, a ještě něco, pamatuj! Ten medailon nikdy nesundávej, chrání tě, když ho máš na sobě, nikdo ti ho nemůže vzít a nikdo ti nemůže ublížit, ano?“
Polekaně jsem mu to odsouhlasila. Tohle mi říká až teď? No nic, už nemůžu couvnout.
„Jsi připravená? Dobře, opakuj po mě: „Tempus cuique nostrum vita regeretur”
Jakmile jsem to zopakovala, začaly se dít věci. Nejdříve jsem ucítila lehké pálení na hrudi, medailon celý zčervenal a mě oslepilo ostré světlo z něj vycházející. V záblescích paprsků jsem stihla pohlédnout na Victora, který se na mě povzbudivě a s obavami díval. Zhluboka jsem se nadechla, sebrala jsem veškerou odvahu a vstoupila dovnitř.