V zajetí času

7. kapitola

Byla jsem zoufalá. Připadala jsem si jako ta největší mrcha. U večeře jsem rodiče nevnímala, vlastně jsem nevnímala vůbec nic a nikoho. Otec i matka se mě několikrát na něco vyptávali ale já je vůbec neposlouchala. Seděla jsem na židli v jídelně a koukala jedním směrem, bez jediného hnutí, bez jakékoliv reakce na jejich všetečné otázky. Ze srdce jsem nesnášela, jak se mě vždy vyptávali, jak bylo ve škole, jak jsem se měla apod., jakoby je to někdy zajímalo. Ne, nezajímalo, nikdy.
„Agnes, posloucháš mě vůbec?“, byla jediná otázka, kterou se mě matka zeptala, jak se uráčila si všimnout, že ji neposlouchám. Nestarala se, jak se cítím, zda-li mě něco trápí či ne, nezjišťovala, zda-li mám nějaké problémy, jediné o co se zajímala bylo, jestli ji poslouchám. Probrala jsem se a naštvaně odsekla.
„Ne, neposlouchám. Jdu do svého pokoje.“
Jak na popravu jsem kráčela pomalým, unaveným krokem po schodech nahoru. Slyšela jsem, jak matka řeší můj způsob hovoru s ní a otec ji uklidňuje, ale mě to bylo ze srdce jedno. Já myslela pouze na dnešní odpoledne. Od té doby, co Philip odešel, se Victor neukázal a já mu to neměla za zlé. Naprosto jsem ho chápala, já bych se taky nejraději neviděla. Osprchovala jsem se, ulehla do postele a hypnotizovala strop. Celou noc. Ať jsem se jakkoliv snažila usnout, nešlo to. Výčitky a pocit viny byly silnější. Vztek střídal pláč a naopak. Nervózně jsem sledovala budík a čas, který neustále utíkal. Jak odbyla druhá hodina ranní, pochopila jsem, že dnes neusnu. Posadila jsem se na postel, oblékla župan a rozhodla se jít do knihovny, v tomto čase tam otec snad nebude. Chodby byly osvětlené celou noc. Všude ticho, jak u rodičů, tak u Dorothy. Vešla jsem do knihovny a rozhlédla se kolem sebe. Byla zde tma. Zapálila jsem svíčku, která stála na stole, unaveně jsem se schoulila do křesla a ospale jsem se dívala do plápolajícího ohně. Do prázdného tmavého ticha jsem započala promlouvat:
„Vím, že mě slyšíš, ať si kdekoliv. Máš plné právo, mě nechtít vidět a nenávidět mě,“ucítila jsem na tváři kapku slzy, „ale musím ti něco říct, chci ti to říct,“zdůraznila jsem, „to, cos mi řekl, dnes odpoledne, ….neodpověděla jsem ti,“pokoušela jsem se o úsměv, „chci abys věděl, že to bylo to nejkrásnější a nejupřímnější, co jsem kdy slyšela, a není pravda, že k tobě nic necítím,“utřela jsem slzy. Zhluboka jsem se nadechla a zvýšila jemně hlas. „Victore,vždyť…ty víš, že tě miluju, ale to, že nás dělí smrt,…….to mě ničí, nás oba. Ani nevíš jak moc, jak moc bych si přála tě dotknout, aspoň na chvíli“odmlčela jsem se. „Nečekám, že se teď ukážeš a odpustíš mi, zvlášť po tom, co jsi zjistil,….co víš, že Phil mi také není lhostejný. Nechtěla jsem ti tak ublížit, mrzí mě to, Victore, moc mě to mrzí, omlouvám se, ale nemůžu, nemůžu se rozhodnout. Dej mi čas, prosím, to je jediné, co žádám. Miluji tě, a to je teď to hlavní, na čem záleží,“odmlčela jsem se a čekala. Nic, nepřicházela žádná odpověď. Smutně jsem si povzdechla, utřela slzy a špitla: „Jen jsem chtěla, abys to věděl, a rozhodl se sám.“
Sfoukla jsem svíčku a chystala se odejít, když v tom za sebou slyším:
„Já už se rozhodl, Agnes.“
V mžiku jsem svíčku opět zapálila, spatřila jsem Victora stát přede mnou. V jeho očích se leskl žár plamene, díval se mi upřeně do očí a já s napětí očekávala jeho odpověď.
„To cos říkala, bylo krásné. Ano, slyšel jsem to, všechno,“pousmáli jsme se, „Agnes,“zvážněl, a pomalu se přibližoval blíž. Já jen mlčky čekala. „Miluji tě, a na tom se nic nezmění, ať by ses rozhodla jakkoliv, vždy tě budu milovat, vždy tu budu pro tebe, ty to víš,“ řekl a pohladil mě po tváři. V jeho krásných očích se objevily slzy. Bože, neumím si představit, jak jej zraňuje pocit, že mě nemůže cítit, že se mě nemůže dotýkat, nemůže políbit. Zavřela jsem oči a pociťovala jemný chládek. Sedl si do křesla a já se schoulila k němu do náruče. Celou noc jsme sledovali hořící plamen svíčky. Necítila jsem nic, ale oba jsem v srdci cítili jeden druhého.






Ráno jsem se probudila sama v křesle. Zmateně jsem se rozhlížela kolem sebe, když v tom slyším:
„Dobré ráno,“vyhrkl na mě Victor, klekl si ke mně a šťastně se usmíval. Jeho sladký úsměv a skvostně se běloucí zuby mě dostávaly. Zasmála jsem se a opřela si hlavu o křeslo.
„Ahoj.“
„Byla jsi tak sladká, když jsi spala, nechtěl jsem tě budit,“v jeho hlase zněla starostlivost.
„Děkuji, jsi úžasný,“odvětila jsem. Milovala jsem jej čím dál víc.
„Ag, přemýšlel jsem a víš…..chci ti něco ukázat, pojď za mnou,“řekl a natáhl ruku. Mlčky jsem kráčela za ním. Vyšly jsme z knihovny. Neměla jsem tušení kam jdeme. Jaké překvapení mě čekalo, když jsme zastavili přede dveřmi, které vedly na půdu. Nechápavě jsem na Victora zírala.
„Jdeme na půdu?“,zeptala jsem se. Mlčky pokýval hlavou a zatvářil se tajemně. Natáhl ruku na kliku, ale nedotkl se ji. Klika se sama začala pohybovat a dveře se otevíraly. Nevěřícně jsem koukala. Victor, jakmile viděl můj výraz, pousmál se. Oslepilo mě světlo.
Victor se postavil přede mě a otázal se:
„Věříš mi, Agnes?“
Jeho upřímný výraz a tvář anděla mluvil za vše. Ať jsem občas sebevíc chtěla mu odporovat, nešlo to. Kousla jsem se do rtu, souhlasně pokývala a společně jsme vešli dovnitř. A překvapení mělo teprve přijít. Nebyla to půda, byl to pokoj, naprosto dokonale zařízený pokoj, ve kterém se na zdi tyčily krásné obrazy s portréty lidí 19. století, dokonale vyřezávaný dubový nábytek, ten čas, co uběhl, na něm nebyl poznat. Než jsem se stačila pořádně porozhlédnout, stál u mě Victor s úžasnou šperkovnicí v ruce, bohatě zdobenou rubíny a drahokamy.
„Co je to?“, zeptala jsem se nechápavě.
„Agnes, tohle,“otevíral šperkovnici, ve které se třpytil úžasný medailon ze zlata, posázený diamanty a rubíny, „zde otevírá časoprostorovou bránu. Jinými slovy, to umožňuje cestovat v čase,“vysvětlil a nejistě očekával mou reakci. Jeho pohled byl nervózní.
Žádná reakce nebyla. Stála jsem před ním s otevřenou pusou a naprosto nevěřícně, nechápavě a překvapeně jsem zírala střídavě na něj a na krásný medailon, který přede mnou držel, ale to nebylo vše. V překvapeních Victor nehodlal přestat.
„Cestování v čase?“, ironicky jsem se zatváříla. „Victore, to přece nemyslíš vážně, to snad ne,“smála jsem se mu do očí ale jeho jindy usměvavá tvář, byla naprosto vážná, došlo mi, že si legraci nedělá. Smích mě přešel. Nechtěla jsem tomu uvěřit. Nedokázala jsem.
„Chceš mi říct, že tenhle šperk,“ukázala jsem na něj, „umožňuje cestovat čase?“ „Agnes, měl bych ti něco říct. Není pravda, že jsem umřel na choleru, lhal jsem ti, a doteď mě to trápí, odpusť, ale měl jsem strach, že se mě budeš bát ještě víc, nechtěl jsem to na tebe vyhrknout,“omlouval se mi, a zahanbeně se zatvářil. Já byla zmatená ještě víc. Nenapadlo by mě, že by mi lhal. Ustoupila jsem od něj. Natáhl ke mně ruku a špitl:
„Agnes, ne, stůj, prosím. Vyslechni mě!“
„Jak jsi vlastně umřel?“, bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
Victor se „nadechl“, posadil se na pohovku. Bylo na něm jasně vidět, že to pro něj není jednoduché, o tom mluvit. Zvážněl a já se cítila špatně.
„Zabili mě, respektive zastřelili, abych byl přesný“odvětil, prohrábl si vlasy a podíval se na mě. Ve tváři měl zármutek, bolest a nenávist.