Hon - 3. část

Regard stál na okraji útesu a sledoval, jak se sluneční kotouč škrábe vzhůru, téměř ukrytý za oponou sněhových mraků. Svalnaté paže držel složené na prsou. Za jeho zády vládl čilý ruch, ale on ho ignoroval. Působil dojmem, jakoby se ho přípravy na odchod ani netýkaly.
   Proč by to měl řešit. Svůj vak měl zabalený ještě dřív, než na zem vklouzly první paprsky severního slunce. A tak tam stál a bez pohnutí čekal s pohledem upřeným k chladnému obzoru.
   Ve sněhu u svých nohou mohl stále číst stopy předešlé noci. Mršiny obou zvířat odklidili, ještě předtím než ulehli ke spánku, ale krev zůstala. S pomocí roztátého sněhu a nové vrstvy ledu se sice proměnila jen v jakousi načervenalou říčku, ale i tak stále zůstávala dobře patrná. A pohled na ni ho pálil.
   V hlavě stále viděl vše, co se událo. Jako noční můry za oknem mu v hlavě tančila pochybnost. Plánovala to? A chtěl to vlastně on? Měl vůbec na výběr? A pokud ano, byl by schopen rozhodnout se jinak?
Náhle tok jeho myšlenek přerušil zvuk kroků. Pomal pootočil hlavu. Daks mu stál za zády. Svůj vak měl hozený přes rameno stejně jako Treja. A v očích mu plály plameny
„Vyrazím.“ Nebyla to otázka spíše oznámení.
Lovec se v duchu ušklíbl: Jistě stopař se přece neptá. Nikdy a na nic. Náhle se mu v hlavě rozjasnilo. Všechny otázky zmizely. Už věděl, co chce, co musí udělat.
   Postavil se k Daksovy čelem a zpříma mu pohlédl do očí i v jeho tváři cosi hořelo.
„Kudy to bude nejlepší?“
„Nejspíš stejnou cestou, jíž jsme přišli.“.
Regard se tiše zasmál. Okamžik nechal ten zvuk plynout a pak velice pomalu zavrtěl hlavou.
„O tom dost pochybuji, ta nás dolů nedostane.“
„Dohodly jsme se přece, že tam nepůjdeme. To nemohla přežít.“
Lovec se prudce obrátil po hlase. Treja pod jeho pohledem ucouvla a nervózně si skousla bledé rty.
Muž pokročil kupředu. „Divila by ses, co vše dokáže přežit. A co se nějaké dohody týče, já pouze souhlasil s tím, že je nesmysl snažit se tu skálu slézt za tmy.“ S tím se otočil k Daksovy „Takže kudy?“
Stopař se tvářil, jako kakabus, když se vydal podél hrany útesu. Bystré oči zkoumaly různé cesty a srovnávaly jejich možnosti. Nakonec ukázal k místu, které se mu zdálo pro sestup nejvhodnější.
   Mladší muž beze slova sebral ze země svou část vybavení a vydal se určeným směrem. Když míjel zamračeného Dakse, neodolal. Poklepal mohutného muže po rameni.
„Ber to z té lepší stránky, příteli, ještě včera by si musel složitě vymýšlet, jak dolů dostaneš vlky.“

      Šel pomalu s hlavou vztyčenou a okolní mráz dodával jeho tváři dosud neznámý narůžovělí odstín. Někdy měl pocit, že ho Martis ani nechce zabít. Jenže pak by jeho věčně se opakující útoky postrádaly smysl. A drobné stopy po soubojích, jenž pokrývaly jeho tělo, byli příliš skutečné na to, aby se to dalo považovat za hru.
  Tiše si povzdechl. Ptal se sám sebe i větru, ale nikdo mu nemohl poskytnout odpovědi, které hledal.
   Zvuk řeky se pral se sténáním větru. Ale Arien ho nevnímal. Jeho smysly zkoumaly okolí, zatímco se jeho duch potulovala mimo dosah lidských cest. Rty mu hrály příslibem úsměvu.
   Na místech jako toto bylo nejkrásnější, že si uchovalo kouzlo starých časů. Cítil ho všude kolem, a přesto ho dědičné vzpomínky na ztracené umění tížili stejně jako odraz budoucnosti v jeho vlastní mysli. Někdy se mu zdálo, že se ho samotný osud pokouší srazit na kolena.
  Zničehonic jej ostře bodlo u srdce. Ucítil blízko cizí přítomnosti a dřív než stihl zareagovat, ucítil první úder. Tělem mu projel štiplavý mráz zostřený jeho hrůzou. Jak si mohl nevšimnout. Tvrdost nárazu jím otočila. Na vteřinu poklesl v kolenou. Hned se však vzchopil, zmobilizoval síly a obrátil se čelem k příchozí hrozbě. Prudce zamrkal, aby si pročistil oči od slz. Jeho ruka automaticky sjela k jílci zbraně. Pak rozeznal útočníka a jeho úlek vystřídal úžas.
  Dívka se ztěžka zvedala na nohy kousek od něj. I její ruka klesla k pasu, ale nenahmatal tam nic než vítr. Přimhouřenýma očima pohlédla na svou tápající paži, jako kdyby nebyla schopna pochopit, co se stalo.
Přestože na ní bylo vidět, že se stěží držela na nohou, vyzařovalo z ní chladné odhodlání.
„Budiž,“ zašeptala a odpoutala zrak od své stále hledající dlaně. Na Ariena se upřely dvě temná jezírka doutnající potlačovaným šílenstvím. Všimla si jeho ruky dosud svírající jílec meče. Po rtech jí přeběhl pokřivený úsměv.
  Pokusila se popojít kupředu. Ale její nohy se odmítaly pohnout požadovaným směrem. Malátně ji odnesly několik kroků. Zavrávorala a s bolestným úsměvem se zachytila blízkého kmene. Arien sledoval, jak se jí zrak rozostřil. Spatřil život, jenž zvolna unikal. Žena se zatím zapřela o kmen stromu. Nějakým způsobem se udržela na nohou. Šílenství v jejích očích pozvolna mizelo a nechávalo za sebou jen skelný pohled smrti. Promodralé rty se pohnuly v bezhlasném volání o pomoc.
   Arien věděl, že ta žádost nesměřuje k němu. Přesto se na ni rozhodl odpovědět. Svižně přešel po zamrzlé půdě a každý krok mu odhaloval více podrobností. To co zprvu vypadalo jako sněžný přelud, se postupně měnilo v člověka.
Bělostnou barvu její pleti stvořily tenké vrstvičky ledu. Původně tmavé vlasy ztuhly a zesvětlaly zakuté v kápi zmrzlé vody. Padající vločky se jí usadily na ramenou. Už se ani neobtěžovali tát.
   Elex spatřila paži, která se k ní natahovala skrz šedou prázdnotu bezvědomí. Nedávalo to smysl. Pokusila se pohnout. Nemohla, její tělo jakoby zmizelo v té podivné prázdnotě. Přestala se bránit síle, která ji tlačila k zemi. Chyběla jí vůle udělat cokoliv. Propadala se do prázdnoty. Jen její rty se ještě nějaký okamžik pohybovaly v nesmyslném volání.
   Ariena cítil, jak se ho zmocňuje mráz. Skrz dlaň mu vnikl do paže a bez zábran se šířil dál do celého těla. Na okamžik ho chlad zcela pohltil, a on zapomněl na vše. Vteřinu na to jím však projelo ostré bodnutí, stejné jaké cítil okamžik před nárazem a s ním přišel i kousek poznání. To ho vrátilo zpět. Ucítil, jak se mladé tělo pod jeho rukama třese.
  Jeho mysl se vrátila zpět do reality. Zjistil, že klečí ve sněhu. Vedle něj leželo promrzlé tělo. Otevřené oči se upíraly k nebi, ale bylo poznat, že jej nevnímají.
   Navzdory okolnímu chladu si Arien z ramen strhnul plášť a pevně do něj dívku zabalil. Pak ji zvedl v náručí a vydal se na cestu k úkrytu.
  Osud se mu přiblížil tam, kde ho neočekával, ale když už se tak stalo, byl připraven ho přijmout a v případě nutnosti s ním i bojovat.