Vyvolená - Prolog

,,Myslím, že to nebyl dobrý nápad,“ podotkla jsem směrem k Stevovi, mému muži.
,,Ale no tak Kamilo, přežije to. Znáš ji, ne? Chvíli zuří, ale pak se uklidní, začne myslet a dojde jí, že to nebude tak zlé.“
,,Nevím, nejsem si jsitá.“ podotkla jsem opět k mému muži, ten se na mě jen usmál.
,,Samanto! Pospěš si!“ zavola Stev na naší dvanáctiletou dceru Samantu. Neodpověděla, ale prásknutí dveří z druhého patra, kde má pokoj a naštvané dupání po shodech nás ujistilo, že už jde.
,,Bude si jí tam líbit,“ řekl povzbudivě Stev, když si všiml mého nejistého výrazu. Usmála jsem se na něj.
,,Asi máš pravdu. Moc si to beru.“ Pokrčila jsem rameny. Pak konečně přišla, tedy spíš přidupala Samanta. Otevřela jsem jí dveře do auta. Samanta nasedla a s prásknutím dveře zavřela. Otřásla jsem se. Bude si jí tam líbit, zopakuji si pro sebe. Stev nandal do kufru poslední zavazadla a nasedl. Naposledy jsem se podívala na náš bývalý dům. Bude mi chybět, ale nový dům je mnohem lepší. Nasedla jsem také a vyjeli jsme. Uviděla jsem jak je Samanta přilepená na okno auta, ukáplo jí pár slz.
,,To bude dobrý. Bude se ti tam líbit. Uvidíš.“ Usmála jsem se na ni. Samanta na mě jen zlostně pohlédla. Ach jo. Cesta, proběhla mlčky.
Steve řídil, já poslouhala rádio a Samanta dělala něco na mobilu, podle zvuků, bych řekla, že si s někým chatovala na Facebooku. Aspoň se už nemračí, ovšem, neusmívá se a je na ní vidět jak je nešťastná a naštvaná zároveň.
Po zhruba třech hodinách v autě jsme zastavili. Rozhlédla jsem se. Byli jsme v nějaké menší vesničce a zastavili jsme u krásného trojpatrového domku. Domek měl žlutou barvu a byl kolem něj dlouhý dřevěný plot. Na zahradě rostla tráva, hned vedle domu, byl velký bazén. Když jste se podívali na ostatní domky, tenhle vypadal jako vila. Byl ze všech domků tady nejhezčí. Hned mi bylo jasné jedno. Jsme tady.
Stev už vystoupil, otevřela jsem tedy také dveře a vystoupila. Nadechla jsem se čerstvéh vzduchu. Bylo to úžasné! Mnohem lepší než ve městě, kde jsme do teď bydleli. Tam byl nečistý vzduch, teda, né, že by byl špatný nebo tak, ale byl mnohem jiný než tady. Tam by vám přišel normální, ale když ucítíte tenhle, zdá se vám tamten špinavý. Tenhle vzduch je prostě mnohem lepší! Podívala jsem na Steva, široce se na mě usmíval. Usmála jsem se na něj taky. Poté můj zrak spočinul na zadních dveřích která byla stále zavřená.
,,Samanto. Pojď ven, nadechnout se čerstvého vzduchu.“ mírně jsem přikázala své dcerce. Z auta se ozvalo zabručení a štrachání, jak se Samanta hrabala ven. Po pár sekundách vylezla s naštvaným výrazem.
,,Ale notak Sam. Usměj se. Jsme tady a čeká nás plno povinností, navíc tě čeká moc důležitá věc. Už sis promyslela, jak by měl tvůj nový pokoj vypadat?“ snažil se Stev zlepšit Samantinu náladu.
,,Jo,“ odfrkla, naštvaně Sam, „bude celej černej.“
,,Sam!“ řekla jsem přísně.
,,No jo, vymyslim, něcp lepšího.“ řekla Sam.
,,Tak jdeme se podívat dovnitř?“ podíval se na nás Stev. Usmála jsem se na něj.
,,Pojď Samy,“usmála jsem se. A šla za Stevem, který už odemykal vchodové dveře. Když jsem vešla dovnitř zaplavil mě nádherný pocit. Jsem doma. Dům už byl vybavený, vybavili jsme ho ještě než jsme se nastěhovali, ale jelikož se to Sam dozvěděla, jen týden před odjezdem, nestihl se jí pokoj vybavit, proto je její pokoj jako jediný v domě prázdný. Sam má pokoj ve třetím patře, vlastně skoro celé třetí patro je její pokoj. Ve třetím patře je druhá koupelna a zbytek je Samin pokoj.
Stála jsem ve třetím patře a rozhlížela se po Samině velkém pokoji. Byl vymalovaný na modro, jak si Sam přála, podlahu pokrývá středně tmavá plavouvcí podlaha. V rohu stojí postel. Zbytek si Sam vybere zítra.
Najednou jsem uslyšela jak někdo jde po schodech na horu. Podívala jsem se kdo to jde spatřila Sam, ovšem né tu rozzuřenou, ale tu nešťastnou. Uviděla jsem, že brečí. Nejspíš netušila, že tu jsem protože, když mě zahlídla otočila se a chtěla odejít.
,,Sam,“ zavolala jsem na ni. Otočila se. ,,Pojď sem.“ Vyšla po shodech na horu a postavila se vedle mě. Sam je na svůj věk celkem vysoká, je jen o třičtvrtě hlavy menší než já. Já měřím 180 cm.
,,Co je?“ zeptala se mě.
,,Stýská se ti, nemám pravdu?“ Sam mlčky přikývla. ,,Mě taky, ale na druhou stranu jsem, ráda, že jsem tu. Slibuju, že se ti tu bude líbit, jen tomu tady muusíš dát šanci.“
Sam se na mě podívala, oči měla,mokré, ale už nebrečela. Pokusila se o menší úsměv. ,,Slíbíš mim že tomu tady sáš šanci aspoň kvůli mně?“
,,Tak dobře. Jde pravda, že je to tu lepší, než v našem starém domě. A mám mnohem větší pokoj!“ pousmála se na mě Sam. Usmála jsem se a obejmula ji. ,,Je skvělé, vidět tě, když se nemraříš nebo nebrečíš.“