Život jedné puberťačky-8.díl

Po chvilce uvolněné konverzace se na mě Vanda podívá a zmlkne. Vím přesně, na co čeká, ale mlčím taky. Ona už to nevydrží a prostě se musí zeptat.
„Tak co nová maminka?“
„ Nenazývej jí tak prosím.“ Odpovídám znuděně, tak, aby věděla, že tohle téma mě vážně moc nebere.
„Hele, já mám macechy dvě. S jednou to holt tátovi nevyšlo, ale pořád jsme kámošky. A ty s Martou můžete být taky. I s Paty vycházím v pohodě.“
„Táta ti volal?“ už je mi to celkem jasný.
„Jo, říkal, že si nějaká divná. A taky si prej práskla ten muzikál jo?“
„Hm…stejně by to zjistil…myslela jsem si, že mu to fakt nevadí, ale podle toho, jaký vražedný pohledy na mě hází bych řekla, že se spíš jenom snažil hrát si před Martou na super taťku.“
„Takže dusno?“ ptá se Vanda „na rodinné ovzduší.
„Pěkně dusno.“ Přitakávám.
„Víš co? Bejt tebou, tak bych se snažila prostě zapomenout na to, že je to tvoje učitelka…..“
„Ale já na to nechci zapomínat, chápeš?!“ skáču jí do řeči. Ona si z toho ale vůbec nic nedělá a pokračuje.“ …..že je to tvoje učitelka a dala bych jí šanci. Ona totiž může bejt docela fajn. A víš moc dobře, jak to teď mezi tebou a tátou je a bylo. Ona by ti mohla pomoct a třeba ti pak dá táta pokoj, když uvidí, že jste kámošky.“
„ Když už ti na mě žaloval, tak ti taky rovnou mohl říct, že než opravdu budeme kámošky, mám to alespoň hrát. Jinak mě s tebou nepustí do Říma na ty prázdniny.“
„Cože?! Děláš si srandu? Máš jako předstírat, že jí máš děsně ráda, jo?!“ podívá se na mě dlouze.
Asi pět vteřin se díváme jedna druhé do očí. Je to zvláštní pocit, jako dívat se do zrcadla do vlastních očí. Najednou se naše rty začnou protahovat do úsměvu a ikdyž se Vanda zpočátku snaží smích zadržet, stejně obě vybuchneme smíchy. Za tohle svojí tetu miluju. Houpeme se, klátíme se smíchy, až se naše houpačka převrátí. To je další rána. Ležíme na zádech na převrácené houpačce a doslova řveme smíchy.
„No, takhle to vypadá, když se ty dvě věčný puberťačky sejdou.“ obrátí se děda od grilu k Martě.
„ A jsou v pohodě?“ ptá se ona starostivě. Upjatá učitelka, pomyslím si.
„Nejsou v pohodě, ale to ani nikdy nebyly a už nikdy nebudou!“ zakřičí táta schválně nahlas.
My obě uděláme kratičkou pauzu v záchvatu smíchu. Jen tak krátkou, aby Vanda stihla říct:
„Zalez Maxíčku, hlavně, že ty jsi děsně dospělej.“ a zase vybuchneme smíchy. Táta se podívá na Martu, pokrčí rameny a potom zamíří k nám.
Je hodně silný. Naneštěstí. Sebere mě i Vandu ze země, chytne nás každou na jednu ruku a míří s námi k bazénu.
„To si děláš pr**l Maxi, okamžitě mě pusť.“ křičí Vanda a obě sebou smýkáme. Bazén ale není daleko, a než stihneme upláchnout, obě letíme do vody. Hned, co se vynoříme, chytneme obě tátu za nohy a stáhneme ho k nám. Není moc teplo a tatínek je zmrzlina, takže když vylezeme z vody, naštvaně jde směrem k domu.
„Vy jste fakt blbý!“zakřičí na nás vztekle.
„My si nezačali, Maxíčku.“ zavolá na něj Vanda sladce a obě se svalíme na trávu a zase se začneme smát.
Děda, Paty a Marta nás pozorují od grilu. „Cvoci“ poznamená děda, zavrtí hlavou a věnuje se zase masu.
Táta se převlékl a vrátil se k ostatním. My s Vandou se, už také v suchém, ploužili pomalu za ním.
„Jak malý holky! Fakt! Ještě bych to pochopil u Vikiny, ta má pořád ještě právo na to, chovat se jako blázen, ale Vanda už by mohla dospět!“ stěžoval si hned táta dědovi.
„Tak je nech. Vždyť víš, jak to je.“
„Co myslíš?.To, že když Vanda nemá chlapa ani děti, tak se může chovat jako puberťačka? Promiň, ale mohla by si už uvědomit, že jí není 15.“proč to jako tolik řeší?!
„Prosimtě sedni si a uklidni se, jo?“děda už toho má taky dost.
„Já?! Já se mám uklidnit? Jasně, já jsem starší, já mám bejt rozumnej. Jenže my už nejsme děti táto!“ křičí táta.
„No tak se nechovej, jak kdyby ti bylo pět!“ už i děda zvýšil hlas.
„Když mi bylo pět, tak sem byl jedináček, jestli si to nepamatuješ!“ tak tohle už vážně přehnal.
„Nechceš toho nechat? Jak tohle můžeš říct?!“ vložím se do hádky.
„Nepleť se do toho! Do našich hádek nemáš co mluvit. Hlavně, že kdyby tohle Vanda řekla mě, tak je to v pohodě, že jo?“ odsekne mi táta.
„Já bych tohle ale nikdy…“ nestačí doříct Vanda větu. Táta už mě vážně štve!
„Jo, to by bylo v pohodě, jenže ona je aspoň úplně normální. A nehraje si na něco, čim není, jenom proto, aby udělala dojem. Vždyť už s tebou stejně spí, už jí nemusíš balit, chápeš? Teda pokud nedá každýmu!“ FACKA! Až jsem spadla na zem. Tohle jsem asi přehnala. Ne, nepřehnala, to on to přehnal. Je mi jedno, že mi dal facku, ale takhle o Vandě přede mnou mluvit nebude! Zvedám se rychle ze země a utíkám pryč, za dům. Vanda se otočí na tátu. „ Zase si to pos*al Maxi!“ a utíká za mnou.
„Super, takže atmosféra je navozená. Můžeme pokračovat. Budeme teď prostě dělat, že Max se šel převlíknout, protože je narcis a nic se tady nestalo. Ať si to nekazíme.“ děda to zařídil. Prostě si nebudou všímat, že chybíme. Nevadí.



*pokračování příště