Hon - 2. část

Zalapala po dechu, do těla ji bodalo tisíce ledových jehliček. Voda vířící pod jejíma nohama jí opět stáhla do modročerných hlubin. Pokusila se dostat nad hladinu. Nemohla. Okolní chlad jí tlačil bolavá žebra a každou chvilku ji připravoval o cenné bublinky vzduchu, které stoupaly vzhůru, tam kam se ona nebyla schopna dostat. V zoufalství kolem sebe začala vztekle kopat.
Ucítila, jak se její tělo nepatrně pootočila. Nikam to nevede, problesklo jí hlavou a pak do něčeho vrazila. Vykřikla, když se předmět dotkl poraněné ruky. V okamžiku ústa opět zavřela, aby zabránila dalšímu plýtvání životadárným kyslíkem. Oči naopak doširoka otevřela.
Zkrvavená ruka se sevřela kolem kluzkého kořene jakéhosi vytrvalého stromu. Zašklebila se bolestí, bílé zuby se zaryly do promodralých rtů.
Cítila, jak se jí proud snaží odtáhnout dál, vzít ji sebou do hlubin, pryč ode všeho a hlavně od břemene života. Zoufale se chytila kluzké rostliny i druhou rukou. Viděla, jak se voda barví do ruda, ale odmítal si připustit, že to zvláštní barvivo je její krev.
Pozvolna se sunula vzhůru a při každém pohybu se šklebila bolestí. Naražený hrudník znovu a znovu tloukl do příkrého břehu. Snažila se to nevnímat. Tuhle cestu si zvolila, dobrovolně ze sebe udělala psance, ale proti tomu co konala předtím, to nic neznamenalo. Teď se nesměla vzdát. Musela odčinit příliš mnoho a na to potřebovala čas. I když si nebyla jistá, jestli jeden život bude stačit.

Meč mu vyletěl z ruky a dopadl o kousek dál v obláčku třpytivého sněhu. Arien však neměl čas svou zbraň sledovat. Svižně ustoupil před sekem ohrožujícím jeho hruď a téměř taneční otočkou se dostal z dosahu další rány. Rychle se sehnul, štíhlá paže vyletěla kupředu v podobě rozmazané čmouhy. Hrst hozeného sněhu se zaleskla v paprscích ranního slunce. Arien nezkoumal, zda zasáhl cíl a vrhl se pro svou zbraň.
Trvalo sotva vteřinu než ji opět svíral pevně v dlani, a přesto když se otočil, nestál za ním už nikdo, s kým by mohl bojovat. Zůstal stát bez hnutí a šedýma očima propátrával okolí. Příliš dobře však věděl, že nikoho nenajde. Tiše si povzdechl. Tahle hra na kočku a myš, už jej začínala unavovat.
Pomalu sklonil zbraň a vydal se dál cestou, po které přišel. Neměl strach z dalšího napadení. Martis nikdy neútočil dvakrát za sebou a nikdy se nezdržel. Snad to patřilo ke zvykům jeho rodu. Nebo ho to prostě jen bavilo. Ať tak nebo tak nyní už musel být z Arienova dosahu, přesto se mu však zdálo, že ve zvedajícím se větru slyší jízlivý smích.
Šel pomalu. Sníh mu pod nohama jemně křupal. Vše kolem bylo tiché. Krajina skrytá pod bělostnou přikrývkou se zdála úžasně mírná. Budila dojem klidu a bezpečí. Klamný dojem.
Cítil to, už brzy se mělo něco stát a věčná setkání s Martisem s tím souvisela jen okrajově. Ve vzduchu visela smrt a zdála se čím dál blíž. Zda to byla ta jeho nebo si brousila chrup na někoho dalšího, však netušil.
Zatím co se blížil k cíli, opustily jeho myšlenky přítomnost i budoucnost a vydali se zpět cestou vzpomínek. Všechny roky, které prožil, se prolínaly v pestré mozaice. Některá léta se nyní zdála být pouhým snem a jiná naopak noční můrou.
Vítr vlající z chladných severních plání sebou nesl vůni změny. Ze zatažené oblohy se opět začal snášet sníh. Ledové vločky dopadaly na Arienovu tvář a usazovaly se mu v havraních vlasech podobné stříbru, jež na ně nikdy nemělo dosáhnout.