MetroCity

Jsme ve 22. století. Bylo postavené nové metro. Mezinárodní, je z toho velký poprask, cestování nikdy nebylo tak prostě, tak dostupné. První nadšení opadlo, když se přišlo na to, že je to metro se zastávkami po emocích. Koho to zajímá? Není čas, vše se zrychluje, kdo se šťourá v pocitech je zvláštní, asociální. Avšak po čase se z toho stalo turistické odvětví, bylo doporučeno každému kdo zašel k psychologovi, s tím, že si neví rady, že neví, co s ním je, neví kdo je. Vážení, zveme vás na projížďku´ chráněnou oblastí, na kterou se zapomíná!

,,Když se podíváte z okýnka uvidíte jakoby mraky, ale jakoby z vaty či z pěný, z nového materiálu. Mrtvé duše se ukázali jako skvělý prostředek pro tlumení hluku metra. Zvolili jste trasu 248, každou trasou projdete emoce jedné vybrané persony. Začínáme u děsu, že jsme vyrváni z dělohy, tady vystupuje velmi málo lidí, skoro nikdo nechce vidět to zoufalství a řev dítěte, že je vyrváno ze svého malého, osobního světa. Pokračujeme dál, přes lásku k matce, tady vystupuje značné množství lidí, kteří už o rodičku přišli, vrací se do šťastné chvíle. Dále začátek sobectví, persona řve, že chce svou hračku.

Tak a jsme u prvního zklamání. Ach slečno, snad jste neusla? Prospala jste pár let emocí…avšak víte co, to nevadí, koho to dnes zajímá. Lidé žijí stejně podle šablony, originalita je brána jako vada. Rovnou to můžete posoudit na této zastávce, jak vidíte, tady se spolužák posmívá personě, za to, že se liší, za to že je chytřejší a baví se s učitelem o otázkách, které jsou pro ní zajímavé-”

,,Vy jste řekl pro ní? Pochopila jsem, že se jedná o šablonu lidského charakteru, nebo ne…?”
,,Vysvětlím vám to na konci, užívejte si trasu.”
,,Na to je až moc depresivní.”

,,Dobře ukážeme vám první lásku.”
,,Ta bývá většinou neštastná!”
,,Slečno, mlčte a pozorujte! Za první lásku bereme tu opětovanou. Koukněte. Poslouchá její historky z dětství, které jsou pro ní důležité a přitom v realitě jsou hrozně banální. Kouká se na ní v noci když spí a jí to budí. Když se opije, tak jí v tom spánku málem uškrtí, jak jí objímá a pořád se k ní přitáčí tak, až ona spadne z postele. Hádají se, tak že lítají věci, ale hádají se kvůli tomu, aby se usmířili. Smějí se spolu, štvou se, pijí, kouří, žárlí, milují se spolu, vyprávěj si, co měli k obědu…což je spíš jeho parketa, vy si raději postěžujete na to, jak vás zase něco štve, že. A občas vám taky schází. ”

,,Mně?”
,,O vás se nemluvilo, musela jste se přeslechnout”

Začala jsem se zamýšlet nad tím, že na téhle cestě je něco zvláštního. Vždyť původně jsem se ztratila v centru Prahy, když jsem si šla koupit cigarety a chtěla jsem metrem dojet na vlak. Co dělám v tomhle emočním roadtripu?

,,Slečno závěrečná emoce, smrt, vystupujte”
,,Nechci, chci jet zpátky.”
,,Tahle možnost tu bohužel není, právě jste prožila celý svůj život ve čtyřiceti minutách a za chvíli vás vyměníme za přizpůsobivější verzi. Děkujeme, že jste využila našich služeb, doufáme, že budete další, z našich stovek spokojených zákazníků, jež jsme vrátili k správnému chování, do systému.”

…kdo se šťourá v pocitech je zvláštní, asociální. Avšak po čase se z toho stalo turistické odvětví, bylo doporučeno každému kdo zašel k psychologovi, s tím, že si neví rady, že neví, co s ním je, neví kdo je.
Každý byl nahrazen někým, kdo se líp hodí do systému.