TO

„Máš pravdu Elizabeth, neumím opravit ani protekající záchod.“
„To nevadí, mě už nic nevadí, hlavně když jsem s tebou.“
„Dáš si kafe?“
„Jo, klidně. A nezbylo tam ještě něco ze včera? Alespoň na vejškrab?“
„Se kouknu, mělo by to pulsovat pod ubrusem v kuchyni. Tady je zas bordel, byl to dobrej matroš.“
Z naší viktoriánské ložnice jsem prokličkoval do kuchyně zpívaje si při tom známý hit...podmáslí, podmáslí, všechny oči pohasly. Psí hovno.
„Elino, tys mi večer sblíbila, že s Rickym ještě dojdeš!“
„No, jo, byli jsme na tom všichni stejně. Nejsme holt vzorem správného páníčka. Tak je tam něco?“
„Miláčku....(významná pauza potvrzující důležitost dané situace), ještě jsem tam nedošel, uklízim, to co jindy přehlížim.“
Ricky Martin, novopacký salašnický rentburger. Dle výšky kopy jsem usoudil, že už nebyl venku několik dní.
Jmenuji se Oliver Stone. Hraji si na režiséra. Obchoduji s narkotiky. Dnes jsem se ještě nestihl oholit. Jsem údržbář statistického úřadu třetího největšího města Čtvrté říše. Jsem řidič dodávky, co každé ráno rozváží povidlové buchtičky do mateřských škol. Umím opravit protrhlou hráz. Umím na chvíli uklidnit vaši potrhlou manželku. Jezdím na Istrii do bungalovu. Už mě tam znaj. Jsem syn Vladimíra Holana a Petry Černocké. Leona Šenková mi zazpívala s Ewičkou Farnou na mém šestém pohřbu. Bylo to dojemné. Lidé tleskali mé odvaze. Někdo mi do rakve hodil jointa zabaleného v podvazkách. Pecka, zapomněl jsem, jakou to má sílu. Vždyť jsem to měl včera. Vždyť jsem to měl už tisíckrát předtím. Pokaždý je to jiný.
„Hele zlato, už si tam nějak dlouho. Pojď mi ukázat oči!“
„Jdu se psem.“
Ke vchodovým dveřím mě vyprovodil táhlý pokřik právě obřezávané ženy. Seru na ní na děvku. Náhubek, obojek a jde se. Vím, že po takovémhle flámu není schopná vstát z postele dřív než za dvě hodiny. Vždycky se musí totálně vyndat. Nechala by mi něco?
Má bosá chodidla slíbávala zbytky rosy z Freaktownské dlažby, zatímco si vítr pohrával se zbytky mojich vlasů. Ty vedlejší účinky mi za to stojí. Stejně nemohu jinak. Kolemjdoucí mraky. Absťák přesnější než západ Slunce. Z trávníků vystrkovaly hlavy obrovské klíče. Mé paže zhořkly nad výrazy pouličních prodejců nezávadných potravin. Vždyť je tu všude prach a smog. Nemaj to zabalený, musim pryč. Pryč, už se nevrátit. Kde je pryč? Fuj, mikimaus s lidskou kůží mi nabízí čertovskou bioklobásu. Harerama, kšá ty netopejre bez křídel! A je to tu, ztratil jsem psa. Asi se zas na mě nemohl dívat, a tak pilně čeká před vchodovými dveřmi. Vše se začalo stáčet a smršťovat do jednoho bodu. Zkurvený zrnko pepře.

„Ty vazko, klucí, von je fakt mrtvej! Půjdem za město nasbírat mravence, škvory a žížaly, to aby se rychlejš recykloval. Babička řikala, že jsou pohřby a hroby děsně drahý, tak někomu ušetříme prachy.“
„A neměli bysme radši zavolat poldy?“
„Drž hubu ty policajte.“
„Jo drž hubu, aspoň bude zábava ty posero!“
Od té doby už Jirka Pantůček nikomu neoponoval. Všechny ty nevyřčené nápady v sobě postupně topil a dusil jak nechtěná koťata. O jeho smrti se nikdo nedozvěděl.
„U strejdy na zahradě maj pod kolnou líheň masožraví slimáci.“
„Jdem, pustíme si k tomu z mobilu ňákej rap.“

Děti spojují neplechy. Ležim kdesi pod tůjí zámeckého parku. Druhá část se neptá, zdali může vstoupit. Má nehybnost vždycky přiláká nějaký nudící se parchanty. Ach jo. Však nebyly jsme jiní, jen jsme vyrůstaly skromněji. Jak kdo. Potřebujou všechno hned. Musim se rozhýbat než se vrátí s těma slimákama. Alespoň hlasivky. Vybrujte vy Gottovky, jako mobily s příchozími esemeskami. Děkujeme za Váš hlas, bohužel tato zpráva není výherní, zkuste to příště. Byl jsem zas o kus dál než včera. V prdeli.