Matka

Noční dětské hřiště.

Kdysi krásná mladá žena, sedící na lavičce. Prázdný pohled dříve tak živých hnědých očí je naprosto vyhaslý.Úzký obličej se špičatou bradou rámují hranaté brýle s tmavou obroučkou.

Pryč je smích dětí a jejich rozevláté vlasy. Prolézačky osiřely. S houpačkami si hraje jen vítr, chrastí s řetízky a houpe se sedačkami. Houpací kůň má zvláštně vlhké dřevěné oči. Něžný vítr hladí ženu po tváři, smířlivě ji konejší po vlasech, utěšuje ji. Hraje si z roztřepenými konečky tak, jako kdysi její milenci, když bývala mladá, krásná a žádostivá.

Tady. Právě tady seděla když za ní přisli. Sledovala skotačící děti, naslouchala smíchu a lačně nasávala poslední letní paprsky slunce.

Tady... Přesně tady...

Dvě uniformované postavy. Pár tichých slov. Dveře co zvnitřku nikdo

neotevře.
Měsíc v úplňku ozařuje bledou tvář. Nehřeje, jen laskavě shlíží z nebe.

Bíle povlečená postel. Tichý bzukot přístrojů. Zavřená ústa.

Hubené, mladé tělo v podivném bílém krunýři. Zvláštní hadičky proudící do klubka obvazů, přinášejíc životodárné tekutiny. A v dalších jen zaschlá krev, podivně okrově zabarvená moč a další cosi, vytékající ven.
Hořké slzy jako kyselina zohyzďují její tvář. Vrývají do něj hluboké brázdy zármutku a bolesti.
Beznaděj, mísící se s překvapením a bolestí ve smrtelný koktejl předčasného stáří.

Lehký dotek na rameni. Krátký pohled do dvou hlubokych studní modré barvy a na rty, co vyslovily slova zkázy.

Láska v okamžiku změněná v nenávist.

Oči a rty nevědomé vražedkyně božího daru. Ta, jíž říkal Afrodité.

Bohyně lásky je teď přenádherným vtělením Háda.

Povzbuzující a laskavá slova davající šanci k životu z úst bílého pláště zní, jako pouhá fráze, kterou také jen byla.

Tichý Zdrávas se dere šepotem z úst. Prosba k Bohu o výměnu.

Její bezkrevné ruce tisknou nevědomé dlaně.

*


Bouřící tisícovka koní, divokých a přeci spoutaných v motorech. Novodobí rytíři silnic, tak mladí, tak plní síly... Tak živí...

Desítky párů očí sedí v několika řadách obřadní síně. Najednou je cítít cigaretový kouř, tak podivně sladký a známý. Doznívají poslední tóny Ave Maria. Božské slzy kanou na smuteční šat, jsou slané stejně jako pěna, z které byla stvořena.

Tiché klapnutí dvaceti kopyt na piedestalu s posledním ložem.



Hrozivá tlama se rozevirá, vše okolo mizí.



Je tma



Za oknem ční vysoký plot z železných kulatin. Je sama tady v pokoji, který nemá vlastní kliku. Denní koloběh léků, terapií a sezení s doktorem jednou skončí.

Je volná.

Život jí protekl mezi prsty jako zrnka písku v dětské dlani.

Sedí tady každý den. Ona a tíživá přítomnost paní Samoty. Přilba puklá ve dví přitahuje její pohled. Drobné skvrny krve ve výstélce. Její rodné krve.
Světlé, modrošedé obláčky cigaretového dýmu na pozadí inkoustově černé tmy, tvoří nezřetelný obrys jezdců na koních.

Sílící vítr dokončuje symfonii zmaru. Přelud je pryč. Vzdálené chřestění otěží a cinkaní ostruh.

Kdepak, to jen vítr houpe s řetízkovým kolotočem.

Jen ona je zde.

Právě tady.

Právě tady ji našli mrtvou s puklým srdcem.

V písku vedle lavice našli cestu vyšlapanou pěti jezdci na koních, nevedoucí odnikud nikam...