Víla

Víla

Na plátku růže snila kdysi víla,
nechat si zdát o krásách všehomíra.
Ve své něžné nevinnosti vše poznat chtěla,
však přitom jen pár věcí opomněla.

Že svět zmítá se další krizí,
že víra ze světa mizí,
že nic nezdá se být ryzí,
že láska, ta je lidem cizí.

Radostně milovanou růži opustila,
dychtivě do víru světa vyrazila.
S nadšením svět objevovala,
zaslepena touhou na varování nedbala.

Teď víla v mechu se choulí,
horké slzy po tvářích se jí koulí.
Zlatá záře prachu zmírá,
z víly pouhý stín teď zbývá.

Však kdo spatří ubohou vílu v závoji žalu?
Kdo uzdraví bolest srdečního svalu?
Kdo napraví její pohled na svět?
Kdo dokáže navrátit její nevinnost zpět?

…a malá víla choulí se dál a dál…