Jak jsem se stal Bohem

Jak jsem se stal bohem.
„Ty vypadáš, že s tebou bude alespoň sranda narozdíl od toho rozpláclýho paznehta tady vedle. Na takových jako je on není co pitvat. Takže, copak tu máme… Pořadové číslo 8. Pan Dominicus Cordero. Tak pane Cordero, trochu si Vás rozpitvám nebude-li Vám to vadit. Udělejte si prosím pohodlí a ležte pokud možno klidně. Děkuji.“
Pitevní pracovník přistoupil k mému stolu a v ruce se mu zaleskl chladný kovový nástroj. Nejlepší přítel lidí jako je on. Tedy hned po ruční cirkulárce, kterou doslova milují. Neptejte se mě proč, ačkoliv jsem nedávno nabyl moudrosti celého vesmíru, tahle maličkost mi stále uniká. Doktor se do mě pustil. Po chvíli zvedl hlavu a začal ke mně opět promlouvat. „Hmm. Pane Cordero, jak tak koukám na Vaše ledviny, vy jste se alkoholu rozhodně nevyhýbal, viďte? S takovou byste u nás dřív nebo později stejně skončil. Nebo v nějaké márnici v Columbusu. Co Vás vlastně přivedlo k nám do Tallahassee, pane Cordero? Zdejší teplé klima, nemám pravdu? Poslední týden je vážně krásně. Jste nějaký bledý, pane Cordero, chtěl jste se u nás trochu opálit, nemám pravdu?“ Doktor s dědečkovským úsměvem poodstoupil a skalpel v ruce vystřídala ruční cirkulárka. Oči se mu zablýskly čirým štěstím. Kdybych nebyl mrtev a stále vlastnil svojí tělesnou schránku, naskočila by mi husí kůže. Ten zvuk byl děsivý. A výraz v doktorově očích čím dál tím šílenější. Když skončil, pokračoval zamyšleně: „Hmm. V plicích máte stopy po omamných látkách. Což by nebylo nijak překvapivé, nicméně se jedná o omamnou látku, která se přestala distribuovat před více než rokem a půl. Tělo by stopy po těchto jointech mělo odbourat za několik týdnů. Ta látka není globálně k sehnání již přes rok, pane Cordero. Ale jinak je vše v pořádku. Podíváme se na vnější zranění. To by se sice mělo provádět jako první, ale zdaleka to není tak zábavné.“
Donedávna jsem byl ještě normální chlapík, co má slabost pro ženy a alkohol. Tím jsem žil. Z hospody do bordelu, z bordelu do hospody. Kde jsem na to bral? Inu, máte-li bohaté rodiče a stále funguje taková ta věc, říká se jí mateřská láska, tak navzdory faktu, že jsem byl nezaměstnaný a věčně opilý, se hrnuly peníze tak nějak samy. A jak jsem se vlastně dostal na pitevní stůl v Tallahassee Memorial Hospital? Zhruba 1024 kilometrů od místa, kde jsem žil a kde mě pravděpodobně teď všichni hledají? No dobře, co si budeme nalhávat. Nehledá mě nikdo, ale k věci.

Columbus, Ohio. Depresivní deštivá noc. Kráčel jsem zrovna z jednoho z místních barů. Byl jsem promáčený od deště a těšil se na teplé lůžko v jednom z místních klubů. Procházel jsem zrovna neosvětlenou zapadlou uličkou a přemýšlel zdali sní androidi o elektronických ovečkách, když v tom jsem nevědomky prošel časoprostorovou trhlinou. K nevíře, viďte? Moje temná hodinka mohla začít. Tato časoprostorová trhlina mě přenesla o závratné dva pozemské roky dopředu v čase na pánské záchody jednoho nejmenovaného fast-foodového řetězce KFC. Udělalo se mi silně nevolno, rozbolela mě hlava a měl jsem závratě. Co se dá dělat, to je jedno z rizik cestování časoprostorem. Byl jsem silně dezorientován. Podíval jsem se na značně zašlé „hajzlhodiny“, bylo 13:12. Přistoupil jsem k pisoáru a vymočil se, abych si trochu srovnal myšlenky. Po východu z restaurace jsem se ocitl v centru krásného prosluněného města Tallahassee na Floridě, což jsem zjistil z nápisu na nedaleké budově, kde stálo „Tallahassee Memorial Hospital“. Digitální tabule na jednom z majestátných mrakodrapů ukazovala datum 30.12.2013. Byl teplý slunečný den a já, promáčený od Columbuského deště, jsem vypadal vskutku odpudivě.
„Pane Cordero, koukám že jste pořezán v obličeji. A nejsou to žádná říznutí po holení, pane Cordero. Víte, co se týče těchto věcí, mám na ně čuch. Přihlédnu-li k hloubce řezných zranění, k úhlům řezu a k pohmožděninám tkáně okolo. Víte, asi jste musel mít skutečně smůlu, když Vám přímo do obličeje napadaly nemalé úlomky skla. Dále tu jsou výrazné stopy po vyrážce, nejčasteji způsobené zapařením organismu. Pane Cordero, chcete mi snad říci, že jste se procházel za krásneho letního dne úplně mokrý v dvouvrstvé bundě a teplých zimních kalhotách? Co? Aha, tak Vy mlčíte. No, jak chcete. Podíváme se Vám do hlavy, co říkáte?“ Doktor opět sáhl po své oblíbené ruční cirkulárce a dal se do práce.

Stál jsem promáčený uprostřed ulice v parném letním dni. Vlivem horkého počasí se mi začalo zapařovat mé mokré oblečení, svědělo mě po celém těle, čímž se mi ještě více přitížilo. Jakoby se mi nějaký hlas v hlavě vysmíval „Můžeš si za to sám!“. A popravdě jsem skutečně mohl. Před více než dvěma lety jsem totiž nedopatřením jedním jointem, jehož složení radši ani nechci znát, zapálil prostěradlo v Columbuským nevěstinci. Pamatuji si na to jako dnes, pokoj byl plný černého štiplavého dýmu a vyvětrával se po několik dlouhých hodin. Tento dým postupně vystoupal až do svrchních vrstev atmosféry, kde se začal postupně kumulovat a vázat na sebe další prachové částice. Silné spodní větry mu nedovolovaly klesnout po dobu více jak dva roky. Poté, když shluk těchto částic dosáhl hraniční hmotnosti, potřebné k překonání spodních větrů, tento mrak klesl a díky jeho hustotě začal ovlivňovat některé obvyklé větrné fronty. To mělo za následek, že místo toho, aby severozápadní fronta přivála nad Tallahassee značnou oblačnost, bylo dne 30.12.2013 slunečno a pekelně horko. Přemýšlel jsem, co se stalo v posledních několika minutách. Vydal jsem se na průzkum nejbližšího okolí, když v tu chvíli pár metrů ode mě se cosi rozprsklo. Poté, co jsem si otřel obličej od rudé, ještě teplé tekutiny, jsem úspěšně vydedukoval, že ta nepříliš vábná placka ležící pár metrů ode mě bude nejspíš biologického původu a podle tvaru se s určitou dávkou fantazie dalo určit, že se jedná o člověka. Tento člověk se nejspíše rozhodl ukončit své žití, což se mu očividně povedlo na výbornou. Když někdo proskočí oknem z 16. patra, tak to s jeho tělem udělá skutečně divy. Mělo to však i svůj vedlejší efekt. Spolu s nebohým člověkem spadlo z nebe i několik střepů z okenní tabule. Při mém dosavadním štěstí si každý jistě domyslí, že střepy dopadly přímo na mě. Od té chvíle mi tedy moji, vousy zarostlou, tvář zdobilo mimo jiné i několik stylových řezných zranění. Měl jsem bolesti všeho druhu. Bylo mi na umření.

Když doktor po strašném rámusu odložil svého miláčka a odkryl můj světle růžový mozek, začal opět tím svým nenapodobitelným dědečkovským tónem „Pane Cordero, Vy jste pro mně vážně záhada. Víte, Váš mozek vypadá na první pohled naprosto v pořádku. Až na jednu maličkost.“ Na chvíli se odmlčel a zadíval se zamyšleně do zdi. Poté o něco důrazněji pokračoval „Až na tu jednu maličkost. Že není mrtvý. Vy jste mrtvola s živým a naprosto zdravým mozkem, pane Cordero. Taková, jak bych to jen řekl, snad živola.“ Na doktorovi byly vidět známky stresu.
Od mé teleportace skrz čas a prostor uplynula bez mála hodina. Stál jsem mokrý, s pořezaným obličejem a s nesnesitelnými bolestmi uprostřed ulice a pozoroval, jak hasiči seškrabují z chodníku plachtícího nešťastníka, kterého jsem v tu chvíli od srdce nenáviděl a pohled na jeho zdeformované rozpláclé tělo mi dělal nějakým zvráceným způsobem dobře. V tu chvíli jsem zemřel. Jednoduše jsem se vypnul. Složil se na zem, neschopen jakéhokoliv pohybu, ale uvnitř stále živ. Zdravotníci, kteří mezitím přijeli jen tak, aby se neřeklo, mě naložili do sanitky v domnění, že jsem z pohledu na mrtvé zohavené tělo omdlel. Ani se mi neobtěžovali zkontrolovat puls. Technicky vzato jsem byl mrtev, ale zároveň jsem prozřel. Jako by mi někdo předal žezlo nadpozemské moudrosti. Jako by bůh sestoupil z nebe a jednou ranou do mě vtloukl vědomosti celého vesmíru. Přesně jsem věděl, o co jde. Kdo je bůh, kdo jsem já, kým budu a i to, že ne vše jde podle jeho plánu.
Stále ležím na pitevním stole s otevřenou lebkou. Čekám na doktora, co se mnou provede. I když to dávno vím, tak ve mně stále těká mírné napětí. Je to tady. Doktor přichází. Bere do rukou svojí oblíbenou hračku a tentokrát mi ji beze slov vráží přímo do mého růžového, energií překypujícího, mozku. Všude stříká krev a lítají kousky narůžovělé hmoty. Nástroj přetíná miliardy a miliardy mozkových synopsí. Můj mozek ve vteřině umírá. Teprve teď, pln napětí se doktor dává do řeči. „Pane Cordero, víte, mám svůj věk a nemám chuť tady řešit takové nesrovnalosti. Jste mrtvý. Musíte být mrtvý. A já nepřipustím variantu, že nejste. Akorát by mě poslali do důchodu nebo na psychiatrii. To nemám zapotřebí. Sbohem, pane Dominicusi Cordero. Bůh s Vámi.“

„Když jsem vševědoucí, asi bych Vám měl vysvětlit, co se vlastně stalo. Víte, svět je ve své podstatě striktně algoritmický. Nejrůznějšími způsoby si hraje s matematikou. Jako by ho naprogramoval nějaký naprosto šílený, ale zároveň geniální programátor. Ptáte se teď, jestli tím myslím něco jako Matrix? Odpovím Vám jednoduše. Svět je striktně algoritmický, zbytek nechte na svoji fantazii. Ale k jádru pudla. Byl zde bůh. Byl zde tisíce a tisíce let. A nebyl první. Bohové se po čase střídají. Proč? Jednoho to přestane bavit, druhý nemůže unést pohled na soudobý svět. A tak svá žezla předávají dál. Na toto předání existuje jednoduchý mechanismus. Následovník boha se musí v určitém čase ocitnout na určitém místě. Na výpočet času a místa samozřejmě existuje v duchu celého zalgoritmizovaného světa jednoduchý vzorec. Jedná se o kombinaci mapových souřadnic, data a času. Přesné souřadnice pánských WC v restauraci byly 30.524709, - 84.340324. Číslicovým součtem každé ze souřadnic dostaneme den a měsíc. Rok dostaneme jednoduchou kombinací číslic uvedených ve dni a v měsíci. Takže, to bychom měli místo. Čas se stejně jako rok odvozuje ze dnu a měsíce kombinací číslic. Bylo 13:12. Tento mechanismus umožňuje tedy více než jednu kombinaci data a času, pro případ, že by se na onom místě zrovna nikdo nenacházel. A teď to hlavní. Proč já? Víte, předchozí bůh měl nejspíše nějaký ironický smysl pro humor. Jmenuji se Dominicus Cordero. Jedná se o holandské jméno a španělské příjmení, přestože oba rodiče jsou rodilí Američané, což je ironie sama o sobě. Ale co je hlavní, tohle jméno v překladu znamená „Pánova ovečka.“ A ten dosavadní Pán si usmyslel, že by nebylo špatné udělat z Pánovy ovečky Pána. Vybral si mě jako jeho nástupce. To on vytvořil časoprostorovou trhlinu, kterou jsem se dostal v onen čas na ono místo. V tuto chvíli jsem byl označen za nástupce a podstatné bylo jen zemřít a osvobodit se od tělesné schránky. Až na jednu maličkost. Vytrpění božích muk. A ta hodina utrpení za to konec konců stála. Poté, jsem měl jednoduše zemřít. Nicméně ani bůh není neomylný a zapomněl na principy funkce lidského mozku, které dodnes nikdo nechápe. Funkce našeho mozku je to, co nás nejvíce odlišuje od zvířat. Schopnost uvědomit si sami sebe. A ke vzniku něčeho tak mimořádného, nemohlo dojít náhodou. Bylo potřeba něčího zásahu. Tato funkce sahá daleko za naše chápání i za chápaní boží a jednoduše řečeno, v každém z nás je kus něčeho jěšte více nadpozemského, než je bůh, který, tak jak ho známe, je pouze pastýř zbloudilých duší. Proto, když jsem prošel časoprostorovou trhlinou, tak můj mozek stále zůstal u roce 2011. Ve chvíli úmrtí jeho vnitřní hodiny měly ještě dva roky čas. Proto nadále žil. Jedinou možnou cestou bylo prosté mechanické poškození, kterému se ani takové nadpřirozeno neubrání. Toho se dopustil milý pan doktor v pitevně. Mozek mi tedy odumřel a já se konečně mohl osvobodit od své tělesné schránky a být tím, kým mám být. Novým bohem.“