Kdo jsme?

Mnoho dnů a nocí uteklo kdy naposledy jedl,šel nebo spíše se vláčel krajinou plnou ledu a sněhu.V myšlenkách se vracel do dní kdy se svou rodinou trávil čas na slunci a někdy ač nerad nadával na jeho přílišnou horlivost,kterou zářilo do dne.Bylo to krásné,děti se smáli a cachtali ve vodě,jeho krásná žena s úsměvem říkávala že jsou jak kachny.Pryč jsou ty chvíle a nic je nemůže navrátit zpět.Jsou to dva roky co vypukla podivná nemoc která kosila lidi bez rozdílu stejně jako zvířata,nikdo netušil ani kde se vzala ani co ji způsobilo.Lidé umírali po statisících a během čtrnácti dnů vymřelo 75% lidské populace.Někteří lidé pouze skolila horečka která trvala téměř měsíc a znamenala že člověk jí stižený nebyl schopen pohybu.To mu zachránilo život a zároveň ho odsoudilo k věčnému putování a bloudění,mrtvou zemí.Zahynula i zvěř a rostliny,země se stávala pustinou.Pouze několik živočišných druhů přežilo a ty se začali krmit na nesčetných mrtvolách,které se všude povalovali.Došlo k mnoha obrovským jaderným explozím ať už v elektrárnách které nikdo neobsluhoval a nebo způsobených selháním vojenských zařízení,pádem letadel a nebo ztroskotáním jaderných ponorek.Oceány byli plné ropy která vytékala z potopených tankerů a nebo z vrtných plošin které nikdo neobsluhoval.Sám si pokládal otázku proč vůbec se snaží přežít a nenacházel odpovědi.Byl to snad pouze instinkt přežít,který mu vštípili v armádě a ve speciální jednotce kde sloužil, něž vše začalo a nebo spíše skončilo.Lidé kteří přežili hledajíc jeden druhého bloudili světem a mnohdy se setkávali,aby zjistili že spolu být nemohou.Každý byl plný zloby a smutku,který ani společnost stejně trpícího člověka nedovedl zastavit.To ho vyhnalo tak daleko na sever,teď však bloudil a mrzl v zemi kterou neznal a kde nalezl jediné lidi kteří stáli o jeho přítomnost.
Před necelými třemi měsíci přistál na ostrůvku uprostřed ledové pustiny a objevil fungující vojenskou základnu s posádkou 245 mužů a žen,kteří organizovali záchranu přeživších zde vysoko na severu.Byl přijat jako hrdina protože nikdo z přítomných netušil co se děje v okolním světě.Velitel posádky ho přivítal a hned dostal na starosti průzkum vzdálenějších oblastí a záchranu těch koho případně najde.Povinnosti a neustálá činnost mu pomohli zapomenout na bolest kterou cítil.V jeho týmu bylo 12 lidí,většinou veteránů jako byl on a také tři inuité,kteří dobře znali pustiny.
Vyrazili brzy před rozbřeskem a vše se zdálo že proběhne hladce až do chvíle kdy selhali přístroje a letoun se zřítil jak balvan z oblohy.Přežil on jediný a věděl že jeho povinností je zajistit aby jeho druzi se nestali potravou dravců.Uložil je ve zbytcích stroje a zapálil pohření hranici hodnou velikosti těch kdo vždy věděli že život je boj a bojovali až do konce.Nevěděl kolik dnů uplynulo ale byl si vědom že ho nikdo hledat nebude,protože to byl zákon který platil v této šílené době.Umíral a věděl to,konečně se setká se svou ženou a dětmi,nebál se zemřít jen nechtěl aby to bylo tímto způsobem.Stále bojoval pro ty kdo na něho spoléhali a také proto aby sám sobě dokázal že je na tomto světě něco platný.Na nohou ho držela pouze myšlenka na jeho ženu a na to že se sní brzy shledá.Hlad a samota mu rvali vnitřnosti a pomalu ztrácel rozum,zdálo se mu že slyší hlasy,nejdříve nezřetelně ale stále hlasitěji k němu doléhaly.Doplazil se k jakési díře v zemi a skrčil se před stále zesilující vichřicí.Zase ty hlasy,už ztrácím rozum pomyslel si a netušil jak dalek je od pravdy.Naprosto vyčerpán usínal, byl si naprosto jist že je to naposledy.Probudili ho hlasy,byli blízko i když nerozuměl ani slovo přesto věděl že ho volají a náléhavě se dožadují odpovědi.Chtěl něco zavolat,ale po dnech a nocích strávených v ledové pustině už nefungovali hlasivky jak by měli.Přemohl vysílení a pozvedl své zimou zmučené tělo nad okraj díry,spatřil světlo které se přibližovalo.Náhle poznal hlas který ho volal,byl to hlas jeho ženy a slyšel i hlasy jeho dětí.Pocítil neskutečný nával štěstí a teplo které postupně prostupovalo prochladlým tělem.Usmál se a vydal se vstříc hlasům,konečně bude s těmi které miluje a zase vše bude v pořádku.,,Alane jsem ráda že jsi se vrátil a že budeme opět všichni po hromadě,,to byli slova které uslyšel jako první,jeho milovaná Jenifer ho objala a v jeho těle se rozprostřelo teplo a pohoda.,,Miluji tě a moc si mi chyběla,,Byla to poslední myšlenka která mu probleskla v pozvolna umírajícím těle.
,,Orel volá základnu,na 537.56 nalezen velitel záchranného týmu Alfa,,Vrtulník pročesával oblast větší nežli Mexiko téměř měsíc a když se již vracel na základnu,najednou pilot zpozoroval modravou záři jako by z jiného světa, vycházející uprostřed pustiny kolmo vzhůru.Tak našli velitele Alfa týmu,byl již mrtev a nikdo se nikdy nedozvěděl jak muž který přešel Beringovu úžinu,vydržel tak dlouho živ a co ho popohánělo na cestě která neměla konce.Nikdo také nikdy neobjasnil kde se vzalo ono světlo a kam zmizelo ani to proč Alan McCormeck měl úsměv vepsaný ve tváři ve chvíli kdy zemřel.


Někde v nekonečnu a mimo naše chápání sedí Alan se svou ženou a pozorují jejich hrající si děti.Mimo naši realitu a s myslí čistou žijí dále svůj šťastný život který nemá konce.Potkávají pouze ty které chtějí a prožívají chvíle které se jim nesmazatelně vryli do myslí.Toho jediného co zbude když tělo již zemřelo a zaplní prostor mimo čas a realitu.

Nikdo se nikdy nedoví kam odchází to obrovské množství energie z naších těl když zemřeme,ani důvod proč člověk bojuje ztracené bitvy.Proč většina těch kteří zemřou mají ve tváří vyraz smíření a mnohdy i štěstí.Skutečně se setkáváme s těmi kdož nás opustili a nadále žijeme,již jen ty krásné okamžiky?Pokud je vše co si v mysli vytvoříme schopné existovat o v reálném světě,máme se teda bát smrti a truchlit nad těmi co zemřeli?Je tohle vůbec realita?Kdo jsme……….