Protože on chtěl (6.kapitola)

„Kelly…heeej…vstávej,“ Ozvalo se odněkud z pokoje.
„Si blázen? Kolik je?“ Odporovala jsem znaveně.
„Sedm…na osmou je snídaně…tak ať zase nepřijdeme pozdě.“
„Coo? To jako snídáte každej den v osm?!?“ Ptala jsem se znechuceně.
„Jop.“
„A to jako i v sobotu a neděli.“
„Jo, většinou i tak. Nemusíš tam chodit vždycky, ale aspoň ze začátku by to bodlo, než se tu zabydlíš.“
„Fajn no,“ prohlásila jsem a vyhrabala se z postele.
Ty tři schody tam byli dost zrádný takhle po ránu. Pohovka byla rozložená, což mě trošku zaskočilo.
„Ty jsi spal tady?“
„Jojo, nepůsobila jsi moc důvěřivě vůči mě, když jsi šla spát, tak jsem si radši ustlal tady.“
„Páni… měl si sem vykopnout mě.“
„Ale prosím tě. Se nesluší,“ poučil mě, když vycházel z koupelny. Znovu plný energie. Znovu vysmátý. Nechápala jsem jak to dělá. Šel spát o dost dýl jak já. Vzpomínám si, že když jsem se v noci budila tak ještě hrála televize. Já oproti němu byla jak přejetá traktorem. Vklouzla jsem do koupelny, vyčistila si zuby a začala si rozčesávat vlasy. Zase jsem zapomněla a přejela jsem hřebenem po jizvě. Projel mi nepříjemný mráz po zádech. Nechutně to lechtalo. Když jsem úspěšně rozčesala poslední pramínek sáhla jsem po tužce a udělala si slabší linky. Naivně jsem doufala, že to trošku zmenší kruhy pod očima.
„Nicku?“
„Mhmm?“
„Musím se oblíkat podobně jako včera? Já jen, že moc takových věcí nemám.“
„Nene, nemusíš. Vezmi si co chceš.“
Dost se mi ulevilo. Bála jsem se, že tu celou dobu budu muset nosit společenské věci. To bych asi nezkousla. Vrátila jsem se tedy ke skříni, vytáhla kotníčkové ponožky, černé kalhotky, tmavší džíny, bílé tričko, modrou mikču a zamířila zpět do koupelny. Když jsem se oblékla vrátila jsem se do pokoje. On seděl na pohovce a četl si noviny.
„Kolik je?“ Zeptala jsem se.
„Ještě je čas. 7:45,“ prohlásil jeho obvykle milým výrazem.

„Alexandře!!!“ Ozval se najednou jekot z chodby.
Hodila jsem po Nickovi nechápavý výraz.
„Toho si nevšímej. Alex má občas trošku divný nápady. Dává na kliky pastu, natahuje do pokoje provázek a tak. Většinou Samovi, teda vlastně vždycky.
Rozesmálo mě to. Tak nějak to shodilo moje obavy, že jsem se dostala do upjaté rodiny.
„Mno, možná pomalu půjdeme co říkáš?“ Zeptal se.
Jen jsem přikývla. Opatrně otevřel dveře a vybídl mě, abych šla první. Jeho zdvořilost mě začínala štvát. Raději bych dělala neviditelnou a chodila všude za ním. Vydali jsme se na cestu, ale bylo by to divné, kdyby šlo všechno hladce. Nedošli jsme ani do půlky a narazili jsme na Sama, který šel z druhé strany chodby. Měl rozčepýřené vlasy a naštvaný výraz ve tváři. Ani nezvedl oči když procházel, což způsobilo, že vrazil do Nicka. Docela ho to vytočilo.
„Ježiši Same!!! Co ti zas přelítlo přes nos?“
Šel ostrým tempem dál, aniž by se otočil.
„Je na tebe naštvaný co?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Pffff. Naštvaný? To je slabé slovo, ale řekl bych že se cítí ublížený. Hlavně z Gabrielovi strany. Nesnese, že mu nevěří.“
„To chápu.“
„Měl se nejdřív zeptat, něž tě sem přivezl.“
„Ale stejně by mu řekl ne ne? „
„Jo, to řekl.“
„V tom případě jsem mu ale za jeho paličatost docela vděčná.“
„Taky máš být proč.“ Prohlásil a zasmál se.
„Jinak. Snídaně je v podobě menších Švédských stolů, tak si vyber, co chceš. Pak bude až oběd. Kdybys před ním měla někdy hlad, stačí říct. Nebo si dojít do kuchyně. Hospodyně ti vždycky něco dá ju?“
„Dobře…dík… Heleď, proč mě vlastně Gabriel nenechal Samovi?“
„Stěžuješ si?“
„Né, proboha to né, jen mě to zajímá.“
„Gabriel mu nevěří. Sam se dostatečně neovládá. Chce ho teď poslat po prázdninách do školy a pak se uvidí, jak to zvládá.“
„Počkej, bude riskovat jiný životy, ale ten můj né?“
„V tom to není. Je to kvůli Samovi, třeba to jednou pochopíš. Zkus, jak by ti bylo, kdybys zabila někoho, na kom ti záleží.“
Zkus si představit? Běžně vraždím svoje kamarády. Tímhle mě fakt rozesmál.Zajímavým rozhovorem cesta až moc rychle utekla. Zase mi otevřel dveře. Poslušně jsem vešla dovnitř a sedla si na stejné místo jako včera.
Alex seděl naproti. Měl modro-šedou kostkovanou košili a světlejší džíny.
„Ahoj,“ zdravil ještě s plnou pusou, když jedl opečený toast s marmeládou.
„Ahoj, špitla jsem a tiše se natáhla taky pro jeden.
„Kde je Gabriel?“ Ptal se ho Nick.
Jen dokousal poslední sousto a spustil: „Šel za Samem…Chytl ho kapku rapl. Zkouší mu nabízet tu věc se školou. Mimochodem Kelly, můžeš chodit s ním, jestli chceš. Je to podobná škola, jako jsi dělala předtím a možná by vás vzali do druháku. Vím, že máš být ještě o ročník víš, ale to by bylo co se týče učení docela složitý.“ Dokončil a usmál se.
„Co je to za…“
„Nepřipadá v úvahu!“ Skočil mi do řeči Nick.
„Nevyšiluj… Měl by tam kolem spoustu lidí, jí nic neudělá neboj.
Podívala jsem se na něj, abych se ujistila že mě nechá domluvit a zeptala jsem se znovu.
„Co je to za školu?“
„Soukromá obchodka kousek odsud. Je toho na výběr víc. Pak je něco s právem o něco dál a v tom samém městě je i gympl. Tak si to promysli.“
„Dobře, večer dám vědět.“
Po zbytek snídaně už bylo ticho. Teda, když bych nepočítala křupání taostů…