SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 9

Tajemství.
kapitola 9



Uplynulo pár dní a já se Pavlovi vyhýbala. Nechtěla jsem být jeho náplast na rány.

Tomáš si vzal dovolenou a chodil mi pravidelně do práce naproti. Bylo to příjemné.
I když věděl, že jsem volná, nebyl dotěrný, jen sem tam mě vzal za ruku nebo políbil na tvář.
Po cestě jsme se vždy zastavili u Pavla v restauraci na pivko, poseděli, pokecali a šli domů. Každý do svého.

Na Pavlovi bylo vidět, že mu to moc dobře nedělá, ale co mohl jiného, než přihlížet?
Tomáš byl nejlepší kamarád a já byla volná. Kamarádům, jako je Tomáš, se do zelí neleze! To byl jejich nepsaný zákon. Pavel byl v rozpacích, protože nevěděl - chodíme spolu? Nebo ne? A ptát se přeci ON nebude.

Až jednou.
Stalo se to, co se asi stát muselo.

Po jednom krásně prožitém sobotním večeru jsme skončili na lahvičce u Tomáše.
Neptejte se, jak k tomu došlo, já to sama nevím. Najednou jsme se milovali, jemně a krásně, až když jsem zavřela oči, cítila jsem Pavla. Dotyky, vůní, bože jak si byli podobní. Jenom ruce byly jiné. Je to k zešílení. Jímala mě z toho hrůza.
Když jsem se ráno probudila, byla připravená snídaně a jeho slova:

„Přeji dobré ráno, Tami,“ mě dostala.

Ta jeho úžasná bezprostřednost, jako kdyby to bylo normální, že se u něj probouzím, že se vlastně vůbec nic nestalo, že je vše tak, jak má být.

Vůbec jsem nevěděla, co se s mými city děje. Měla jsem ho ráda, to ano, vážila jsem si ho, to taky, jsem s ním i šťastná, tak proč se cítím, jako když padám do propasti.
Ale na druhou stranu, proč nezačít kvalitní vztah, který sice asi nebude tak bouřlivý, ale zato klidný a bezpečný. To už bych si snad taky zasloužila. Třeba mě nad tou propastí zachytí.

A tak jsem začala chodit s Tomášem oficiálně. Všem jsme to dali jasně najevo a všichni to přijali. Dokonce nám to i přáli. Tomáš jezdil dál na montáže a vracel se jenom na víkend. Zato Pavel byl jako neřízená střela.

Pár týdnů to vydržel, ale pak se najednou stalo, že kamínky na okno mi nahlásily návštěvu.
Bylo sice půl jedenácté v noci, ale pustila jsem ho dál. Byla jsem taky zvědavá. Co ho asi tak ke mně přivádí? Bylo vidět, že si dal něco na kuráž, ale vše v normě.

„Tami, kotě, já potřebuji být alespoň chvíli s tebou,“ povídá a bezelstným pohledem mě odzbrojuje. Sedl si způsobně do křesla, vzal si do rukou hrnek s kávou a pokračoval,

„víš, jsem hrozný vůl, neměl jsem to nechat dojít tak daleko, měl jsem tě poslechnout, měl jsem ti věřit.“
Zarazila jsem jeho vodopád slov:

„Teď to nepitvej, chodím s Tomášem a s tím se budeš muset smířit.“

„Já vím, ale prosím, pojď ke mně alespoň na chvíli, naposledy, moc tě potřebuji.“ Natáhl po mě ruce a s lehkostí, úplně bez mého odporu mě stáhl k sobě na klín.

Najednou se mi zatočila hlava, všechny dobré úmysly byly v háji! Nechala jsem se hladit, líbat, milovat, a to vše bez jediné výčitky svědomí.

Když k ránu odcházel, vzal mou hlavu do dlaní tak jako tolikrát:

„Zůstane to naším tajemstvím, Tomáš se to nesmí dozvědět, ano?“ Jenom jsem kývla hlavou a řekla:

„Běž už prosím.“

Když se za ním zavřely dveře, vyhrkly mi slzy z očí a tekly a tekly. Nemyslela jsem na nic, jen jsem se v nich pomalu utápěla.
Ano. Tomáš se to nesmí dozvědět. Nikdy by to Pavlovi neodpustil a přijít o takového kamaráda by Pavel nikdy nechtěl.
A já? Nechtěla bych přijít ani o jednoho. A v jakém pořadí?
Tak to v tenhle moment taky nevím. Jenom jsem dostala strach, že se budou tyhle situace opakovat a nebude z nich východisko. Musím tomu udělat konec, ale jak, to jen bůh ví.

Dostala jsem se do zvláštní situace. Oba byli moc velcí kamarádi na to, aby je rozházela jedna žena. Takže přátelství zůstalo tak, jak bylo zvykem, jenom s tím rozdílem, že to Pavel nezvládal a sem tam prostě docházelo k takovým malým karambolům, které jsme úspěšně s Pavlem tajili.
Hrůza!!! Ano. Ani já to nezvládala.

Najednou Tomáš jako by něco tušil, přišel s tím, že se vezmeme. Řekl to jen tak, mezi řečí, jako kdyby se bál odmítnutí. A asi věděl proč.
Jenom mě v tu chvíli napadlo, že bych sňatkem s Tomášem vše vyřešila. To už by pak musel respektovat i Pavel!
Bude to tak? Nevím.
Vzala jsem si čas na rozmyšlenou, ale ať jsem přemýšlela, jak jsem chtěla, nic lepšího než souhlasit mě nenapadlo. Byla jsem už moc unavená. Udělala bych tím pádem tlustou čáru za celou minulostí.
Šlo by to vůbec?

Maminka opět neměla radost, protože věděla, že jsou kamarádi, a s Pavlem se nesmířila nikdy. Já si ale postavila hlavu, a tak opět začaly přípravy na svatbu.

Už jsem s tím byla trapná, a tak jsem věděla, že to tentokrát musím dotáhnout do konce. Věděla jsem, že překazit sňatek s Tomášem si Pavel nedovolí.
Dovolil si ale něco úplně jiného.

Měli jsme čtrnáct dní před svatbou. Najednou jsem měla Pavla denně okolo sebe. Nevěděla jsem co s tím. Zval mě k nim domů na večeře, chodil se mnou do kina a co víc, i nakupovat.
Tahal mě do těch největších obchodů, které ve městě byly. Jezdili jsme autobusem z toho nejvíce naplněného autobusového nádraží, kde bylo pochopitelně nejvíce známých, s kterými se hlasitě zdravil. Hodně si dával záležet na tom, aby nás spolu vidělo co nejvíce lidí. A v tu chvíli mi to došlo!

On sám Tomášovi nic říct nemůže, nemůže říct: „Hele nech ji, já ji mám rád,“ protože tu šanci měl, a přišel o ni. A tak spoléhal na to, že mu to řeknou cizí nebo známí, prostě že se dozví, že spolu trávíme více času, než se sluší pro nevěstu kamaráda.

Lidé jsou přeci tací, tak proč by to nevyšlo i v tomhle případě? Tomáš by se pak urazil, nechal mě, a bylo by po problému.
Prostě bych Pavlovi pěkně "zbyla".

Pravdou je, že i já jsem na to začala trochu spoléhat, a tak jsem nechala všemu volný průběh.
Během těchto výprav s Pavlem jsem mu jen tak, mezi řečí, oznámila, že svatba je objednaná v jeho hotelu a on jako číšník „velkého formátu“ mi tu svatbu udělá. Od svatební tabule až po obsluhu. To bylo moje přání a malá pomstička, jak pokořit tu jeho zatracenou ješitnost.
Zůstal chvíli stát jako opařený, ale okamžitě se vzpamatoval a pochopitelně to odkýval. Asi pořád ještě doufal, že se něco stane.

Byl pátek. Tomáš se vracel z montáže a jako obvykle zavítal do kavárny, kam jsme chodili. Seděli jsme sami s Pavlem u stolu a povídali si, když se před námi objevil Tomáš jako duch.
Pavel hned pohotově říká:

„Ahoj, Tomáši, mám u tebe láhev kořalky.“

„A za co?“ ptá se Tomáš.

„Celý týden jsem ti hlídal snoubenku,“ říká se smíchem Pavel.

„Tak to já mám u tebe dvě,“ odpověděl s úsměvem Tomáš.

„A za co ty?“ ptá se udiveně Pavel.

„Za to, že jsem ti to dovolil,“ odpověděl Tomáš a oba se smáli, jako kdyby si řekli ten nejlepší vtip roku.
Ano, to je jen malá ukázka jejich humoru, ješitnosti, ale i jemnosti a taktu.

Nic jsem nechápala. Snad jen to, že se Tomáš jen tak odradit nedá. Pochopitelně o našich výletech mu nikdo nic neřekl. A že by se konaly nějaké drby? Zapomeňte!
Nikdo se totiž mezi ně dva nemíchal. Všichni věděli, že jejich kamarádství je opravdu dost pevné a jakýmkoliv zásahem by mohli padnout v nemilost celé party.
A tak hezky drželi pusu a nedovolili si ani naznačit, natož cokoliv říci.

Všichni se děsili mého nápadu, aby nás Pavel při svatbě obsluhoval, ale já jsem to viděla jako poslední jeho trest za to, co všechno jsem s ním zažila. Popravdě, taky jsem se bála, ale nevím čeho. Opravdu jsem netušila, co vše by se mohlo stát, a tak jsem na to radši nemyslela.

Pak přišel ten den.
Den, kdy jsem měla udělat ten vážný krok.

Jako každá mladá dívka i já jsem byla ta nejkrásnější nevěsta v dlouhých krajkových šatech s dlouhým závojem. Bylo mi všelijak. Pocity, které neumím popsat, ale jedno se tam ozývalo pořád:
„Máš ho skutečně tak ráda?
Nevím, vážila jsem si ho, respektovala ho, byl můj nejlepší přítel, ale stačí to?“ A najednou mi začal v uších znít hlas, který se nedalo přeslechnout:

„Kam jsi se oblékla, nevěsto!
Neříkej ještě svoje "ano".
Perličky ze závoje budou slzy.
Těm nesmí býti požehnáno.

Zvadne ti kytice svatební,
též závoj zežloutne brzy.
Já budu stát jako prosebník
a sbírat tvoje slzy.
Kam jsi se oblékla, nevěsto?"

pokračování příště.