V hlavní roli

Kluci jdeme k vodě, mě už to tady nebaví" vyklonil se Tomáš z okna naší chatky. Je fakt, že být zavřený ve třiceti stupních na školním výletě v chatce je opravdu nuda. "Hele kluci, koukejte na ty holky, ty nejsou od nás!" K Tomovi se přidal i Dan. Přiznám se, že jsem si v tu chvíli připadal jak největší Kelišová, ale musel jsem se z toho okna vyklonit taky. "Hmmm, pěkný!" Nemohl jsem si to odpustit. Všechny byly hezké, ale jedna upoutala můj pohled nejvíc, to jsem ještě nevěděl s jak velkým ohněm si zahrávám. Sebrali jsme se a šli jsme k vodě, kam mířili i ty neznámé holky. Já, Tomáš i Dan jsme hodili ručníky na trávu a okamžitě jsme běželi po kamínkové pláži do vody. Viděl jsem, jak nás pozoruje, ale nevěděl jsem, jestli jsem já ten hlavní bod jejího pozorování. Nemohl jsem z ní spustit oči. Její zrak ale nemířil na mě, ale na Dana. Ach jo, proč Dan. Jo, uznávám, je pěknej, nagelovanej. Vypadá jak právě vyrobený Ken pro novou panenku Bárbí, ale vždyť já... "Kubo.... Kubo...????" někdo mě držel za ramena. "Je ti něco? Pojď půjdeme spolu plavat." Už mě za ruku držela moje spolužačka Julča, která mě dost a evidentně balila. "Ne! Promiň. Nechci plavat" odvětil jsem, abych jí odehnal. A hlavně aby mě ona neviděla s Julčou. "Dobře... Ale nemůžeš tady být sám.. Na koho prosim tě pořád tak koukáš?" Zeptala se drze. "Co ti je do toho?" Odvětil jsem naštvaně a vykroutil se z jejího pevného sevření ruky. "To ta blondýna?" Zeptala se naštvaně. "Jo, ona" nechtěl jsem jí lhát. "Aha.. Hm.. je pěkně ošklivá a namyšlená. Viděl jsi, jak kolem nás chodí?" Snažila se dál. "Hele Julčo, neznáš jí. A prosim tě udělej mi laskavost a jdi pryč." Asi jsem byl moc drsnej, ale co, zasloužila si to. Naštvaně odešla z vody a nechala mě tam. "Hej vole, co tam zevlíš?" Zařval na mě Tomáš. Abych tam nestál a pořád na ní nekoukal, šel jsem za nima. Slyšel jsem jen holčičí výkřiky z vody a po očku jsem po ní koukal a minutu od minuty jsem toužil po tom vědět, kdo to je, jak se jmenuje, odkud je, poznat jí a dlouhý hodiny si s ní povídat. Byl čas oběda, učitel už nás tahal z vody hlasitým: "Kluci, jestli okamžitě nepůjdete ven, dostanete od kuchařek vynadáno a nedají Vám najíst." Prostě staré dobré české výhružky. "Pan učitel zjevně zapomněl, že nám není deset, ale osmnáct" pošeptal mi Dan, když jsme se drali z vody. V tu chvíli jsem cítil její pohled. Podívala se na mě tak ostře, že nešlo si toho nevšimnout. Byl jsem jako z kamene. Stál jsem tam s ručníkem v ruce a hleděl před sebe. Kluci si toho samozřejmě všimli. "Hej kámo, jdeme, nebo nám paní kuchařka nedá napapt" dělal si ze mě Tomáš srandu. "Dobrý prosim tě, já vnímám. Jdeme!" Po cestě jsem na ní koukal, ale ona ne. Pořád si prohlížela Dana, jako figurínu z muzea. Koukala na něj jako na Boha! Samozřejmě, že jsme se nemohli minout ani na obědě. Nechtěl jsem se znovu ztrapnit, tak jsem se na ni raději nedíval. Dvě minuty, pak už mě to zase přešlo. Koukal jsem na ní, na její ladné držení příboru a rovná záda, krásně pohazovala vlasy a když něco říkala komicky pohozovala rukama. Byla tak fascinující. Seděla u stou ještě se třemi kamarádkami. Hrozně se u toho jídla smály a hlasitě si něco vyprávěly. Zanedlouho všechny čtyři odešly k vodě na lodičky. Seděli jsme s klukama venku na terase a cpali se kuřetem. Byl to parádní oběd. Kuře a můj ideál přímo v mýho očích. Byl jsem v sedmém nebi. Cítil jsem jí všude, i když jsem jí neviděl. Byla jako jemný růžový obláček, který se vznášel v mých myšlenkách. Celý den bylo hrozné horko, nedalo se nic dělat. Seděl jsem na terásce před naší chatkou a koukal na přírodu. Vlastně jsem čekal, jestli jí nepotkám, ale jediný koho jsem potkal, nebo spíše viděl byla Julča, která se na mě řítila neuvěřitelnou rychlostí, s neuvěřitelným nadšením v hlase. "Kubo, pojď se projít. Jen my dva a příroda." Měl jsem z ní vyloženě radost. "Nooo... víš... " zahuhlal jsem nevinným hlasem. "No co? Ty snad nechceš?!" zasupěla na mě. "Ale ne, že bych nechtěl, to vůbec ne... Jen, nemám náladu na procházku" zkoušel jsem se z toho vykroutit. "No jasně, to kvůli ní, že jo. Ty tu na ní čekáš" supěla dál. "Nečekám" odpověděl jsem jí s klidným hlasem. "Tak jdeš, nebo ne?" Zeptala se kontrolně. "Ne, nejdu, jak ti to mám ještě jinak říct?!" Sebrala se a odešla. Na jednu stranu mi jí bylo líto, ale na druhou, mi to bylo jedno. Měl jsem oči, uši, mysl a všechno, co je u mě ještě použitelné jen pro ni, pro tu krásnou neznámou dívku. "Jdeš s náma k vodě? Je tam i ta tvoje" optal se mě Dan. "Je tam? Tedy, jo půjdu" teď jsem se ukázal jako největší nedočkavec. Sebral jsem věci, plavky, ručník a uháněl jsem k vodě. A opravdu, byla tam. Mezi ploty jsem svůj běh mírně spomalil, abych tam nevlétl jako splašený triskáč před přistáním. Rozložil jsem si ručník na trávu. Za sebou už jsem slyšel hlasitý smích Tomáše a Dana, přišli hned za mnou a Dan si neodpustil hlasitý dotaz:"Tak co, je tady ta tvoje buchta?" Půlka naší třídy se na mě otočila a koukala jak na blbce. Bylo mi trochu trapně, ale stejně nikdo, až na Julču, nevěděl, o koho jde, takže jsem byl v klidu a Danovi jsem odpověděl:"Jojo, čekám tu na tu svojí buchtu. Tu, kterou ty nikdy mít nebudeš." A třída dostala záchvat smíchu, protože Dan už na tuto poznámku neměl, co chytrého by mi odpověděl. Chytila mě představa toho, že vlítnu k za ní do vody, chytnu jí a políbím, ale pak jsem to zamítl s tím, že by to nemuselo vyjít, i když se na mě taky tak pěkně kouká. Rozhodl jsem se to ještě chvíli nechat, lehnout si na ručník a pozorovat z dálky. Hlavou se mi honila představa večera, ale přede mnou bylo ještě celé odpoledne, večeře a posezení u ohně se třídou. Hodinku od hodinky stupňů u vody přibývalo. Bylo čím dál větší horko. Už to nebylo na odpočinek na ručníku, ale na pořádnou koupačku ve vodě. Čapnul jsem snad dvoutunovou Julču a nesl jsem jí do vody. Myslel jsem si, že bude lehčí. Myslel jsem si, že na sebe upoutám veškerou pozornost, protože Julča tak ječela, že to nemohli přeslechnout ani tučńáci na Severním pólu. Otočila se, cítil jsem její pohledy. Vlastně jsem cítil pohledy všech přítomných. Při nejbližší první příležitosti jsem Julču hodil do vody a sám plaval daleko od břehu. Někam, kde mě nikdo neuvidí. Vlastně jsem nebyl jen lovcem, byl jsem i poraněnou zvěří. Sice se na mě tak božsky koukala, ale přitom ty pohledy bodaly jako tisíce nožů zapíchávajících se srnci přímo do srdce. Pár dobře mířených ran a je po něm. Přeplaval jsem půl přehrady tam a nazpátek, nevím, jestli jsem přitom zkoušel svojí fizičku, ale makačka to byla pěkná. Čas večeře se pomalu, ale jistě blížil. Spoustu mých spolužáků už balilo ručníky a odcházelo do chatek, ale vedlejší škola ne. Oni tam pořád seděli. Bavili se a byli tak spokojení. Taková suprová a stmelená třída. Všichni se bavili se všemi, smáli se, chodili společně do vody, byli jiní. "Hej chlape, co pořád zapejkáš k nim? Jsi na výletě s náma, nebo s nima?" Strčil do mě Kája. A měl pravdu. Koukal jsem tam, jako kdybych se k nim chtěl připojit. Vlastně jsem čekal, kdy si mého lítostného pohledu někdo všimne vezme mě k sobě, abych mohl být aspoň o krůček blíž k ní. Připadal jsem si jako totální zoufalec a vlastně i zbabělec. Protože jsem tam jen tak seděl, když jsem za ní klidně mohl jít a oslovit ji. Mohlo to dopadnout buď dobře, nebo špatně. Jiná možnost neexistuje. Ale na to jsem neměl odvahu. Bál jsem se, že by se mi všichni vysmáli. Ta představa toho trapasu mě děsila tak moc, že jsem byl radši tichým přihlížejícím. Spíš tedy prohlížejícím. Vůbec mě netrápilo, že se před klukama úplně nehorázně ztrapňuji, myslel jsem jen na ní a na to, jaké by to s ní bylo, tedy jaké by to mohlo být, kdybychom byli my dva spolu. I když mi to chvilkama přišlo jako hodně bláznivý nápad. Ona a já. Já takový obyčejný kluk z vesnice a ona taková dáma z města. Nebyl jsem si chvílema jistý tím, co opravdu chci a co ne. Když jsem nad tím přemýšlel, postupně mi docházelo, jak hodně špatně na tom jsem. Ještě jsem vlastně ani pořádně žádnou holku neměl a teď jsem se nejspíš zamiloval do holky, kterou už nikdy v životě neuvidím. Začínalo to být čím dál tím víc zajímavější. Jak pro mě tak pro ni. Udeřila šestá hodina. Konečně. Už mi docela kručelo v břiše. I když, mně tam kručí skoro pořád. S klukama jsme se sebrali a uháněli jsme na večeři. Naštěstí tam skoro nikdo nebyl, takže jsme jídlo dostali mezi prvníma. K jídlu byla jakási omáčka ve které plavalo maso a těstoviny. Když jsem se na to kouknul, myslel jsem, ze to nebude nic moc, ale pak jsem se do toho pustil a chtěl jsem si jít ještě přidat. Vstával jsem od stolu, ale v tu chvíli jsem viděl přicházet druhou školu. Ona v popředí a za ní skupinka holek. "No sakra!" zaplul jsem zpatky do stolu. "Co je? Proč tam nejdeš?" koukal na mě nechápavě Dan. "Přišla druhá škola, nevidíš?!" osupil jsem se na něj. "A to se jako kvůli nim nemůžeš najíst, nebo co?" ptal se dál. "Můžu, ale... ale... bude tam velká fronta!" přihodil jsem další chytrou odpověď. "Velká fronta říkáš tý tvý buchtě?" vložil se do hovoru i doteď naprosto nenápadný Teodor. "Co ti je do toho vole. Baví se s tebou někdo?" Ne! Už to nemůžu vydržet.
Musí se stát zázrak a my dva se musíme dát do řeči. I když, možná nad tím až moc přemýšlím. Možná jí svojí náklonost dávám moc najevo. Třeba po večerech sedí v chatce s holkama a dělají si ze mě srandu. Třeba jsem jim pro smích. Co to dělám? To jsem opravdu takovej zoufalec? Já se nepoznávám. To nejsem já. To je moje ženská část v mém já. Taková citlivka. "Už je zase mimo" uslyšel jsem z Tomášovích úst. "Cože? Nejsem! Jsem úplně v pohodě!" zvedl jsem se a odnesl talíř. Na ni už jsem se ani nepodíval. Zavřel jsem se do chatky. Zapadnul do postele a byl rád, že jsem rád. Na večer bylo naplánované posezení u ohně. Museli jsme ale nejdříve zajít pro dříví do lesa. Vůbec se mi nikam nechtělo. Nechtěl jsem nikoho vidět, slyšet ani vnímat. Lidé ze třídy šli rovnou k ohni a já je pozoroval skrz sklo zavřeného okna. Bylo mi fajn. Byl jsem sám. Sám se sebou. Sám ve vlastním tichu. Sám ve vlastních myšlenkách. Jediné co mě v tuhle chvíli tížilo, byly moje myšlenky. Jinak jsem byl úplně v pořádku. Vlastně jsem vůbec nebyl v pořádku. V hlavě mi to vřelo jako v parním kotli. Hlava nestíhala pojmout všechny moje chody myšlenek. Byl jsem vyřízený. V pasti svých myšlenek. V pasti ve své vlastní hlavě. Byl jsem v koncích, nevěděl jsem, jak jí mám přestat milovat. Cože? Milovat? Já? Až tak je to se mnou zlé? "Kubooooo, hů hů ... " ozvaly se ohromné rány na okno. Otočil jsem se a tam stál samozřejmě kdo jiný než Julča. "Pojď jdeme do toho lesa." Lepila se na okno a čekala, že vyskočím nadšením z chatky a poběžím s ní tahat větve. Zíral jsem na ní a nebyl jsem schopný odpovědi. "Můžu dovnitř?" A už otevírala dveře od chatky, než jsem stačil říct ne. "Kubí, Kubíku, co je to s tebou. Celý výlet jsi nějaký zamyšlený. Nemluvíš, nevtipkuješ. Je to kvůli té holce?" A už byla krok ode mě a sahala na mě. Zkoušela mě snad? "Cože? Jaký holce? Co to meleš? Já jsem úplně v pohodě!" snažil jsem se odporovat. "Dej mi pusu. Když mi jí dáš, dokážeš, že s ní nic nemáš." Nechápu, co to na mě zkouší. "Proč bych to měl dělat?" Stále nechápu. "Kubo, poslouchej. Já tě miluju. To musíš vidět! Už to nemůžu vydržet." Nechápu víc a víc. "Ne,sorry, to fakt nejde." Otočil jsem se a v tu chvíli mě chytla za ruku a přitáhla k sobě. "ÚÚÚ, hrdličky, tak to já nebudu rušit" vrazil do chatky Dan. Rychle jsem se od ní odtrhnul. "Ne to není tak, jak si myslíš já..." Nevěděl jsem co mám říct. "Jo, jasně. Já to chápu. Prostě se máte rádi. Jen tak dál." Zavřel dveře a odešel. "Cos to udělala, já.. já jsem tě v životě nikdy nechtěl políbit. Nepřitahuješ mě. Nechci tě. Všecko jsi pokazila!" Vyrazil jsem ze dveří rychleji než střela, ani jsem se neohlídl, jak se Julie tváří. Při svém útěku jsem narazil rovnou na kluky. Už nebylo úniku. "Tak co Julča? " "Jak líbá?" "Proč jsi nám to neřekl?" Zeptali se všichni pěkně popořadě. Bylo mi pěkně trapně. Nevěděl jsem co říct, stejně mi nebudou věřit, že jsem to nechtěl udělat, když jsem byl s ní zavřený v chatce a úplně sám. Stál jsem tam a zíral na ně jako výr. Nebyl jsem schopný slova. Nečekal jsem to, ale ... "Hej kluci nechte ho!" ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo mě to zachraňuje. Byl to Ted. Úplně nenápadý Teodor, který se nikdy moc nevyjadřuje, s námi nemluví a radši se nám asi i vyhýbá. "Jdeš se mnou?" zeptal se mě. "Jasně, dík" odpověděl jsem mu a už jsme se vzdalovali od kluků, kteří jen nechápajícně kroutili hlavou. "Jo kluci, takhle se poznají opravdoví kamarádi" slyšel jsem, jak podotknul Kája. "Hej kluci, kam jdete? Můžu jít s váma?" volal za námi Kája. "Jasně, pojď" otočil jsem se a Kája už spěchal za námi. Na Tomášovo a Danovo obličej byl nezapomenutelný pohled. Koukali jako uvytržení. Nechápali. "Ostatní ze třídy jsou už dávno v lese na dřevě. Jdeme jím pomoct?" zeptal se Ted. "Asi bychom měli" podotknul jsem. "Tak jdem" řekl Kája. Zdálo se, že se tu tvoří nová silná trojka. Už jsem se necítil tak postranní jako předtím. Už jsem nemusel nikoho poslouchat, nebo čekat na jeho rozkazy, už jsem nemusel odolávat výsměškům silnějších. Byl jsem tu sám za sebe. Já originál. V lese byli opravdu všichni. I Julča. Viděl jsem její ubrečené oči a bylo mi hned zase hůř. "Co jí je?" zeptal se Kája. "No, popravdě. Byli jsme spolu v chatce. Ona se na mě vrhla a políbila mě a já jsem jí řekl, že jí nechci, že mě nepřitahuje a odešel jsem." Přiznal jsem se. "Myslím, že tohle bys taky měl dát dopořádku." podotknul Ted. "Jo, asi jo" uznal jsem. Pomalu jsem se blížil k Julče a cítil jsem stále víc a víc její podavé pohledy. "Ahoj Juli" začal jsem opatrně. "Co chceš?" osupila se na mě a to pořádně. "Víš, já jen k tomu, co se stalo u mě v chatce. Nechtěl jsem ti to říct takhle. Promiň. Já jen, že jsem zamilovaný do jiné holky, ale tebe beru jako skvělou kamarádku a nechci aby to bylo jinak, teď po tomhle." "Víš Kubo, já taky do tebe nejsem zamilovaná. Po tom polibku jsem zjistila, že ty nejsi ten pravý" vpálila mi to zpátky. Viděl jsem jí, jak s úsměvem na rtech odchází pryč. Ani se neohlédla. Bylo mi hrozně. Vlastně mi nebylo hrozně. Zase se to ve mě mlátilo. Zase? Pořád! Natahal jsem z lesa pár klacků, je pravda, že jsem se tedy moc nepronesl. Sednul jsem si na pařez u ohně a koukal na kluky, tak tahají ostatní větve od branky. Nechtělo se mi nic. Ano, vlastně chtělo. Chtělo se mi běžet po vodě někam daleko od toho všeho. Někam jde budu sám. Pryč od všech. V průběhu těhle mých myšlenek se všichni shromáždili kolem ohniště a vymýšleli nejlepší techniky, jak rozdělat oheň. Škoda, že jsem neposlouchal, možná to mohlo být i vtipné. Viděl jsem jen postavy, které se pohybují okolo mě. Jen stíny mého myšlení. Jen malůvky mé bujné představivosti. A najednou jsem dokončoval obraz, nasazoval rám a zatloukal hřebík. Uviděl jsem ji. Tu krásu kráčící přímo....... No ke mně ne. Šla k druhému ohništi, kde její třída tábořila. Už topili, opékali, pili, bavili se. My? My jsme ještě neměli ani taktiku na ten oheň. "Ukažte vy amatéři, já vám to udělám" hrnul se k ohni Dan. "No ty jsi ten pravý" ohrnula nos Lenka a soupeřivě se na něj podívala, jako by mu zrakem naznačovala, že ona by to zvládla lépe. "Proč myslíš? Myslíš si jako, že to nezvládnu nebo co? Rozdělat oheň dokáže i malý dítě" bránil se Dan. "Ano, a to dítě se u toho ani nepopálí, kdežto ty jo. Padavko!" Lenka mu to bracela jako bumerang. Nebála se ho. Její oči byly rozohněné a její hlas byl jedovatý jako stisknutí kobry. I já jsem měl strach. "Víš co ty... HOLKO! Tak si to pojď udělat sama! Pojď se tady ztrapnit před třídou, jak to neumíš, já se na tebe budu koukat!" Zamachroval opět Dan a čekal na odpověď. "Tak mi dej ty zápalky, ty saláte" ale to už ovšem nečekal. "Cože? Vždyť to nezapálíš" oporoval. "Naval, a dělej" přitvrdila Lenka. Dan jí opatrně podal sirky, protože měl taky strach a zároveň byl zvědavý, jestli se to Lence povede. Protože nechtěl, aby to zůstalo jen tak, řekl:"Počkat! Když to zapálíš a vyhraješ, co za to chceš?" Celá třída valila oči, to nikdo nečekal. "Co chci? Aby jsi nám tady nahý zatančil u ohně tanec hula hula" Vyklopila ze sebe tohle stupidní přání Lenka. "Dobře. A co když vyhraju já?" Zeptal se opět Dan. "Řekni, co ode mě chceš, když vyhraješ" řekla Lenka tentokrát koketně a i se na Dana tak podívala. "Chci polibek" řekl na férovku. "Dobře. To je maličkost. Jenže ty nevyhraješ" Vpálila mu to Lenka nazpět. "Víš co, zapaluj, ať to nezdržujeme." Svrhl její podled. Lenka položila noviny doprostřed ohniště, na to dala pár klacíků, vypracovala to skoro jako na zkoušku ve Skautu. Vzala sirky a v tu chvíli se všem zatajil dech. Myslím, že i jí se třásla ruka. Škrtla zápalku a objevil se malý plamínek na začátku sirky a pomalu se rozšiřoval. Lenka ho přiložila ke kusu novin a čekala, zda se pokus vydaří nebo ne. Po minutě pravdy vzplály i větvičky a oheň se rozhořel. V tu chvíli jsme cítili Danův nakyslý obličej jak kouká na Lenku, protože si uvědomoval vážnost situace. "Ale s tím tancem jsi to nemyslela vážně, že ne?" optal se Dan. "To víš že myslela" ušklíbla se Lenka. Dan překročil oheň, postavil se k Lence hrozně moc na těsno, chytil jí kolem pasu a dlouze jí políbil. Ona to sice nečekala, ale nebránila se. Byly tam určité sympatie. Lidé ze třídy začali tleskat, pískat a vřískat. Bylo to jako na svatbě. To této chvíli jsme se všichni usadili k ohni. Byl klid. Bavilo se tu pár lidí. Od vedlejšího ohně byl slyšet zpěv a byla cítit vůně alkoholu. Byla odtud cítit ta parta lidí, kdežto my, my jsme byli jen třída. Učitel nám dovolil jít si pro pivo, když viděl, že druhá třída ho má taky, ale každému nejvíce dvě a to malé. No, aspoň něco, museli jsme se s tím spokojit. Všichni jsme si pelášili pro pivo. Když jsme se vraceli nastala docela trapná chvíle. Někdo z vedlejší třídy zakřičel:" Hele děti už smí pít pivo" a celá ta třída se rozesmála. Bylo mi trapně. Připadal jsem si jak vyvrhel. Jako trestanec. Ona tam seděla taky a koukala se na nás, jak si nosíme malé pivo, které nám pan učitel svolil. Sedl jsem si zpátky na pařez jako poslušný beránek a usrkával pivo. Vedlejší třída se nadále na nás bavila. Přisedl si ke mně Ted:"Tak co? Jak ti je?" Byl moc hodný. "No hele, když si uvědomím, že sedí naproti mně, kouká na mě, já na ní a nic. Je mi divně, ale to přejde. Znáš to."Vyložil jsem situaci. "Vlastně ne, neznám. Nikdy jsem žádnou holku neměl"řekl a sklonil hlavu k zemi. Bylo mi ho líto. Nevěděl jsem to. Neptal bych se jinak. "Je, sorry, to jsem nechtěl. Fakt." omluvil jsem se. "V pohodě" přijal mojí omluvu. Konečně se rozpoutala nějaká konverzace i u našeho ohně. I od nás už byl slyšet smích. I u nás už bylo veselo. Učitel odešel spát a my jsme měli volné pole působnosti. Pivečko teklo jedno za druhým. Nálada se vylepšovala. Stáli jsme okolo ohně jako jedna velká parta. "Héj pojďte nahoru na zídku, tam je krásnej výhled na vodu" zakřičel někdo od nás ze třídy. Všichni jsme se poslušně sebrali a šli jsme. Sedli jsme si na zídku a klábosili a klábosili a klábosili. "Hele, tamta holka vypadá jako Evka." řekl Tomáš. "To není Evka" řekl Dan. "Hej kočko pojď sem" zařval Mirek. "Nezájem" přišla odpověď z druhé strany. Byla to ona. Ledová královna. Byla to ona. Promluvila. Ale nešla k nám. Byla opravdu ledová. Nepřístupná a tak sladká. Zanedlouho se vracela zpátky. "Čiči, čiči" zkoušel to Tomáš. "Haf ty kreténe!" osupila se na něj a totálně ho tím setřela. "Ta ti to natřela, co?" vysmál se mu Dan. "No a? Stejně jí dostanu" obořil se Tomáš. "Jo ty jo!" Vyjekl jsem na něj. "No nechceš mi snad říct, že ty si děláš nároky?!" vysmál se mi. "A proč by si jako nemohl dělat nároky ty nagelovaná nicko" zastal se mě Ted. "Mlč ty myško, mluvil s tebou někdo?Řekl ti někdo, že můžeš mluvit?"Tomáš se choval jako král Slunce. "Nepotřebuje, aby to někdo vyzíval k mluvení a už vůbec ne ty!" zastal jsem se tentokrát já Teodora. "No tak kluci, vždyť je to jen holka" vložila se do toho Julča. "Ty se nestarej" odstrčil jí Tomáš. "Tenhle kousek je můj! Můj! Můj!" měl jsem sto chutí skopnout jeho sebevědomí z mostu. "Uvidíme" řekl jsem a odcházel jsem zpátky k ohni. "Jdete se mnou?" otočil jsem se na ostatní. "No jasně, proč ne, stejně je tu zima a smrdí tady samochvála a sebejistota. Radši se tady tím udus ty nicko, my jdeme." Řekl Kája. "Jděte si kam chcete." Rozkřikl se Tomáš. "Ty jdeš taky?" zastavil Tomáš Daniela, který si vedl Lenku. "No jasně. Co bych tu dělal s tebou?" Usmál se Dan. "Jestli odejdeš, tak už se nevracej" rozohnil se Tomáš. "Neboj nevrátím. Budeš mít čas jen sám na sebe a na své velké ego." vrátil mu to Dan a Lenka se mu jen zasmála a už Dana vedla pryč. Už se nám zase rozjížděla zábava u ohně. Pivo teklo jako o život. Uviděl jsem ji, jak se blíží k nám. A teď to opravdu nebyly vidiny. Teď to byla pravda. Vedla si s sebou ještě kamarádku. Asi se proplesknu. Asi si dám facku. Vidím dobře? Stál jsem jak skoprnělý. Nechápal jsem. "Ahoj" řekla její kamarádka. "Já jsem Míša. Nemáte oheň?" kamarádka je trochu oprsklá. "Čau, já oheň nemám a jsem Martin" představil se můj spolužák. "A tohle jsou Ted, Dan, Lenka, Kája a Kuba" vyjmenoval nás rovnou všechny, aby nám ušetřil práci. "Ahoj, já jsem ještě jednou Míša a tohle je Verča." představila mi tu neznámou krásnou holku, co mě tak okouzlila, už jsem věděl i její jméno. "Tohle je.. " Míša nevěděla. "Jsem Ted" představil se Ted. "Já jsem Verča, ahoj" řekla. "Tohle je Dan, Lenka, Kája, Martin a Kuba." opět vyjmenoval všechny. "Ahoj všichni" Byla kouzelná. Úplně jiná než na zídce. Byla sladká. Jako bonbonek. "A odkuď vůbec jste?" zeptala se Míša. "Do školy chodíme v Klatovech." řekl jsem jí. "A odkud jste vy?" zeptal jsem se. "My chodíme na Obchodní akademii do Stříbra." řekla Verča. Znělo to tak hrdě. "A kolik vám je?" optala se Verča. "Mně je osmnáct." řekl jsem jí. "Mně je sedmnáct" řekla Verča. Míša se mezitím někam vytratila. Místo ní prišla další holčina. "My love?" Oslovila Verču. "Yes my Honey?" odpověděla jí. "Á, Kubo. Tohle je Olinka, moje nejlepší kamarádka." představila mi ji konečně. "Já jsem Kuba" dodal jsem a potřásl jí rukou. "Nemáš cígo?" zeptala se mě Olinka. "Máte ve třídě někoho, kdo je nekuřák?" zeptal jsem se. "Jo já jsem nekuřačka" řekla Verunka. Byla tak krásná. Blondýnka s modrýma očima. "Holky posaďte se tady u nás" nabídl jsem jim naše deky. Sedly si obě se zájmem. Pořád jsem si jí musel prohlížet. Byla jako diamant. Tak lesklá. Tak přesná a tak nedosažitelná. Měla ladnost laně a drápky kočky. Byla prostě dokonalá. "Hele, jak se jmenuje tahle kočka?" Zajímal se Tomáš. "Já jsem Olča" představila se mu Olinka. "Áha.. hmmm... mohu vás pozvat na cigárko a panáčka slečno?" nabídl se jí Tomáš. Olga se na něj koukla šibalským pohledem a přijala. Už v půli cesty byla jeho ruka na jejím pozadí. Nebránila se. Možná to bylo alkoholem, možná samotou. Ale já jsem věděl, že tihle dva prožijí krásný večer a ještě krásnější noc. Ale co já. Podíval jsem se před sebe a tam seděla ona. Ledová královna. Drahý diamant. Přísná kočka. Její oči na mě koukaly tak neurčitě. Nevěděl jsem, co si myslí. Nevěděl jsem, co chce, ale věděl jsem, co chci já. "Půjdeš se mnou taky pryč?" zeptal jsem se jí. "A kam?" koukla se na mě hodně podezíravě. "Nemůžeme být tady?" optala se. "No dobře. Já jsem myslel, že budeme sami" řekl jsem jí popravdě. "Řekneš mi o sobě něco?" naléhal jsem. "Jmenuji se Verča. Je mi sedmnáct let. 14 let tančím. Miluju svojí ségru a svého kluka. Žiju pro to buď si udělat taneční konzervatoř nebo pedagogickou fakultu se zaměřením na češtinu a psychologii a jít učit." Představila se ve stručnosti. "Pojď" vzal jsem jí a už jsem jí táhl pryč. Běžela ze mnou a nechápala. Sedli jsme si na schody u jídelny. Koukal jsem na ní jako na drahý dar, který nesmí nikdo rozbít. "Proč jsi mě sem odtáhl?" zeptala se. "Jak dlouho jsi se svým klukem?" zeptal jsem se. "4 měsíce, miluju ho" řekla. Tímhle ve mně probudila strach, obavy. "Už od začátku výletu na tebe koukám. Nemohl jsem z tebe spustit oči. Líbíš se mi." Začal jsem k ní naklánět hlavu. "Verůůů... Verunkooo" zvedla se a běžela za kýmsi. "Kde jsi? Nemůžu tě nikde najít!" Byla to Olina. "Promiň Honey. Jsem tu s Kubou." odpověděla. "Nech Kubu kubou a pojď se mnou!" nakázala jí. "Minutku" poprosila Verča. A už se blížila zase ke mně. Chytila mě za ruku a řekla:"Víš Kubo, vím, že na mě od začátku výletu koukáš. Všimla jsem si toho. Chtěla jsem si ověřit, jestli si to myslím správně nebo ne, proto jsem za váma šla. Chtěla jsem vědět, jestli to není jen tak. A není. Je mi líto, že tě musím zklamat. Je mi líto, že ti musím zlomit tvé srdce. Já LEDOVÁ KRÁLOVNA, DRAHÝ DIAMANT, PŘÍSNÁ KOČKA." zlomila mě. "Jak to víš?" zeptal jsem se. "Víš, kočky mají dobrý sluch, královny zrcadla a diamanty lesk" odpověděla. Nechápal jsem její odpověď, ale určitě to mělo být nějaké ponaučení. Něco jsem si z toho měl odnést. "Kubo je láska a láska. Já svého kluka miluju a věř mi, že bych ho nedokázala podvést. Nedokázala bych se podívat na jiného kluka jako na můj majetek nebo budoucí majetek. Vím, že jsi se několikrát o mně bavil s klukama. Vím, jak si po mně toužil a taky vím, že já bych nikdy nebyla ta, co by ti mohla přinést štěstí. Jsem sice kočka, královna i drahý diamant, ale diamanty ještě nejsou všechno. MILUJU TĚ je všechno. Je to to nejdražší co může člověk dát a dostat. Tím ti milý Kubo chci říct, že budu ráda, když se mi po tomhle setkání ještě ozveš, ale jako kamarádce, ne jako idolu všech pubertálních výrostků. Věř mi, že budu radši věrnou kamarádkou, než nepotřebným diamantem, který stejně někdo potom prodá. Jsem ráda, že jsem tě mohla poznat. Tady je moje číslo. A pamatuj si..." odešla... Kouknul jsem se na ten lísteček co mi dala do ruky a na něm stálo "TO NEJDRAŽŠÍ CO MŮŽE ČLOVĚK DÁT A DOSTAT JE LÁSKA" Takhle holka byla okouzlením mého života. Takhle holka byla opravdu jiskřivý diamant mého všedního světa. Druhý den už jsem je neviděl. Odjeli brzo. Ale já jsem vzpomínal na noc. Na ta slova... Uvědomil jsem si, že musím počkat. On přijde čas, kdy budu dávat i dostávat. V duchu jsem jí byl vděčný za to, co pro mě udělala. Ona... Královna.. Kočka a Jiskřivý diamant.