Plánoval odletět na rok do Afriky

S Pavlem jsem se seznámila před 3 roky, když jsem se rozhodla při škole začít pracovat v redakci novin. Na první pohled mě ten kluk nezaujal. Byl to sympatický modrooký blonďák s brýlemi a neurčitým stylem oblékání. Mezi novináři se dalo najít několik zajímavějších mužů a tak ani nebylo mým cílem Pavla lépe poznat. Mé plány však narušilo personální oddělení, které vytvořilo z nových redaktorů skupiny a každé přidělilo jednoho vůdce v podobně zapracovaného novináře. Skupinu, do které jsem patřila, dostal na starost právě Pavel.
Naše spolupráce na článcích pro noviny probíhala úspěšně a my se postupně dostávali čím dál častěji i k jiným tématům. Zjistila jsem, že Pavel je nadšený sportovec a nejraději má horskou turistiku. Rád ji provozuje v cizině, kde může poznávat nejen krásnou přírodu. Moje záliby byly velmi podobné. Z nudného intelektuála se tak pro mě stával zajímavý kamarád, s kterým jsem si měla, co povídat. Jednou se mi však u kafe svěřil s ještě jednou zálibou a několika plány do budoucna. Za 6 měsíců plánoval odletět na roční dobrovolnickou službu do Konga, aby se zde podílel na vzdělávání mladých lidí na okraji společnosti.
Jak se den po dni blížil datum odletu dozvídala jsem se k projektu další a další podrobnosti. Pavlovu odvahu zúčastnit se takové výpravy jsem obdivovala a dokonce několikrát i připustila myšlenku, že bych se po škole také někam vydala pomáhat. Na druhou stranu jsem se děsila pobytu v zemi, kde se mohou rodiče či blízcí příbuzní zříci dětí a vyhnat je na ulici kvůli pouhému přesvědčení, že jsou původem neštěstí či nemoci, která rodinu postihla. Charitativní organizace pak takovým dětem mohla poskytnout místo na přespání, jídlo, ale také uklidňující a povzbuzující rozhovor s dobrovolníkem. Pro chudé děti zde navíc založila zdarma školu. Cílem projektu bylo, aby se negramotné děti nepotulovaly po ulicích a jejich jedinou možností, jak přežít nebylo žebrání a kriminalita.
Nadšeně jsem vyprávění poslouchala a vypravěče obdivovala čím dál více. Naše debaty o životě v chudých zemích a důležitosti pomáhat obětem občanských válek i přírodních katastrof se staly naprosto pravidelné. Společné večery v čajovnách a kavárnách s atmosférou byly nepostradatelnou součástí každého mého týdne. Měsíc před odletem jsem si však uvědomila tu hroznou realitu, že Pavlova výprava do daleké Afriky vlastně znamená, že tady nebude se mnou. K tomuto procitnutí mi pomohl on sám, když se v žertu uprostřed debaty na téma očkování proti žloutence zarazil a řekl: „A co ty vlastně budeš dělat po večerech až odletím“. V tu chvíli se mi snad i zastavilo srdce. Nemohla jsem se ani nadechnout, natož vymyslet jakoukoliv vtipnou odpověď. Oba jsme mlčeli. Moc jsem se snažila se hned na místě nerozplakat, což se mi i nějakým zázračným způsobem povedlo. Nakonec navrhl, že bychom už měli jít a každý se vydal na svou tramvaj.
Tu noc jsem nespala ani minutu a druhý den nešla ani do školy ani do redakce. Pavlovi jsem napsala sms, že musím na pár dní odjet. Nevymýšlela jsem žádný důvod, všechno znělo tak falešně. Nedokázala jsem mu lhát, ale ani napsat pravdu. Musela jsem odjet, abych si srovnala v hlavě odpověď na jeho otázku. Samozřejmě jsem mu mohla hned upřímně říct, že budu sama doma na něj myslet a sem tam si asi pobrečím, ale byl to jeho sen a tak mi nepřišlo fér ho v něm přestat podporovat. Nakonec jemu se stýskat možná vůbec nebude. Neviděli jsme se celý týden. Ten další jsme spolu prohodili pár vět týkajících se článků. Nakonec jsem se však přemohla a zeptala se, jestli už má vše potřebné k odletu vyřízeno. Řekl, že o tom by dokázal vyprávět celý večer a navrhl společnou večeři. Souhlasila jsem. Co jiného mi také zbývalo. Nějak ten večer plný vyprávění o udělení víza, chaosu v letenkách, počtu přestupů a váze zavazadel snad přežiji.
Pavel nám vybral krásnou romantickou restauraci, kde na stolkách byly svíčky a intimní atmosféru celého místa dotvářela tichá hudba. Upřeně se na mě díval, moc mu to slušelo a já opět začala propadat nutkání se rozplakat. Ticho prolomil až po chvíli sdělením, že si tenkrát večer položil tu samou otázku, co bude dělat, až nás budou od sebe dělit tisíce kilometrů. Vůbec si to nedokázal představit a tak začal promýšlet alternativní plán. Projekty na pomoc Kongu potřebují dobrovolníky aktivní i v Čechách, kteří je budou organizovat a prezentovat veřejnosti. A on potřebuje mít mě nablízku.