přidáno 27.08.2010
hodnoceno 1
čteno 1093(13)
posláno 0
Cinkot pout letí tmou,
rudá kaňka na koberci roste.
Ta pouta duši vězní,
kapičky krve prýští.
To já křičím do tmy,
prosím své tělo… svou duši…
Jak jen to břímě ze srdce střást?
Tmou stále line se kovu zvuk.
Snad by dokázal ztichnout… ustat.

Jen vzpomínka to drží celé nad vodou.
Dívka tančí v ranní rose,
bosé nožky smáčené,
volně běží jak letí pták.
Kdyby se snad jen trošku odrazila,
svazující zemskou tíži by porazila.

Však teď vzpomínka v srdci tlačí.
Táhne k zemi, topí v louži.
Co dala naději spoutává.
To vzpomínka dala okova.

Můžu běžet, neodletím…
Zemskou tíží svázaná.
přidáno 27.08.2010 - 15:28
když já nevím, první obraz mi přijde tíživý, pak se uprostřed uvolní vzpomínkou a konec mi nějak nepomohl to všechno pochopit...
ale vidím v tom nějaký potenciál:)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]
» řekli o sobě
Singularis řekla o ThePočly :
Přemýšlí o věcech, které se jí dějí, a záleží jí na nich. Její úvahy často mají hloubku a opravdu stojí za to si je přečíst a popřemýšlet o nich.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C

© 2007 - 2024 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming