Tajemné zdrcadlo

„Tak mě už krucinál pustíš?“ ozval se znuděný dívčí hlas. Franceska upřeně hleděla na zrcadlo a čekala na jeho reakci.
„Ne pořád ses neomluvila,“ zamračila se zrcadlo.
„Zbláznilo ses, jak se sakra mám omluvit sto let mrtvýmu člověku?“ vyštěkla Franceska. Zrcadlo na sobě nedalo vůbec znát, že ji odpověď trochu vykolejila a s klidným hlasem pronesla : „Teprve až se omlouvíš pak tě ze spárů svých propustím.“
Franceska otráveně protočila oči. Pitomé zrcadlo, je staré a za tu dobu už mu trochu přeskočilo. Přece se nebude omlouvat mrtvole? Za prvé bylo by to trochu nechutné a za druhé neměla ani za těch sto dvacet let chut se mu jakkoliv omluvit. Franceska se znuděně rozhlédla kolem. Harampádí Všude jen staré rozbité harampádí. Sama seděla na houpacím křesla, které při každém pohybu zavrzalo. Půda byla celkem rozhlédla, ale ona směla jen na tu část, které byla vidět v zrcadle, takže stejně se nemohla proběhnout.
„Tak ted už mě pustíš?“
„Omluvila ses ?“ zeptalo se zrcadlo.
„Ty seš fakt natvrdlé,“ zamračila se Franceska,“Dobrá omlouvám se.“ Zrcadlo se však zamračilo.
„Slova jsou slova, musíš to tak cítit,“ vysvětlilo.
„Jak víš, že to tka necítím?“ podivila se Franceska.
„Umím číst myšlenky,“ řoklo zrcadlo.
„Tím se hodně vysvětluje,“ pokývala hlavou Franceska, hloupá zecadlo, co uměj číst myšlenky,ale pak se otočilo na zcadlo. ,“Kdyby ti ten člověk udělal, co mě taky by ses nechtělo omluvit?“
„Nikdy jsi mi to neřekla,“ zamumlalo dotčeně zrcadlo. V tu chvíly Franceska zrudla vzteky :“Takže ty mě tu sto dvacet let držíš aniž bys vědělo proč?“
„Vím proč,“ ohradilo se zrcadlo,“Rozhádat se s vlastním otcem na Vánoce? To bylo kruté.“
Jo tomu zrcadlo dozajista přeskočili. Jenom protožes s ním pohádala na vánoce a na tu hádku měla právo samozřejmě, ale možná tak fakt mohla odložit. CO to mělo to zrcadlo jí už totálně zblblo.
„Jen se podívej, co se stalo? Mohla is už pěkných pár let lítat s hrafičkou v ruce o a místo toho tady sedíš a koukáš,“ řeklo zrcadlo,“ Nejseš ani schopná se omluvit.“
Kupodivu se Franceska usmála:“Máš pravdu zrcadlo. Neomluvím se přesto, že bych měla.“
Rozhostilo ticho. Franceska přemýšlela a zrcadlo jí s nechápavým výrazem pozorovalo. Ticho přerušilo Francesky hlas :“Tak ted už mě pustíš?“