Léta páně 2500...

„Je tomu již mnoho set let,“ začal kmet vyprávět svým klidným a hlubokým hlasem, „co se musela lidská rasa přesunout sem dolů, desítky metrů pod povrch Země. A přitom bylo nahoře tak krásně. Modrá obloha, lány obilí a luk kam se člověk podíval, ptačí zpěv se ozýval ze všech stran, voda byla průzračně čistá, no a vzduch? Voněl vším co mohla matička Země nabídnout.“
Stařec Aaron zamáčkl slzu, chvíli se odmlčel a poté pokračoval: „Nikdo již dnes ani neví, kdo se vším začal. Proč se to však stalo ví všichni s naprostou jistotou. Roku 2350 došla ropa. Auta náhle neměla palivo, letadla nemohla létat, ve spoustě domácností byla bez plynu zima. Jediné místo, kde se ještě trocha ropy nacházela, bylo ložisko uprostřed Antarktidy. Všechny státy si jej samozřejmě začaly nárokovat a tak vypukla ohromná světová válka. Válečné štěstí se přelévalo ze strany na stranu. Chvíli vyhrávali Američané, chvíli Číňané, chvíli Rusové a chvíli státy Evropské unie. Možná by celá válka tak špatně nedopadla, kdyby Rusové nevynalezli novou ničivou chemickou zbraň X-20. Právě ve chvíli, kdy měli Američané vítězství na dosah, vystřelili Rusové X-20 na USA a tím byla započata zkáza. Nikdo tehdy nepočítal s tím, že se smrtící plyny budou pomalu rozšířovat po celé planetě. Všechny státy začaly do svých podzemních protichemických krytů ukrývat své obyvytelstvo, rostliny a zvířecí genofond. Kdo se ukrýt nestačil, byl odsouzen k ošklivé smrti v křečích.“ Aaron opět ustal s vypravováním a upřel svůj zrak do dálky, k věžím geotermálních vrtů. Vypadalo to, jako by na něco vzpomínal. Po chvíli se kdosi zavrtěl a tím Aarona probral ze zamyšlení. „Po několika letech začali dělníci ve skafandrech hloubit na území bývalé České republiky hluboké podzemní město Archa. Stavba trvala dlouhé desítky roků, ale nakonec byla zdárně dokončena a tak byli ti co přežili do Archy systamaticky přesouváni. Ze zástupců všech národů se stanovila vláda, zvolil vládce a vše skvěle fuguje dodnes.“ Po Aaronově tváři přeletěl oranžový stín. To imitace slunce zapadala za horizont. „Stále věřím že se jednoho dne opět vrátíme na povrch a začneme s rekolonizací planety. Ne však jako rozdělené národy, ale jako jeden velký národ, ve kterém nebudou žádné války, ani nepřátelství.“
Kmet zakončil vyprávění, pomalu se zvedl ze židle a odbelhal se do svého obydlí. I posluchači se pomalu rozházeli do příbytků a při tom přemýšleli nad poslední Aaronovou myšlenkou. Nejvíce však tato myšlenka vrtala hlavou Rononovi.
Ronon byl drouhou generací podzemních dětí. Tak se nazývali ti, kteří se narodili v Arše. Byl statný, měl plavé vlasy, hluboké modré oči a táhlo mu na pětadvacátý rok života. Povrch planety znal jen z fotografií prarodičů, z nichž nejraději měl snímek mořského pobřeží s palmami a azurovým mořem, který si pověsil nad postel. Každý večer pak sníval o tom, že se právě po takové písčité pláži prochází, ani dnešní večer nebyl výjimkou.
Když usnul, celou noc se mu zdálo o jakémsi podivném tmavém tunelu, na jehož konci byl poklop, ale jakmile se k němu přiblížil a pokusil se jej otevřít, probudil se. To se během noci opakovalo několikrát a tak hned ráno běžel za Aaronem, aby mu svůj sen povyprávěl. Kmet si vše nechal podrobně vylíčit a neskrýval údiv. Ronon totiž podrobně popsal východ z Archy na povrch planety, aniž by tam kdykoliv byl. „To musí být nějaké znamení, být mladší prozkoumal bych to,“ usmál se Aaron a jelikož Ronon byl dítě činu, dostal nápad. Odpoledne ukradne skafandr, a vydá se k popisovanému tunelu a zkusí vystoupit na povrch planety. Starcovi se nápad líbil a loučil se Rononem tím, že se těší, jak vše dopadne.
Celý den byl Ronon jak na trní. Na nic se nedokázal soustředit. Pořád myslel jen na svůj odpolední plán a stále jej piloval. Vyvolá falešný poplach v sousedním sektoru, tím odláká strážné, ukradne skafandr a rychle proběhne do tunelu.
Padla třetí hodina odpolední a Ronon začal přeměňovat svůj plán ve skutečnost. Vše se dařilo přesně podle plánu. Vyzkratoval bezpečnostní okruhy, sebral skafandr a vběhl do tunelu. Šel na jisto, tunel znal ze snu nazpaměť. Krok za krokem se blížil k poklopu a hlavou se mu honila myšlenka: „Jen abych se zase neprobudil.“ Před poklopem na sebe navlékl skafandr, a začal pomalu otáčet kolem na poklopu. Šlo to ztuha. Zřejmě tudy nikdo hodně dlouho nešel. Náhle se kolo zastavilo. Bylo nadoraz. Poklop se pomalu se skřípotem otevřel a Ronon stanul v přetlakové místnosti. Zavřel za sebou a od volného prostoru ho dělila jenom masivní ocelová vrata. Rozechvělou rukou stisknul tlačítko a kolos se dal pomalým tempem do pohybu. Škvírou mezi vraty prosvitlo světlo. Skulina byla větší a větší a již bylo téměř vidět i ven. To co však Ronon spatřil, by nečekal ani v nejbláznivějším snu. „Stromy,“ vydechl úžasem. „Stromy a tráva.“ Vyběhl ven a nad hlavou mu přeletělo hejno ptáků. „Ono už se dá i dejchat,“ zakřičel a začal se vyprošťovat z nepohodlného skafandru. Jakmile se nadechl čistého nefiltrovaného vzduchu, byl doslova omráčen vůněmi, které se něj hrnuly. Padl na kolena a radostí se rozplakal. Až se uklidnil, vrátil se dovnitř, s tím, že všem musí říct, že již nemusejí být zavřeni pod zemí jako krtci.
Prolezl poklopem, proběhnul tunelem, ale jakmile se dostal do haly, vrhli na něj strážní, svalili jej na podlahu, spoutali jej a někam odváděli. Ignorovali vše, co jim Ronon vykládal o stromech, trávě a o tom, že se dá venku dýchat. Předvedli jej do velké místnosti, kam po několika minutách přišla celá vláda a sám vládce. Strážný se před vládcem poklonil a řekl: „Utekl do výstupové šachty, pak se vrátil a teď tvrdí, že tam nahoře, na povrchu Země může docela dobře dýchat.“ Vládce po Rononovi blýskul očima a odvětil: „Dejme tomu, že může, ale co tam člověče? Tady se máme dobře. Máme vše co potřebujeme a popravdě, daleko snadněji se tomu stádu vládne tady v podzemí, než by se vládlo na povrchu. Jistě chápeš, že tě nemůžeme pustit zpět mezi lidi, protože bys jim o všem řekl. Odsuzujeme tě tedy k dožitovnímu žaláři. Tvým blízkým řekneme, že jsi zahynul při opravě vrtné věže.“ Vládce dal pokyn strážným a ti odvlekli zmítajícího se Ronona kamsi hlouběji do podzemí. Otevřeli těžké dveře a vhodili Ronona dovnitř. Dopadnul na zem a když se rozhlédnul, spatřil stovky domněle mrtvých lidí, které dříve znával....