Pro moji vílu...

…Tvé vlasy jsou jako bystřina, co se vlní a třpytí v jarním slunci. Odlesky paprsků ve mně vyvolají vzpomínku na moře při západu slunce. Pohyb. Obyčejné slovo pro naprosto neobyčejnou věc. Tvůj pohyb, když Ti náhodou pramínek vlasů zakryje výhled aTy ho svým nenapodobitelným způsobem odhodíš zpět. To nelze vyjádřit obyčejnými slovy. Když jarní větřík, který vyhání ze země rostlinky, Ti Tvé vlasy, ty nezkrotné hřebce v prérii, rozvlní, jsi jako víla. Víla dobra a naděje, víla ze všech nejkrásnější.

…Tvé oči, lesní studánky, ze kterých já unavený poutník piji, jsou ta nejúžasnější světýlka naděje. Jiskra ve Tvých očích při slunce západu oslepuje duše. Klidně bych byl slepec s bílou holí, jen kdybych směl pozorovat Tvoji jiskru. Tvoji jiskru, někdy temnou podobnou měsíčnímu světlu, někdy jasnou jako slunce v létě. Když se na mně Tvoje oči usmívají, jsem jako v ráji, když se na mně mračíš, nevím čím to je, ale připadám si jako ten nejhříšnější hříšník. Tvé oči tak zasněné, které dokáží pohledem pohladit, ale i zranit.

…Tvé slzy, perly ze všech nejvzácnější. Tvé slzy, které vždy pravdu mluví. Tvé slzy, radosti i smutku. Věz, že Tvé slzy, i když se je snažíš krýt, jsou to nejkrásnější i nejkrutější.

…Tvůj úsměv, když odhalí dvě řady bílých perel. Perel nejvzácnějších, perel oslňujících, perel bílých jako čerstvě napadený sníh na spící krajinu. Pro Tvůj úsměv já bych šel až na kraj světa. Na kraj světa tak vzdálený a taky tak bílý.

…Tvé ruce. Jemné a hebké. Čarodějky kouzlící to nejúžasnější pohlazení. Pohlazení tak vznešené, pohlazení tak překrásné. Pohlazení hojící rány na duši i na těle.

…Tvé tělo. Celé Tvé tělo, tak dokonalé a tak promyšlené. Ten božský výtvor dokonalejší, než cokoliv jiného na světě. Křivky tak úžasné. Na Tvé tělo je prostě pohled pro bohy.