16. března 2009 - stále myslím na mého učitele

        " Kill our leaders
        Persecute our teachers
        Criticize our culture
        Crucify free thinkers "

              Cage The Elephant (Tiny Little Robots )




  Včera jsem se díval na film z osvobození roku 1945. Možná to má někdo z vás taky tak, každé okupování/osvobozování dvacátého století asociuje jiné okupování/osvobozování. O válce jsem se ve škole učil mnohokrát, ale o tom, co se dělo po roce 1945 mě do mých 18ti let nikdo příliš neinformoval. Rodiče samozřejmě popisovali jak to tu chodilo, neřekli ale proč, jaká zde byla politika. Celkově to globálnější hledisko jsem neznal.

  Doba na střední škole byla pro mě spíš temným obdobím, ale seznámil jsem se tam s člověkem, kterého si budu pamatovat snad celý život. Náš Učitel Čestmír Zima. Učil nás český jazyk a literaturu, učil nás ale mnohem víc. Jeho hodiny nebyly vykládáním látky, vyprávěl nám pohádky. Každý je pochopil, každý si je mohl lehce zapamatovat. Možná si teď už nepamatuji názvy všech děl, ale pamatuji si, o čem byla. Vím jak vznikla a proč. Komu byla věnovány a kdo je odmítal. Neznám tak jen autory, získal jsem povědomí i o celé historii a dějinných souvislostech.
  Pamatuji si, jak vždycky po nadiktování látky vstal, celá třída* se začala uvelebovat na židlích a hledat tu nejpohodlnější pozici, pak Zima spustil. Čtyři roky. Jediná jeho hodina nebyla nudná.

  Tenhle člověk to neměl jednoduché. Byl velice vzdělaný, určitě měl vlastní názor a to se za minulého režimu nenosilo. Co přesně dělal nevím. Říkal nám jen, jak pracoval na nádraží, možná jako průvodčí. Když je někdo tak inteligentní nádražák, asi sami chápete, nebude to jen tak. Celý maturitní ročník se probíralo období od r. 45. Přestože mu předpokládám stát dost ublížil, jedinkrát jsem ho neslyšel kritizovat to, co dělal. Snad nás chtěl nechat utvořit si vlastní obraz, snad se bál, že by do toho dal příliš emocí a tím přenesl pozornost víc na sebe než na dění, o kterém mluvil.

  Vzpomínám taky na maturitní týden. Měl jsem takového trápení, už ho třeba nikdy neuvidím, jak mu vyjádřit svou úctu. Jak to říct a nerozbrečet se při tom. Na konci mého maturitního dne jsem to nezvládl. Při loučení všech maturantů jsme si opět všichni podávali ruce s učiteli. Když ke mně přistoupil Zima, dokázal jsem ze sebe vysoukat jednu větu, byl tím nejlepším učitelem, jakého jsem kdy měl. Zakýval na mě, jakoby se pousmál a šel dál. Myslím, že mě měl vždy rád, a věděl, že i já ho mám rád. Přemýšlel jsem pak, proč byla jeho reakce taková jaká byla. Podle mého nevýrazná, na to, že mu takové věci neříkají studenti každý den. Bylo to podlézavé, neměl jsem to říkat? stejně to asi věděl. Ne, každému přece udělá radost, když mu vyjádříte úctu. Dospěl jsem k závěru, že ani pro něj to nebylo jednoduché, co mi měl říct.

  Od té doby, vždycky, když si na něj vzpomenu, je mi tak nějak smutno. Stýská se mi. Dal mi do života něco, čeho si moc cením. Ne jenom vzdělání. Dal mi naději. Naději, že existují dobří lidé. Když jsem potkal jednoho, potkám přeci i další.










______________________________________________________
* ne, celá třída ne. Jak jsem říkal "temna doba", myslel jsem tím ty lidi. Byli to takový blbci! Hovada, hovada, hovada! Rozmazlený hajzlíci... jak někdo může kecat, když je u něj tak blízko taková osobnost a co, a dokonce se mu smát?! Ale Zima nikdy neztratil nervy, vždycky měl na vrch.