Oběť vašich problémů aneb Marci, za to, že jsi, Péťo

Přes zamlžené okno se snažím zahlédnout aspoň jednu sněhovou vločku. Takovou malou skvrnu naděje. To je to jediné, co teď-v tuto chvíli- potřebuji.

Už zase se ti neozývá.. Stejně jako se ti neozval včera, předevčírem, minulý týden a před měsícem. A ty mi opět na ICQ píšeš ty své bolestné vzdechy a já tě znovu utěšuju. Přestože obě víme, že až bude mít chuť na sex, určitě zavolá.
,,Ale on mě stejně nechce :-(" -Kolikrát jsi tuto větu použila? Raději nepočítám...
A hele.. další zelená kytička. Janička je online.
,,Ahoj, Janičko!"
,,Čus, Tery! Jak je?"
,,V pohodě.." zalžu. ,,Co ty?"
,,Dojeb! Jsem úplně tlustá a mám doničené vlasy, už mi nejdou ani vyžehlit!"
Přede mnou je další konverzace, která mě zatloukává čím dál víc do země. Přitom nejsi tlustá, jen nejsi vychrtlá a vlasy máš v pořádku- při tvé šílené péči.
,,Terezko, pomoc! Máš ten úkol z němčiny? Mohla bys mi ho přeposlat??" ozve se Kuba.
,,Dám ti ho opsat zítra ve škole."
,,Ale němčinu máme první hodinu!"
Tak se s povzdechem zvednu ze židle, po celém pokoji hledám učebnici (netuším, kde se vzala v knihovničce mezi Vachssem a Bergovou) a přeložím stupidní dopis od Rolfa, který přepošlu spolužákovi. Já totiž zpravidla píšu úkoly až ve škole..
,,A myslíš, že by nebylo blbé mu napsat jako první?"
,,Vypadám hrozně! Všude mám beďary!"
,,Díky moc! Já ti to někdy vrátím!" (-Nevrátíš.)
Poslušně všem odepíšu a dál koukám z okna. Proč jsem jen taková? Všichni říkají obětavá. Já říkám blbá. Kdybych aspoň dokázala zalhat, že nemám čas.. Kdybych je dokázala odpálkovat.. Kdybych.. Kdybych se odhlásila (z celýho života). Ne, tohle neumím. Vím, jaké to je, když se člověk necítí nejlíp a nikdo ho neposlouchá. Vím, jaké to je, když se na vás všichni vykašlou. Když nemají čas, protože.. protože mě znají jen jako tu usměvavou holku, která nezkazí žádnou srandu, vždycky pomůže a poradí a má se fajn. (Proč mi pořád zní v uších ta pitomá věta Nejmenovaného: ,,Jsi krásná, chytrá, hodná- ty musíš mít fajn život." Moje odpověď? ,,Ani omylem" On s vševědoucím pohledem: ,,Nekecej!") NE! Já mám taky problémy! Spousty..

Proč za mnou lidi chodí jako do zpovědnice? Proč se mi všichni svěřujou? Proč si zrovna já musím pamatovat tolik zlomených srdcí, hádky rodičů, rozepře mezi kamarády, vady na kráse, obavy, trapasy, tajné lásky, úlety a všechny ty věci, se kterými se chodí svěřovat?? A ke kterým se samozřejmě rádi vrací.. Nejsem žádná tichá myška. Mluvím ráda, mluvím hodně a mluvím s kýmkoli. Netuším, jak se mi daří udržet tolik tajemství.. Někdy mám silné nutkání jít se podívat do zrcadla a zjistit, jestli se mi třeba nezvětšuje hlava..

Ale je fakt, že ani já své problémy pořád nedusím.. Mám kamaráda. Toho nejlepšího. Známe se už šest let, ale ke vší smůle se přestěhoval za svým přítelem do města vzdáleného asi 45 minut cesty autobusem. Známe se až moc dokonale. Jen je problém ta vzdálenost.. (Díky, Petísku. Mám tě ráda!!!)

Ale já nejsem obětavá. Já jsem oběť.
Hodíte mě na oltář jako dar svým problémům, které potom ukojené nenápadně odchází..
A kdy darujete něco mně? Třeba jen své uši.. Nebo mi je jen půjčte a já jim něco pošeptám a hned je zase vrátím..

Jedna sněhová vločka se zabije o sklo mého okna. Naděje? Omyl? Halucinace?
Nevím, každopádně: Petr je online..