dáte si cigaretu, lásky mé?

v tu chvíli sem se jen krčila na zadním sedadle. neměla sem daleko do toho se rozbrečet. všechny ty myšlenky na mě vykoukávaly ze tmy lesa, kterou jsme právě projížděli...byla to jedna z těch jízd, kdy se předtim otec napil. každej pohyb auta pak vnímam nějak úplně jinak. celou cestu něco vykládal. nesnášim tu jeho opileckou ukecanost. je mi z ní zle. zasloužila bych nafackováno, ale někdy v takovejch chvílích trochu chci aby se něco stalo. aby to otci došlo. aby mu došlo, že dělá nehoráznou píčovinu. taky sem chtěla vypnout. na chvíli. neměla sem představu, jak by to mělo vypadat, ale čekala sem na to každou vteřinu.

pak se mi to celý začalo nějak sypat. ten můj klid a pohoda co sem chtěla mít sebou v těžkejch chvílích. zas to bylo tady. najednou sem si vzpoměla jak mam ráda bráchu. promítla sem si v hlavě ty okamžiky s nim, co mi utkvěly v paměti. chtěla jsem si je tam podržet.
u něj v bytě je takovej pokoj. občas když sem u něj, tak tam spim. mam tam postel, telku a nějaký skříňky. a zrovna dneska ten pokoj přímo označil jako můj. možná je to jen malá blbost, ale mě to udělalo děsnou radost. prostě že on má s přítelkyní byt a on tam nechá pokoj pro mě, pořád je to pokoj pro jeho malou sestřičku. děsně mě to dojalo. protože sem věděla, že kdybych neměla kam jít, tak že tam pořád můžu. něco jako místo, kam se můžu schovat. místo, kde je bezpečí.

pořád to sou slzy. jedny dojetí a další nevim. stejně se slívaj v jedno.

většinu mejch lásek někdo vyhodil na mráz a vynadal jim do kurev. asi za nima půjdu ven. nabídnu jim cigaretu a nechám je se vyplakat na svym rameni. stejně za to můžu já, že sem je nechala napospas těm necitlivcům.

nevim co bude dál. vim jen, že chci zejtra vidět slečny, co mam ráda. víc od života momentálně nechci.