Já už nic nechápu

Nechápu. Nechápu nic. Nechápu sebe, jeho, je, nechápu celej svět a nechápu, proč zrovna já musim mít tu smůlu a nic nechápat...
Poslední dobou se kolem mě motá spoustu lidí, který mi jsou naprosto ukradený, pokaždý, když s někým zajdu na skleničku, tak celou dobu doufám, že řekne 'dopijem a dem' a dopije se a půjde se. Ale vždycky to trvá zatraceně dlouho a pokaždý u toho přemýšlim o tom, jak jsem se na prvním rande s pilotem opila a že teď, i kdyby do mě nalili sud vína, by se mi to nepovedlo. Zkrátka jsem asi až moc střízlivá. Nebo vždycky rychle vystřízlivim, když se na vlastní oči přesvědčim, že druhýho takovýho si ze dne na den nenapískám. Možná proto, že to chce chvíli hledat a možná taky proto, že druhej takovej není. Zatim se přesvědčuju o tom druhém tvrzení (a říkejte si, co chcete). Stokrát mi někdo může říkat, neboj, přijde druhej, lepší. To mi říkali už minule. A stalo se to. Přišel pilot, jestli mu tak můžu říkat, a došlo mi, že mají pravdu. Jenže teď bych pochybovala. Může přijít někdo další, ale jinej. Jenom jinej, ne lepší. A není to momentální pocit... Ale stejně jsem hrozně ráda, že jsem ho poznala. Kdyžtak budu mít dalšího 'dobrýho kámoše' do sbírky. Už vážně nechápu, proč zrovna já finguju jako rekvalifikační institut. Proč zrovna já dělám z 'potencionálních životních partnerů' pouhé neutrální 'kamarády'. Budu muset změnit specializaci a ode dneška to dělat obráceně... A jestli to nepůjde, tak to nechápu.


----------------------------------------------
Otázky k zamyšlení:
1) Jak se mám chovat jako kamarádka?
2) Jak mám předstírat nezištné kamarádství?
3) Jak mám zamaskovat červené uši?
4) Je to vůbec možné?
5) Je možné vůbec něco?