Vlak do stanice "Radost"

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou, v údolí řeky Nisy. Tam jsem chodila do školy. Jako prvňáčka mně do základní školy ve Floriánově ulici vodívali střídavě děda s babičkou,rodiče moji maminky. Později souběžně s mým o dva roky mladším bráškou. Do školy jsem chodila moc ráda. Měli jsme milou paní učitelku Věru, která kamarádila s mými prarodiči a vždy jsem věděla, kdy pojedem na výlet nebo se učit do přírody. Jména mých spolužáků jsou zakotvená v mém akvariu, tak říkávám svému mozku, kde ryby se perou a občas tam něco žerou. Tak se mi často i vybarvuje moje dětství a krásná škola.

V Jablonci je nádherná příroda a krásné parky, kolem hezké přehrady, která vznikla v roce 1906 na povodí Mšenského potoka. Je to největší přehrada v povodí Lužické Nisy. Tam nás paní učitelka vodila, tam jsme posedávali na lavičkách a ve trávě a tam nám i přednášela. Byla to opravdu škola hrou. Když přicházelo jaro, tak jsme dobře znali všechny stromy, protože jsme mezi nimi chodili a učili se. Malovali jsme naše první výkresy, ale učili jsme se tu i plavat. Na podzim jsme zase sbírali kaštany a žaludy, které jsme s paní učitelkou nosívali do lesa za přehradu k panu lesníkovi, který nám ukazoval místa, kam je máme do krmelců nasypat. Pro nás děti to bylo něco úžasného, protože jsme byli velmi důležití, že pomáháme. I matematika tehdy počty, byla v podobě škola hrou, protože vše bylo od počátku o logickém myšlení.

Když byl konec školního roku, tak jsme jezdívali na školní výlety.

Ten, na který nejvíc vzpomínám, byl vláčkem do stanice "Radost". Tak jsme tomu říkávali. Vláčkem jsme jeli Sychrovským tunelem do Sedmihorek, kde byly kdysi první vodoléčebné lázně. Byl to moc krásný resort, s přírodním koupalištěm a onou studenou vodou, která údajně léčila. Krom toho, že jsme se vykoupali, jsme chodili i lesem a byli jsme odměněni výborným obědem. Tehdy byli velmi milí majitelé v těchto lázních, byl pro nás připraven a prostřen dlouhý stůl a měli jsme řízek s bramborobou kaší. Štěbetali jsme kolem stolu, bavili se a usmívali, popíjeli jsme malinovku, smáli jsme se od srdce a měli radost, že jsme dorazili do stanice Radost za odměnu,

jak jsme se učili a byli pilní.



Tehdy na okraji světa, kde se dotýkalo nebe, kvetly růže v barvách duhy a my snili. Protože, ať je svět jakýkoliv, zůstává věrný snům. A my vzpomínáme. Je krásné umět vzpomínat, když je opravdu na co. Dětství a škola je to nejkrásnější, co malého človíčka formuje. V tomto období si vytváří vztah k přírodě a napodobuje své rodiče a prarodiče, kteří se stávají jeho vzory a pěstuje se tak rodina. Pokračujme v tomto pěstování i nadále.