loučení

Velmi nerozumím loučení. Je to tak zvláštní událost, vyvolává tak všestranné pocity, že ani nevím, kam ji zařadit.

Nekdy se loučíš smířeně. Tak,
že když okénko se známou tváří zmizí z dohledu,
usmíváš se.
Pouštíš tu osobu s klidem
a jistotou, že se se vrátí.
Nelituješ, nezoufáš
- těšíš se
ze sebe, z něj,
z vás.

A jindy...
Jindy se loučíš tak, že se díváš za vlakem tak dlouho,
než úplně zmizí ve tmě
a pak se snažíš nedívat dolů,
protože kvůli zamlženým očím bys neviděl na krok.
Stojíš sám na nástupišti.
Ticho.
Nedaleko zavrže další mašina...
Ani nevíš, jak se dostaneš domu.
Vlevo hučí mraznička umělého kluziště,
temný park okolo voní letní nocí...

Je 30. Ledna.