Katr na prd those motherfuckers

Sedím v čekárně, která je prý monitorovaná. Sedačka ještě z dob krále Klacka mě tlačí do zadku bez nadsázky. Mohlo by se zdát, že sedím v čekárně u doktora. Nesedím a to přísahám, že bych radši byla v nemocnici. Sedím na policejní stanici. Není to nic příjemného, protože mám špinavé gatě a vytahané triko z toho jsem byla předchozí večer na Stalinu, což vede policistu, který semnou sepisuje hlášení k tomu, že se ke mně bude chovat jak k nějakému pozérovi.

„Potřebuju nahlásit krádež telefonu.“

„Viděla jste pachatele?“

„Ne, ale začal se mi ztrácet signál ze sluchátek,“ odpovím. To mi přece netvrďte, že se mi telefon zvedl z kapsy a odešel pryč po svých.

„Takhle to ale můžeme zaprotokolovat jako ztrátu.“ Krčím rameny a podávám mu občanku.

Určitě mám ještě zbytkáč, protože nervózně těkám po temné čekárně. Otevřené okno v zamřížované místnosti rozhodně nepomáhá. Mám chuť ho poblejt. Ptá se mě na to, odkud a kam a v kolik jsem kde jela a kde jsem to „ztratila“ a já odpovídám a pak se mě zeptá ještě na něco.

„Požila jste?“ ptá se.

Krčím rameny. „Dvě pivka.“

Podívá se na mě jako na blázna a moje játra se pomalu rozpadají, protože mi oznámí, že musíme provést dechovou zkoušku.

„Máte nula celá devadesát jedna promile, to mi neříkejte, že jste měla dvě piva.“

„Možná byly čtyři.“

„Tak mi nelžete.“

„K čemu vám je, že jsem pila. To mám přijít až za tři dny až vystřízlivím?“

„Chovejte se slušně.“ Osočí mě.

Krčím rameny a mlčím. Co mu mám jako říct? A.C.A.B. nebo se usmát a zvednout pravačku? To totiž vidím na výrazu jeho tváře, že ho to pěkně otravuje. Měšťák jeden zkurvenej. Vidí někoho, kdo vypadá jako by vylezl z popelnice, a proto se k němu bude chovat jinak? To mě upřímně uráží. Ikdybych měla triko od hoven, tak se má chovat slušně.

Samozřejmě, jsem blbá a hloupá jednadvacetiletá holka, co jela z kalby a určitě i jela panáky. To mi totiž oznámí. Za co mě jako kurva máš? Mám ti říct, že jsem na lékách a mám zakázáno pít, ale každý svého štěstí strůjce jo? To víš že jo. Husy jsme spolu nepásli. Krev se ve mně vaří a já mám chuť si na protest strčit prsty do krku.

A kdybych byla svědkem vraždy, mám teda přijít, až vystřízlivím?

„Kdyby něco, tak se vám ozveme.“


Sedím doma a vyprávím moji příhodu rodičům. „Měšťáci zasraný,“ jsem sprostá, protože jsem nasraná. Už ani ne kvůli tomu, že mi někdo ukradl telefon, ale kvůli tomu, jak se ke mně chovala ta švestka.

„Na Zámečku jsou ale státní,“ oznámí mi táta.

„A to jsem si vždycky myslela, že státní za něco stojej, ale asi hovno zlatá rybko.“

„Mám tam s tebou ještě zajít?“

„Ne, ty je pak vyhrotíš a půjdeš na 48 hodin do vazby,“ řeknu mu.

„Máš pravdu.“

Můj telefon se prostě zvedl a odešel po svých. V rukách nějakýho cikána. Nedávala jsem pozor, protože jsem luštila sudoku. Kde je kurva spravedlnost?