 30.05.2018 2 700(4) |
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý
holce?
Smazat veškerý vzorce
Nemít strach
co se má a nemá?
Nakračuju lehce, možná proto, že občas působíš tak křehce
někdy zase tlačím víc
pak nechci zase nic
někdy čekám, že mi vyjdeš vstříc
Co všechno se člověk snaží říct a
neřekne?
Snažím se o nás zjistit víc
Mám svý přání
není to jen zdání
nebojím se
chvíle stání
na místě
Chtěla bych mít plány. S Tebou. Odkrejt zase kousek týhle společný záhady. Přidat další kus skládačky, tvořit obraz. Dívat se na to, jaký barvy má. Jak vypadá.
Ja vypadat může časem?
Co to vlastně tvoříme?
A jak dlouho si budem říkat, že nevíme..
Čeho se vlastně bojíme?
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý
holce?
Tolik se mi toho honí hlavou, sedím u klávesnice a přemítám, co chci napsat, nebo vlastně, jak bych to napsat chtěla, aby to nějak znělo, aby to člověku něco řeklo. Aby to řeklo to, co chci říct, jenže já o tom tak neumim mluvit. Povolit. Před očima si promítám společný chvíle, Tvůj úsměv, když jsem Tě viděla poprvé, chvíli, jak otíráš skleničku od kafe a u toho si olizuješ prst, zase úsměv, oči, vůni, dotek. Vibrace. Elektrizující něco.
A rekapitulace . .
Hloubka očí, co mi způsobí němost. Úsměv. Smích, prosezený hodiny v autě, povídání, dotek v mým klíně Tvých dlaní, tolikrát jsem se nesoustředila na to, co říkáš, ale myslela na to, jaký by to bylo, dát Ti pusu. Všechno to víš.
Nepíšu tady něco, co by jsi nevěděla. Možná se opakuju. Vracím se nazpátek a připomínám si všechno vedle Tebe, protože Tě vedle sebe nemám.
Nic nezapomínám.
Miluju ten víkend, kdy jsme chodily do kopců a z nich, do schodů a dolů .. miluju jak umíš bejt malá. Jak mě necháváš, ať Tě vidím. Chce se mi z toho brečet, pokaždý, když se zamyslím nad tím, jak moc člověk může mít rád. Jak moc můžu. A jak moc chci. Jak jsem si uvědomila, že můžu ještě víc, pokud budu chtít. A nic jsem pro to nemusela dělat. Jen se otevřít a vidět Tě. Takovou, jakou jsi. Nechtít Tě jinak. Nemalovat si vzdušný zámky, i když se strašně ráda vznáším v oblacích.
Chytit Tě za ruku, pohladit Tě po tváři, cejtit teplo Tvýho těla, když přitulená spíš, dát Ti pusu na čelo, políbit Tě na rtech a líbat hodiny. Mohla bych to každej den.
A to je přesně ono. Mohla bych to každej den.
A tady nastávaj otazníky.
Víme toho o sobě hodně, ale co nevíme, je tohle.
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý
holce?
A vědět, že můžu. Že Tě to nevyděsí. Že mě nevyděsí to, že to tak třeba nemusíš mít.
Chtěla bych bez obalu říkat svý pocity.
Chtěla bych Ti říct, že se těšim pokaždý, co Tě mám vidět, že bych chtěla delší čas na to, s Tebou být,
chtěla bych Ti říct, že si s Tebou chci naplánovat víc dní.
Chtěla bych Ti říct, ať vedle mě častěji usínáš.
Ať semnou ležíš pod širým nebem.
Ať semnou počítáš hvězdy.
Ať společně skáčem do kaluží.
Ať se do nekonečna a ještě dál, můžu dívat na Tvý oči, co se smějou, na Tvý rty, který si přejedeš jazykem a jsou vlhčí.
Prostě vědět, že tyhle chvíle, můžou být zase o kus hezčí.
Jsou to takový ty běžný věci. Který v hloubi tak nějak chce každej, nebo ne?
A pak si říkám , proč všechno z tohodle chci vědět a znát směr
kam směřujem
když je mi dobře i bez toho, abych ho věděla .. pochybnosti se mi dávno rozpustili do chladných rán a hřejou mě
společný okamžiky.
Jen
.
.
.
holce?
Smazat veškerý vzorce
Nemít strach
co se má a nemá?
Nakračuju lehce, možná proto, že občas působíš tak křehce
někdy zase tlačím víc
pak nechci zase nic
někdy čekám, že mi vyjdeš vstříc
Co všechno se člověk snaží říct a
neřekne?
Snažím se o nás zjistit víc
Mám svý přání
není to jen zdání
nebojím se
chvíle stání
na místě
Chtěla bych mít plány. S Tebou. Odkrejt zase kousek týhle společný záhady. Přidat další kus skládačky, tvořit obraz. Dívat se na to, jaký barvy má. Jak vypadá.
Ja vypadat může časem?
Co to vlastně tvoříme?
A jak dlouho si budem říkat, že nevíme..
Čeho se vlastně bojíme?
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý
holce?
Tolik se mi toho honí hlavou, sedím u klávesnice a přemítám, co chci napsat, nebo vlastně, jak bych to napsat chtěla, aby to nějak znělo, aby to člověku něco řeklo. Aby to řeklo to, co chci říct, jenže já o tom tak neumim mluvit. Povolit. Před očima si promítám společný chvíle, Tvůj úsměv, když jsem Tě viděla poprvé, chvíli, jak otíráš skleničku od kafe a u toho si olizuješ prst, zase úsměv, oči, vůni, dotek. Vibrace. Elektrizující něco.
A rekapitulace . .
Hloubka očí, co mi způsobí němost. Úsměv. Smích, prosezený hodiny v autě, povídání, dotek v mým klíně Tvých dlaní, tolikrát jsem se nesoustředila na to, co říkáš, ale myslela na to, jaký by to bylo, dát Ti pusu. Všechno to víš.
Nepíšu tady něco, co by jsi nevěděla. Možná se opakuju. Vracím se nazpátek a připomínám si všechno vedle Tebe, protože Tě vedle sebe nemám.
Nic nezapomínám.
Miluju ten víkend, kdy jsme chodily do kopců a z nich, do schodů a dolů .. miluju jak umíš bejt malá. Jak mě necháváš, ať Tě vidím. Chce se mi z toho brečet, pokaždý, když se zamyslím nad tím, jak moc člověk může mít rád. Jak moc můžu. A jak moc chci. Jak jsem si uvědomila, že můžu ještě víc, pokud budu chtít. A nic jsem pro to nemusela dělat. Jen se otevřít a vidět Tě. Takovou, jakou jsi. Nechtít Tě jinak. Nemalovat si vzdušný zámky, i když se strašně ráda vznáším v oblacích.
Chytit Tě za ruku, pohladit Tě po tváři, cejtit teplo Tvýho těla, když přitulená spíš, dát Ti pusu na čelo, políbit Tě na rtech a líbat hodiny. Mohla bych to každej den.
A to je přesně ono. Mohla bych to každej den.
A tady nastávaj otazníky.
Víme toho o sobě hodně, ale co nevíme, je tohle.
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý
holce?
A vědět, že můžu. Že Tě to nevyděsí. Že mě nevyděsí to, že to tak třeba nemusíš mít.
Chtěla bych bez obalu říkat svý pocity.
Chtěla bych Ti říct, že se těšim pokaždý, co Tě mám vidět, že bych chtěla delší čas na to, s Tebou být,
chtěla bych Ti říct, že si s Tebou chci naplánovat víc dní.
Chtěla bych Ti říct, ať vedle mě častěji usínáš.
Ať semnou ležíš pod širým nebem.
Ať semnou počítáš hvězdy.
Ať společně skáčem do kaluží.
Ať se do nekonečna a ještě dál, můžu dívat na Tvý oči, co se smějou, na Tvý rty, který si přejedeš jazykem a jsou vlhčí.
Prostě vědět, že tyhle chvíle, můžou být zase o kus hezčí.
Jsou to takový ty běžný věci. Který v hloubi tak nějak chce každej, nebo ne?
A pak si říkám , proč všechno z tohodle chci vědět a znát směr
kam směřujem
když je mi dobře i bez toho, abych ho věděla .. pochybnosti se mi dávno rozpustili do chladných rán a hřejou mě
společný okamžiky.
Jen
.
.
.
Občas bych k Tobě chtěla mluvit jako ke svý holce..
A mít jistotu, že to nikoho neděsí
V myšlenkách : trvalý odkaz
Následující deník autora : Přeju si....
Předchozí deník autora : a tak
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Angelon [17], Zoe [14], Vavrys [13], Jaruska [12], Deer [10], Leonn [3], Dalmet [3], rebarbora [2]» řekli o sobě
Mitzi řekla o LoveWillTearUsApart :Byl jednou jeden sladký sen, který vlastně možná ani nebyl tak sladký... Na to, abych pohádku dokončila, nemám nervy, zbývá mi jich už jen na snění.
