kontemplace lesklých povrchů

Připadne mi, že metahemeralisticky je mnohem snažší psát než číst, takže bych čekal/a, že metahemeralismus bude mít mnohem větší úspěch u autorů než u čtenářů. Ale autoři, kteří o čtenáře nestojí, mají díla v zásuvkách a skříních a dostanou se ven až po jejich smrti. (Je dobře, že umřeme.) Některá skončí ve spalovně komunálního odpadu, jiná v knihovnách.

Zřejmě máš pravdu, že dnešní kulturní produkci dominují vizuální atrakce, zatímco zdlouhavá narativní struktura je již od osmdesátých let minulého století opouštěna (alespoň podle bakalářské práce Marie Bedrošové - https://is.muni.cz/th/386205/fss_b/ ), nicméně můj vkus tomu mainstreamovému neodpovídá, nevyhledávám vizuální atrakce a zábava mě znechucuje (zvlášť v posledních dílech Walta Disneyho), vyhledávám spíše interaktivitu - aby dílo odpovídalo na otázky, které mu kladu, místo aby bylo sobeckým monologem, u kterého mám sedět a mlčet. (Což je také moderní umělecký proud, ale docela jiný.)

Představ si obraz Mony Lisy na klasickém plátně. Pomalá narativní struktura je, jako by ses ocitla na plátně v podobě vidoucího mravence. Můžeš lézt sem tam, ale než budeš moci dílo ocenit, budeš muset udělat desetitisíce kroků a značně zatížit svou paměť a i pak bude tvoje představa o kráse toho obrazu značně omezená. Když na něj však pohlédneš jako moucha před ním létající, můžeš si ho volně prohlížet, zdálky, zblízka, přecházet mezi celkovým a detailním pohledem, vidět jeho krásu v mnoha prolínajících se úrovních podrobností a z mnoha úhlů současně díky složenému oku. Po něčem takovém toužím a klasická narativní struktura mi to neumožňuje. Krása nedlí v oku hledícího, ale bez něho ji nikdo nespatří a s lepším okem uvidíme více krásy.

A tvoje metahemeralistická díla jsou v umožnění takové interaktivity, o jakou stojím, dobrá, a vůbec mi nevadí úsilí, které do toho musím vkládat. :-)