jsem svůj...

Slyším ódu na vodu…
srdce se mi svírá radostí i steskem,
štěstí nás potkává, přeje připraveným
Rozum nám velí, nenech se verbuňkem zlákat
Konce nevidíš a slov se nenajíš.

Pramínek vody si řečiště nevybírá
on vrhá se do dnů příštích
dobrodružství jsou mu krví,
překážky chlebem, dny vichru motorem

Nechtěj se utéct do koutu,
vyjdi na den, pohlédni slunci do záře
Není silnější, poroby…
Zklamán poznáním - nezlomen

Jdi hrdě středem kolonád
bude-li přec někdo v cestě stát,
Jsem tu já bratr a přítel
jat být Ti štítem i palcátem.

Je noc a je den
zimu ani žár nevnímám
jsem tu já, ale NE již sám…
Neb ses objevila Ty…
v písni nejvýše, již nejsi sama…
Ty sestra a já bratr…
Já přítel, Ty žena.



jeden a jedna jsou sami v lese hlav
kolo štěstí si losuje v osudí poprav.
byl den, je noc, ráno čeká pro bezmoc

jednou když slunce zašlo, já přišel pozdě,
kde jsem byl, když otec vše zakončil
kde jsem dnes, když jiný pomoc nežádá,
sám již nezvládá, byt náruč nezvedá.

kolik nás musí utrpením projít,
kolik jiných musí trýzní k světlu dojít?
není cesty dílné pro podání ruky v pasti.?

nyní již víš, kde jsem
snad se nerouhám, když potřebná je mě vzdálená.
já nevím kde a kdy v náručí jí i okamžik vrátím,
ne mému, ale Tvému náleží.
I za to, ...dík!