Bar

Lucius Hilbert
Albert
Procope
Vivian
Dr. Fischer

PROLOG

LUCIUS: Vypotácí se na pódium zjevně opilý a zdrogovaný. Zapálí si cigaretu a začne močit na kliku zaparkovaného auta.
To už je tak pozdě..? Vždy, když sem dojdu, je ještě světlo. Ale když vycházím ven, vždy zastihnu akorát tmu. Zvláštní. Asi časový warpy a paradoxy, nebo tak něco (domočí a zapne si poklopec).Uf…Docela solidní jízda. Nechci vidět ale ráno tu útratu. Ale na Lucia si někdo jen tak nepříjde. A obzvlášť já sám ne. Jak bych k sobě přišel?…Ha. Stejně…nejde o nic. Po nás ať příjde potopa, jak říká Gellner.
Kurva, chodím k Sysifovi už pěkných pár let, ale ty časový warpy mě dokážou vždycky rozčarovat. Pro člověka je to poněkud zvláštní pocit, když nemá kontrolu nad časem. Na druhou stranu, pokud se člověk dokáže odprostit od vnímání času, možná ho dokáže posunout na něco nadliského. Něco, v čem se bude opravdu cítit (odmlčí se a zašeptá) ŠŤASTNÝ (propukne v hysterický smích). Šťasný…Hahah...(okna na ulici začnou rozvěcovat, psi štěkat. Těsně vedle něj přistane igelitka plná vody). Doufám, že jste teď šťastná paninko! Haha (vrátí se do hospody).

1. SCÉNA
LUCIUS
ALBERT
PROCOPE
DR. FISCHER
Kuřácký podnik nejnižší cennové kategorie. Špinavé, různě poškozené stoly. Rozpárané, děravé a propálené sedačky, válendy a křesla. Bar je přístupný ze dvou stran a nachází se uprostřed podniku. V zadní části je jukebox, ve kterém je snad veškerá legální i nelegální hudba. Zrovna hraje Bang Bang od Nancy Sinatra. Lucius sedí na svém obvyklém místě v rohu u baru. Před sebou má sklenici vody a absinthu. Vedle něj sedí Albert a pije pivo. Za barem obsluhuje Procope, který je na první pohled taky zdrogovaný.


PROCOPE: Zase si někomu chcal na auto, co..?
LUCIUS: Drž hubu! Pochal jsem mu jen kliku…
ALBERT: (podrážděně) Jakou mělo barvu?
LUCIUS: Co?
ALBERT: To auto…
LUCIUS: Nevím…Modrou třeba.
ALBERT: Máš štěstí, že nemám auto.
PROCOPE: Ještě aby jo, když Ti vzali papíry.
ALBERT: Drž hubu! Furt mám ještě motorku…
LUCIUS: Tady?
ALBERT: Ne. Seš blbej..? Je venku.
PROCOPE: Doufám, že seš tu na ní.
ALBERT: Samozřejmě. Vypadám snad jako socka, co chodí pěšky?
LUCIUS a PROCOPE: Jo.
ALBERT: Já vím. Tak držte huby, a nalejte mi radši další pivo.
LUCIUS: Hele, vím, že Ti je všechno jedno. Ale nepřijde Ti trochu neoptimální po dvanácti pivech řidít?
ALBERT: Třech ořechovkách a čáře koksu.
LUCIUS: Cože?
ALBERT: Si zapomněl dodat…Co se může stát?
PROCOPE: Já nevím. Chytnou Tě benga, zmlátí Tě a hodí do škarpy. S motorkou se můžeš taky rozloučit.
ALBERT: Ha! Ať si to zkusí! Ruku na srdce, pánové, kdo z vás nikdy neřídil na plech?
LUCIUS: Já se poslední dobou snažím pití omezit…
PROCOPE: Což o to, já řídím napitej skoro pořád..Ale v autě. To má čtyři kola a jen tak se v něm nepřeklopíš.
(přichází Dr. Fischer a usedá na svoje obvyklé místo naproti Lucia tak, aby na něj přes sloup neviděl)
PROCOPE: Dobrej doktore. Jako vždy, předpokládám.
DR. FISCHER: Určitě…
PROCOPE: (jde k pípě a točí pivo)
ALBERT: Četl jsem v novinách docela solidní žvást. Vyznamenali kardinála za zvláštní služby lidu.
LUCIUS: (pohrdavě) A čemu se divíš? Žijeme v systému postaveným na víře v člověka, o kterým nikdo neví jestli někdy opravdu existoval. Místo toho, aby lidi dokázali svobodně myslet, tak přijímají kolektivní vědomí se stejným názorem a pohledem na svět…Takže ano, je to strašlivý, ale na druhou stranu docela pochopitelný.
ALBERT: Když se nad tím zamyslím, Fischer je jeden z posledních, kterej má vystudovaný něco jinýho než teologii. Teď to tady máš samýho teologa, faláře, biskupa atd…
LUCIUS: Cože? To jsem netušil. Co má vystudovaný?
ALBERT: To nevím, ale Procope to bude vědět.
LUCIUS: Hej Procope, můžeš na chvíli?
PROCOPE: (líně se zvedne ze židle a přichází) Co je?
LUCIUS: (významně šeptá) Máte ještě absinth?
PROCOPE: To mi nemůžeš říct normálně? Musíš si vždycky hrát na tajemnýho, když seš sjetej….
LUCIUS: (tajemně) To není pravda.
ALBERT: Tyvole. Opravdu mi někdy z Tebe zůstává rozum stát. Viděl jsem kdysi dokument o smažkách, kde říkali, že pokud bereš v pravidelných intervalech, vysadíš si krátkodobou paměť a nedokážeš se na nic soustředit.
LUCIUS: To je nějakej kec z křesťanskýho magazínu. Vím přesně, na co se zeptat, ale musíš na to jít takticky.
ALBERT: Idiote.
LUCIUS: Uč se, kamaráde. Uč se!
PROCOPE: (přináší absinth, když pokládá sklenici na bar, Lucius mu vtiskne do ruky malý papírek. Albert si poněkud zmaten odejde sednout, přečte si papírek a vykřikne.) Z filosofie!
LUCIUS: (v rozpacích, jakoby nevěděl, že volá na něj.) Cože?
PROCOPE: Seš hluchej? Říkám fi-lo-so-fi-e.
LUCIUS: (dělá, že nic netuší) A proč mi to říkáš?
PROCOPE: Protože si mi poslal ten papírek, kde se ptáš, co má Dr. Fischer vystudovaný. Seš dement?
ALBERT: Opravdový mistr diskrétnosti. To se musí nechat.
LUCIUS: (rychle se napije absinthu a zapálí si cigaretu. Rádoby lhostejně.) Filosofie se dá studovat…? A co se na ní studuje?
DR. FISCHER: (stále kouká do jednoho místa) Filosofie. Nečekaně.
LUCIUS: (ironicky) Haha. Vždy jsem měl za to, že je to něco, co si člověk musí najít sám. Nějak v sobě, uvnitř. Nebo přijímá názory z knih nebo od mentorů. Na co potom školy?
DR. FISCHER: Tolik toho ještě nevíš. Chceš tolik vše chápat a vymyslet něco nového, přesto Ti uniká, že nic nového vymyslet nemůžeš. Myslíš si, že Tvůj světonázor je originální, ale přesto netušíš, že dávno před Tebou mělo stejně originální názor několik tisíc lidí. To, co si myslíš, tady už dávno bylo, akorát s jiným jménem. Nic nového si nevymyslel.
LUCIUS: (zaražený a naštvaný) Tak tohle vás učili v těch vašich ‚školách‘?! Zpochybňovat názory druhých?
ALBERT: Uklidni se. Vždyť nic tak hroznýho neřekl.
LUCIUS: (uklidní se, dopije absinth a típne cigaretu) Dobře tedy…A jaký je tedy Váš názor?
DR. FISCHER: Osobně si myslím, že pokud ten člověk udělal něco opravdu záslužného, ten řád si zaslouží. Každopádně, v tomto systému se těžko pozná, co je záslužné a co né. Měřítkem se stala pouze víra. Překroucený platónovský princip.
LUCIUS: Cože..? Aha. Já nemyslel toho kardinála, ale spíš Váš obecný světonázor.
DR. FISCHER: (dává mince na bar a vstává) Odpověď je zakomponovaná uvnitř. Stačí ji najít. (odchází)
LUCIUS: Hm. Super…
ALBERT: (vstává a házi bankovky po Procopeovi) Taky půjdu. Manželka mě zabije.
LUCIUS: Nemáš manželku.
ALBERT: Nezáviď. Měj se Luciusi. Zdar Procope!
LUCIUS: Tak zdar…
PROCOPE: (bere peníze) Nazdar…
LUCIUS: Tak.
PROCOPE: (leští sklenice) Tak?
LUCIUS: Tak abych taky šel (vstává).
PROCOPE: Momentíček! A kdo bude platit?
LUCIUS: Vole. Dal jsem Ti přece éčko. To by mohlo těch pár absinthů pokrýt, ne?
PROCOPE: Éčko za 2 kila by mohla pokrýt 6 absinthů? Ses posral?
LUCIUS: (vytahuje bankovku) Dobře, ty kapitalisto! Tady máš.
PROCOPE: Tak se měj. Doufám, že zítra nedojdeš!
LUCIUS: Ne. Už se v tomto zaplivaným pajzlu nikdy neukážu!
PROCOPE: HA.
LUCIUS: HA (odchází).


2. SCÉNA
LUCIUS
ALBERT
PROCOPE
VIVIAN
(Stejný podnik jako v předchozí scéně, nicméně prázdnější a klidnější. Jde jasně vidět, že stoly a bar nebyly uklizeny. Popelníky jsou přeplněné, sklenice s nedopitým obsahem se válí všude. V jukeboxu hraje Another brick in the wall od Pink Floyd. Lucius sedí s notesem na svém obvyklém místě, pije víno a kouří. Procope je opřen o bar a podřimuje.)

PROCOPE: Co to píšeš?
LUCIUS: Ale nic…
PROCOPE: Nelži. Co teda píšeš?
LUCIUS: (hlasitě vydechne) Poezii…
PROCOPE: (překvapeně, ale nepohrdavě) Ale ale…Pán píše poezii.
LUCIUS: Víš, našel jsem v tom nový směr, jak interpretovat svoje myšlenky bez toho, aniž bych je někomu musel sáhodlouze vysvětlovat. Prostě si přečtou mou báseň a budou vědět! Rozumíš? Je to geniální!
PROCOPE: Hm…Přečti mi něco.
LUCIUS: (stydlivě) Nemám pořádně nic hotové…
PROCOPE: To nevadí. Přečti mi něco.
LUCIUS: (odkašle si) Rezolutně, nesmlouvavě,
Pronikavě, neskrývaně,
Tiskne mi svá slova k hrudi,
Řekni, lásko, řekni kudy?

Nevím,
Nemám k lásce vlohy,
Zatím mi stačí,
když roztáhneš nohy.
PROCOPE: (směje se) Pobavilo. Ale nechápu, jak tímto někomu vysvětlíš svůj světonázor.
LUCIUS: (podrážděně) To je přece zcela zřejmé! To musí poznat i naprostý idiot.
PROCOPE: Dobře, pouč mě.
LUCIUS: Je to o tom, že lidé se upínají na neexistující lidské hodnoty. Chci říct- proč potřebujeme lásku? Je to přece jenom chemická reakce, která vede zvířat k páření.
PROCOPE: No, ale jak je v tom zakomponovaný ten Tvůj světonázor?
LUCIUS: Já… nedokážu milovat. Prostě jsem prázdný. Nic necítím. Prostě nic. Jenom ta biologická potřeba tam stále je. Sex mě bude bavit asi pořád.
PROCOPE: Z toho vyrosteš.
LUCIUS: (naštvaně) Myslel jsem si, že zrovna tobě něco takového říct mohu! Ale ty pokračuješ ve stereotypu starší generace, která všechny problémy nás mladých odůvodňuje jenom věkem! Ale není to o věku.
PROCOPE: Ne tak o věku, jako spíš o zkušenostech. Asi jsem to prostě blbě interpretoval. Hele, seš mladej, o tom nic. Já v tvým věku-

LUCIUS: (vybuchne) DRŽ HUBU!! Frázi „to já v tvým věku..“ nenávidím.
PROCOPE: Fajn, uklidni se. Nemáš fetovat, když máš tak silný dojezdy.
LUCIUS: Asi.
Vstoupí Vivian v decentní sukni a pruhovaném triku s krátkým rukávem. Má černé vlasy ostříhané na mykádo a kulaté sluneční brýle. Je ve výbroném rozpoložení. Laškuje.
PROCOPE: To je nám ale návštěva! Dobrý den, mladá slečno.
VIVIAN: Zdravím, pánové (usedá na protější bar)
LUCIUS: Ahoj.
VIVIAN: Dala bych si vínko. Bílé. Díky.
PROCOPE: Jistě, hned to bude.
LUCIUS: Ze školy..?
VIVIAN: Přesně tak.
LUCIUS: Co tak z vesela?
VIVAN: Našeho děkana někdo srazil na motorce.
LUCIUS: (zaraženě) Ale…To je báječné!
VIVIAN: Také si myslím! (Procope před ni postaví sklenici s vínem.) Ráda bych si na to tedy připila, jestli budete tak galantní!
LUCIUS: Ale zajisté. (obejde bar) Tak tedy- Ať žije smrt!
VIVIAN: Ať žije smrt! (ťuknou si a pijí.)
LUCIUS: (dopíjí víno a sklenici staví na bar.) Ještě jedno, Procope. Díky. (sedá si na stoličku vedle Vivian.) Že jsem tak smělý, a jak se to vůbec stalo?
VIVIAN: To se vlastně pořádně neví. Koluje pár zvěstí, ale nic není potvrzeno. Říká se, že to byl snad někdo z Hereze. Prý si na něj počkal, když děkan odcházel na ranní mši. Když přecházel ulici, srazil ho a ujel. Nikdo, absolutně nikdo, ho neviděl.
LUCIUS: (zneklidní, je viditelně rozrušen.) To jsou kecy! Mohl to být kdokoliv. Kdyby srazil nějakého dělníka, tak to bude jen ožralej šofér. Ale jelikož to byl děkan, musí to být automaticky někdo z Hereze. Nesmíš věřit všemu, co se povídá. (Procope mu přinese víno, Lucius ho okamžitě vypije.)
PROCOPE: Teda..To je tempo.
LUCIUS: Dej mi další…Jak už jsem řekl, nesmíš věřit všemu, co se povídá.
VIVIAN: Já také nevěřím. Vím moc dobře, jak to bylo.
LUCIUS: Ano…? A..Jak tedy..?
VIVIAN: Děkan ráno totiž vůbec nešel na mši. Vracel se z flámu, a když přecházel přes cestu, uklouzl na oleji ze šprotů a celou svou vahou, která činila asi 130kg, spadl na hydrant. Zrovna však kolem něj projížděla motorka, řidič si ho všiml, a chtěl ho varovat, bylo ale už pozdě. Proto ty stopy po kolech. Šoférovi bylo jasné, že by mu to nikdo nevěřil, proto z místa ujel…
LUCIUS: To je opravdu…při nejmenším zajímavá teorie…
PROCOPE: Přesně tak. Vaše vyšetřovací schopnosti jsou více než pozoruhodné! Nejste vy náhodou policistka?
VIVIAN: Jsem, ale tajná.
LUCIUS: To nevadí, pokud jste tajná, tak mi to o vás samozřejmě nevíme.
(Přichází Albert. Je ztrhaný a ve špatné náladě. V ruce nese síťovku plnou konzervovaných šprotů.)
ALBERT: Zdar. Nalej mi pivo, nebo zdechnu. (sedá si na bývalé Luciovo místo)
PROCOPE: Vypadáš jako kdybys-
ALBERT: Drž hubu a nalej mi pivo!
PROCOPE: Ano.
VIVIAN: Copak Alberte? Těžký den..?
ALBERT: Dá se to tak říct. (čte si v Luciově deníku)
LUCIUS: (aniž by si toho všiml) Už jsi to slyšel, Alberte..?
ALBERT: Ano…Je to otřesné.
VIVIAN: Otřesný je ten fakt, ale může si za to sám.
ALBERT: To on vždycky mohl…
LUCIUS: Víš vůbec o čem mluvíme?
ALBERT: O tvé kariéře básníka ne?
LUCIUS: Cože?! (všimne si, se že čte jeho deník) Ty bastarde!! (skočí po něm)
ALBERT: (uhne mu a hodí po něm deník, Lucius upadne.)
VIVIAN: Ale notak pánové. Přece byste se neprali o přízeň dámy takovým způsobem!
LUCIUS: (vstává ze země a vrací si vyhozené rameno)
ALBERT: Odpusť mi to, Vivi. Albert je poněkud bouřlivé povahy, jestli mi rozumíš. Ale má srdce básníka. (směje se)
LUCIUS: Ty jsi taková sketa. Všichni tady víme, že si toho děkana srazil ty, když si jel ožralej a sjetej na motorce! Nemysli si, že Ti to projde!
ALBERT: Uklidni se! Mrzí mě to…Nemyslím si, že mi to projde. Ty natrhlé stránky Ti klidně zaplatím.
LUCIUS: To bych si vyprošoval!
VIVIAN: Chováte se občas jako děti…A já tu jsem tak sama…
PROCOPE: Odpusť Vivi, ale máš tu přece mě.
VIVIAN: No právě.
LUCIUS: Ty tomu nerozumíš Procope! Vivi to myslela tak, že na všechno jsi sám. Na každý svůj životní krok si sám. Sám se narodíš a sám i zemřeš. Sám konati ve věčných strástích života musíš! Je to tak?
VIVIAN: (sarkasticky) Samozřejmě, jak taky jinak?
PROCOPE: Achjo Lucu, ty seš idiot.
ALBERT: Proč ho nazýváš idiotem? Je to básník-filosof s jemnou duší. Co seš ty?
PROCOPE: (v transu) Veterán z křížové výpravy a nyní barman u Sysifa.
VIVIAN: Skvělé Alberte, už je to tu zas….
PROCOPE: Krátce po převratu mě naverbovali do armády. Nechtěl jsem. Byl jsem vždy pacifistou. Ale nikdo z vás si nedovede představit, jak to tam vypadá. Když jsme odcházeli z vypálených vesnic, příjezdové silnice kol dokola zdobily kříže s ukřižovanými lidmi. Od matek se odělovaly děti, aby šly na převýchovu. Samotné matky potom byly zaživa upalovány v kremačních pecích nebo v jejich rodných domech. Uvědomil jsem si, že to pravé peklo není to, co nám hlásají oni, ale to, co jsem prožil já.
ALBERT: Procope…Promiň. Netušil jsem, že si byl pacifista.
LUCIUS: Podívejte, Vivi pláče, jak ji Tvůj příběh dojal, Procope!
VIVIAN: Ne, jen mám alergii na dementy.
PROCOPE: To Tě musí jistě přítomnost Alberta i Lucia značně dráždit.
VIVIAN: Už musím jít. Pá krasavci.
LUCIUS, ALBERT, PROCOPE: Ahoj Vivi!
LUCIUS: Tak..?
ALBERT: Tak?
PROCOPE: Tak..?
LUCIUS: Já abych už šel…
ALBERT: Já také.
PROCOPE: Tak se mějte, pánové…
LUCIUS: Jistě se do tohoto skvělého podniku vrátím! Měj překrásný večer Procope!
ALBERT: Zdar.
PROCOPE: HA.

3. SCÉNA
LUCIUS
PROCOPE
ALBERT
(stejný lokál bez hostů. Na svém obvyklém místě sedí Lucius, pije bylinný likér a kouří. Procope sedí za barem a podřimuje. Z jukeboxu hraje Rapsodie v modrém od George Gershwina.)
LUCIUS: Vždycky jsem nebyl takový. Nebo si to aspoň myslím. Moje blažená máma mi neustále připomíná, že ano, ale já jsem přesvědčen o opaku. Nevím, kde se ve mně to pohrdání životem a věčný pesimismus vzal. Drahocený papá mi zase pořád říká, že neví, po kom jsem. Všichni v mé rodině jsou údajně pozitivní lidé plní pozitivní energie. Zatímco já jsem byl vždy ten, co kazil rodinné oslavy svým chováním a nemístnými narážkami. Abych řekl pravdu, baví mě být jiný. Oni jsou patolízalové systému, který přes všechnu tu vrstu strachu a a pokrytectví stejně nenávidí, stejně jako všichni ostatní. „Chceš-li nemít problémy, přizpůsob se.“ To mi neustále tvrdí drahocený papá. Slyšíš v tom ten humus?- „PŘIZPŮSOB SE.“ Vždy se mi dělá zle, když to slyším. Jsou to pouze otroci svého falešného přesvědčení. Ale obdařili mě nesmazatelným darem, který nenávidím. Totiž- pokřtili mě. O to je to horší. Já, který neuznává existenci jakéhokoliv boha nebo koncept náboženství, je pokřtěn! Můj bratr má štěstí, že pokřtěn není. Ale stejně mu je to k ničemu. Je stejný otrok svého falešného vědomí, jako naši…
PROCOPE: Promiň, říkals něco?
LUCIUS: Ne…
PROCOPE: Přestal jsem poslouchat, jak si řekl „Vždycky jsem nebyl takový.“
LUCIUS: (dává oči vsloup a hlasitě vydechne)
PROCOPE: Já takový byl totiž vždycky. Něco nepopsatelného, co je uvnitř mě, a už od mala mi říká- „Jsi to ty!“ A má pravdu, kdo jiný než já bych měl být? Jenom ty výpravy…
LUCIUS: Už je to tu zase…
PROCOPE: (zadívá se nepřítomně do jednoho místa) Výpravy. Nezměnily mě. Nezlomily. Pouze utvrdily. (povídá potichu dál, ale Lucius ho neposlouchá) Krátce po převratu mě naverbovali do armády. Nechtěl jsem. Byl jsem vždy pacifistou. Ale nikdo z vás si nedovede představit, jak to tam vypadá. Když jsme odcházeli z vypálených vesnic, příjezdové silnice kol dokola zdobily kříže s ukřižovanými lidmi. Od matek se odělovaly děti, aby šly na převýchovu. Samotné matky potom byly zaživa upalovány v kremačních pecích nebo v jejich rodných domech. Uvědomil jsem si, že to pravé peklo není to, co nám hlásají oni, ale to, co jsem prožil já.
(při začátku Procopova monologu vejde Albert)
ALBERT: Zdar pánové! Jedno pivo! (zadivá se na Procopa, který jakoby v transu neustále vypráví) Aha. Tak já počkám. (usedne vedle Lucia)
LUCIUS: Buď zdráv. Jsi mým vykoupením.
ALBERT: Ty zase mým prokletím.
LUCIUS: Nelži! Na koho jiného by ses mohl spolehnout?
ALBERT: Na kohokoliv jiného, hadám.
(Procope přestane vyprávět, pro krátké odmlce jde stále v transu načepovat pivo)
LUCIUS: To jsem si mohl myslet. Ale dnes nemůžeš věřit jen tak někomu, obzvláště pak ženám ne.
ALBERT: (Procope před něj postaví pivo) No konečně! (dlouze se napije). Ha, tos vymyslel sám Luciusi?
LUCIUS: Brachu, to je odvěká moudrost přece! Ženám nelze věřit, tak pravili už staří filosofové.
PROCOPE: Proč mluvíš jak dement?
LUCIUS: Není mi k pramálému údivu, že tuto mluvu shledáváš poněkud atipickou, neboť se jedná o řeč, která jest užívána pouze v těch nejvyšších kruzích. A do těch ses ty, rač prominout, nejspíš nikdy nedostal.
ALBERT: Pravdudíž! Nemusíme se přeci chovat jako ubohá zvířata ne? Neb lidská řeč a myšlení o vlastním jsoucnu je to, co nás od nich odlišuje.
LUCIUS: Proč mluvíš jak dement?
PROCOPE: Zase jste se sjeli jak Schneekope, že? Vy hovada.
LUCIUS: Nikolivěk, pouze jsme v bujarém rozpoložení!
ALBERT: Tak jest šenkýři! Radujeme se z maličkostí lidského nebytí.
PROCOPE: Budu to brát jako ano.
LUCIUS a PROCOPE: Ano.
PROCOPE: Ale notak chlapi…Říkal jsem vám několikrát, že sem nemáte chodit zfetování, když tu mám hosty.
LUCIUS: (rozhlédne se po prázdném lokále) Který přesně myslíš? Alberte, ty někoho vidíš?
ALBERT: (má zakloněnou hlavu a zavřené oči) Já jsem úplně jinde…
PROCOPE: A co třeba Starej Isaak?
ALBERT a LUCIUS: Starej Isaak?
PROCOPE: No. Sedí támhle v rohu.
LUCIUS: Ale tam je jenom křeslo.
PROCOPE: To tak vypadá. Sedává tu tak dlouho, že už vypadá jako to křeslo. Stává se několikrát denně, že si na něj někdo sedne. Jednou mu chtěl čalouník vyměnit i popraskanou kůži. Tak moc vypadá jako křeslo.
ALBERT: A co tu dělá?
PROCOPE: Je to židovskej uprchlík. Utekl z Jihu, když v jeho zemi byl převrat a požádal tady o azyl. Jenže pár dnů po jeho příjezdu byl převrat i tady. Od té doby čeká na vyřízení papírů.
LUCIUS: Kde bere peníze na placení?
PROCOPE: Dává mi to zástavy starý rodinný zlato, který s sebou přitáhl schovaný v jarmulce. Už tu mám menoru po částech.
ALBET: A kde bydlí?
PROCOPE: Nechávám ho přespávat tady. Z toho křesla nevstal už 16 let.
LUCIUS: Nikdy jsem si ho nevšiml.
PROCOPE: To protože se zákazníky nemluví. Vlastně ani se mnou. Rozumí totiž jen jidiš.
ALBERT: Já ovládám jidiš!
LUCIUS: Ty seš rád, že si nepropadl z mateřštiny!
ALBERT: Moje babička byla čtvrteční židovka.
LUCIUS: Opravdu?
ALBERT: Ano. Vždy ve čtvrtek se přestrojila za starou židovku, a chodila dávat svoje zlatý zuby do zastavárny, aby si přilepšila k důchodu.
LUCIUS: Ty seš idiot! Proč to dělala?
ALBERT: Aby vyhádala lepší cenu, říká se, že Židé jsou excelentní obchodníci. Věřila tomu tolik, že ji dokonce pohřbili jako židovku, aby měla lepší cenu na pohřeb.
PROCOPE: O tom si nikdy nemluvil.
LUCIUS: Nevěděl jsem, že máš babičku.
ALBERT: Vlastně to nebyla tak docela babička…
PROCOPE: A kdo teda?
ALBERT: Vlastně se to nikdy nestalo.
LUCIUS: Achjo…Ty jsi fakt vůl. Že já Ti všechno vždycky uvěřím.
PROCOPE: Taky jsem měl židovskou babičku.
LUCIUS: Drž hubu.
ALBERT: Ty jeden antisemito prašivej!
LUCIUS: Co to říkáš?
PROCOPE: Hovado! Já to o Tobě věděl!
LUCIUS: Ale kamarádi…Nemůžete mě přece obviňovat z takové věci, vždyť mně semiti vůbec nevadí!
PROCOPE: Máš štěstí…
ALBERT: Omlouvám se Ti. Promiň.
LUCIUS: No nic, radši abych šel…
ALBERT: Tak se měj.
PROCOPE: Zdar.

4. SCÉNA
ALBERT
PROCOPE
KOMISAŘ MICHAEL
VIVIAN
(Hospoda u Sysifa ve večerních hodinách, uvnitř se nachází asi desítka hostů. Albert sedí na svém místě, Procop se věnuje zákazníkům. V jukeboxu hraje Tanec rytířů od Stravinskeho.)

ALBERT: Kde je Lucius..?
PROCOPE: Vím já? Myslel jsem, že spíš ty bys to mohl vědět.
ALBERT: Už jsem ho neviděl pěkných pár dnů.
PROCOPE: Překrásné to dny.
ALBERT: (hodí na něj zlý pohled) Ve skutečnosti jsem ho neviděl několik hodin.
PROCOPE: Překrásné to hodiny.
ALBERT: Achjo. Ty jsi cynik…
PROCOPE: (tajemně) Pán má asi teď úplně jiné starosti.
ALBERT: Jak to myslíš…?
PROCOPE: Tys tu včera nebyl, co?
ALBERT: Fyzicky ano. Ale snědl jsem dva papíry čistýho LSD..Takže jako kdybych nebyl.
PROCOPE: Docela se to tu včera rozjelo.
ALBERT: Poslouchám…
PROCOPE: No, nejdřív Lucius skládal básně naší sladké Vivi, potom se líbali vzadu na sedačce. Musel jsem zamknout záchody, aby nedošlo k neštěstí. Ale hádám, že to stejně nepomohlo. Odešli dřív, než je na Lucia zvykem.
ALBERT: (zaraženě se odmlčí) …Spolu..?
PROCOPE: Spolu.
ALBERT: Ten bastard! To hovado! Věděl jsem to. Tušil jsem to od začátku!
PROCOPE: Bylo to víc než jasné…
ALBERT: Měl jsem vědět, že je básník! Ten zrádce!
PROCOPE: A co víc. Odposlechl jsem něco z jejich hovoru…Vivi vedla docela důverné řeči. Vůbec se nedivím, že tu Lucius není.
ALBERT: Cože?
PROCOPE: Zřejmě se teď choulí do klubíčka v nějaké moc pohodlné a tmavé cele.
ALBERT: Počkej…Chceš říct, že Vivi…
PROCOPE: Je tajná policistka…
ALBERT: To nic neznamená, když je tajná, tak přece o nic nejde.
(vstoupí Vivian)
PROCOPE: (pokračuje v naprosto jiném hovoru)…A tak mu říkám: Podívej, jestli chceš dostat nakládačku od veterána křížových výprav, tak si dál vyskakuj, ty pánbíčkáři!
ALBERT: (chytá se) Nekecej! A co pak?
PROCOPE: On povídal: Tak to bacha kamaráde, já tam taky byl…Naverbovali mě to armády…
ALBERT: Ne! Už s tím zase začínáš?!
PROCOPE: Promiň mi.
VIVIAN: Zdravíčko. O čem se bavíte, hoši?
PROCOPE: Ale…Jeden maník tu před pár hodinama dělal ramena.
ALBERT: (vychrlí ze sebe) Prý si tajná policistka!
PROCOPE: Bravo. Opravdový mistr diskrétnosti…
VIVIAN: Ano. Ano, to jsem.
ALBERT: Co si udělala s Luciem?!
VIVIAN: (koketně) Ach, broučku. Opravdu to chceš vědět? Bylo toho víc..
ALBERT: Ale já nemyslím to! Proč tu není?!
VIVIAN: Udala jsem ho. Provedl nemístný zločin. Totiž mně tolik nevadil, ale včera jsem byla z 60% tajná policistka a jen ze 40% Vivian. Takže jsem se spíše věnovala služebním povinostem.
ALBERT: To jste…se milovali jen na 40%?
VIVIAN: V podstatě.
PROCOPE: Co provedl?
VIVIAN: To vám nesmím říct pánové, neboť dnes jsem na 80% Vivian a nic o tom nevím.
ALBERT: Tak kdy ho aspoň pustí?
PROCOPE: Pustí? S našimi zákony. Nedělej si iluze.
VIVIAN: Jak říká Procope. Ach, jen kdybych mu mohla nějak pomoct. Ten nebohý hoch tolik prosil, abych ho nenahlašovala. Říkal, že mu to zlomí srdce. Že se zabije…(zasměje se) Jakoby snad nějaké srdce měl. Všichni víme, že je uvnitř mrtvý.
ALBERT: Ty jedna…!
VIVIAN: To teda prrr, ňufine! I na Tebe mám dost kompromitujícího materiálu!
ALBERT: N…na mě?
VIVIAN: No ano. Vidíš zde snad jiného Alberta?
PROCOPE: Ve skutečnosti ještě jeden hraje v salónku šipky.
VIVIAN: Procope, nekaž mi, prosím, podezřívací moment.
PROCOPE: Promiň mi to, Vivi.
ALBERT: Nic na mě nemáš!
VIVIAN: Síťovka!
ALBERT: (nechápavě) Cože?
VIVIAN: Říkám, síťovka.
ALBERT: Ale jak to s tím souvisí.
VIVIAN: Tehdy, v den smrti našeho děkana, si sem přišel se síťovkou.
ALBERT: (stále nechápe) A co jako? To je nelegální mít síťovku?
VIVIAN: Důležitý je obsah…Byli v ní totiž šproty.
ALBERT: Co to zkoušíš Vivian?! Víš přece, že šproty s komisárkem a medem jsou moje nejoblíbenější pochoutka!
VIVIAN: Hlupáčku. Ty si asi nevzpomínáš, jak zemřel děkan, že..?
ALBERT: No jistě. Srazila ho motorka.
VIVIAN: Omyl, miláčku. Uklouzl na oleji od šprotů a rozbil si hlavu o hydrant.
ALBERT: Co tím chceš říct?! Šproty dnes jí každý. Vždyť skoro nic jinýho není.
VIVIAN: To nevadí, prdinko. Na někoho se to hodit musí. Hned jak si přišel, jsem věděla, že si to neudělal. Ale jak říkám, na někoho se to hodit musí!
ALBERT: Ty jedna promiskutiní kristova štětko!
VIVIAN: (pošle mu vzdušný polibek, otočí se na podpatku a odchází)
PROCOPE: (zarazí ji) Ne tak rychle holčičko! Za to zaplatíš!
VIVIAN: Ale Procope, nebuď hrubý.
PROCOPE: Tohle na mě nezkoušej. Máš tu dluh za dvě sedmičky vína!
VIVIAN: (hodí po něm bankovku) Nenasyto! (odejde)
ALBERT: Tys ji nechal jen tak odejít!
PROCOPE: Kdepak, vyžádal jsem si po ní utrátu.
ALBERT: Co teď se mnou bude..? Jak to vysvětlím ženě..? A dětem..?
PROCOPE: Docela snadno. Nemáš ženu..A koneckonců, ani děti ne.
ALBERT: To je fakt. Díky Procope! Ty kamaráda vždy podržíš!
PROCOPE: Za málo. Jsem tu, když je potřeba. Jako tehdy při křížových výpravách, když jsem…
ALBERT: Nech toho! Ale co bude s Luciem?
PROCOPE: Co by? Splní se mu jeho životní sen. Zemře.
ALBERT: To je fakt.
PROCOPE: Takže jsem to v závěru nejvíce odnesl já.
ALBERT: Jak?
PROCOPE: Ztratil jsem dva nejlepší zákazníky. Můžu to tady rovnou zavřít.
ALBERT: Ale Procope! Máš tu spoustu jiných zákazníků. Co třeba…No ten, co sem chodí každou středu na jukebox?
PROCOPE: To je opravář. Aktualizuje systém.
ALBERT: Nebo ten, co sem chodí ob den? Takový vysoký, v montérkách?
PROCOPE: Přiváží bečky.
ALBERT: Dobře…A co ta postarší dáma, co sedává každý víkend v rohu, na otomanu?
PROCOPE: To je vysloužilá prostitutka Inge. Chodí sem lovit. Za celých 17 let ještě nikoho neulovila.
ALBERT: Tak já jdu. Stejně mě na ulici nebo doma seberou.
PROCOPE: Zdarec.
ALBERT: Zdar.
(Albert se ve dveřích mine s komisařem Michaelem)
MICHAEL: Pochválen, pan Procope Tesařík?
PROCOPE: Ano, kdo se ptá?
MICHAEL: (vytahuje odznak ve tvaru kříže) Inspektor Michael.
PROCOPE: Jak Vám mohu pomoci…?
MICHAEL: Víte, dostali jsme od nejmenované tajné policistky echo, že zde schováváte imigranta?
PROCOPE: Ale ano, sedí tam v křesle.
MICHAEL: (krátce se zadívá na křeslo) Nedělejte si ze mě legraci, nikdo tam není!
PROCOPE: Tak proč tu tedy jste?
MICHAEL: Chodí….Řekněme spíš- Chodil sem Lucius Hilbert?
PROCOPE: O nikom takovém jsem v životě neslyšel.
MICHAEL: Zvláštní. Tak proč je na baru deník s podpisem Lucius Hilbert.
PROCOPE: Ach, jak se sem jenom dostal?
MICHAEL: Nezahrávejte si se mnou! Znám vaši minulost, vím kde jste sloužil, Procope!
PROCOPE: V První křížové výpravě…
MICHAEL: Vím, co jste dělal. Kdo jste doopravdy byl.
PROCOPE: (v transu se kouká na jedno místo) Krátce po převratu mě naverbovali do armády. Nechtěl jsem. Byl jsem vždy pacifistou. Ale nikdo z vás si nedovede představit, jak to tam vypadá. Když jsme odcházeli z vypálených vesnic, příjezdové silnice kol dokola zdobily kříže s ukřižovanými lidmi. Od matek se odělovaly děti, aby šly na převýchovu. Samotné matky potom byly zaživa upalovány v kremačních pecích nebo v jejich rodných domech. Uvědomil jsem si, že to pravé peklo není to, co nám hlásají oni, ale to, co jsem prožil já.
MICHAEL: Půjdete se mnou. Zavřete to tady, a pojďte!
PROCOPE: (duchem nepřítomen si bere kabát a odchází)
5. SCÉNA
STAŘEC
(Bar u Sysifa. Je rozvíceno pouze na baru.Veškerý nábytek je zakryt bílými prostěradly. Láhve jsou zaprášené. Ticho. Za barem stojí stařec, opírá se o barový pult.)

STAŘEC: (přichází k jukeboxu, odkrývá z něj prostěradlo a zapojuje ho do zásuvky.) Ach, tento stroj. Uvidíme, zda-li dokáže ještě hrát. (jukebox se rozsvítí a začne hrát Hallelujah od Cohena.) Tam, kde končí hranice města, stojí tři kříže. Ale ano. Všechno je pryč. Mělo to tak být. Zde, v baru Sysifos, byli kdysi tři zvláštní muži. Každý z nich si valil ten svůj pomyslný balvan do kopce. A jak už to bylo u Sysifa, i jim těsně před dosažením cíle spadl dolů. Ale na rozdíl od Sysifa, oni svá muka opakovat nemuseli. Prožívali je každý den. Vždy když vstali, a pokaždé, když šli spát. Jejich kýženým vrcholem byla smrt. Tam, kde končí hranice města, stojí tři kříže. Nejsou to však klasické křesťanské kříže. Jsou to kříže ve tvaru X, které jsou určené pouze pro antikristy a příslušníky Hereze. Tam na tom místě, jsou vedle sebe ukřižovány tři ztracené neexistence. Albertova spoluvina na nešťastné smrti děkana stačilo pro to, aby byl odsouzen k tolik kýžené smrti. Procope a jeho vykonstruovaný proces o dezerci ze Svaté armády byl také jasný hned od začátku. A to, že schovával mě, mu také nepomohlo, přestože mě nikdy nenašli. A Lucius? Byl obviněn za to, že pomočil vysoce postavenému biskupovi auto. To solidně nahrálo inkvizici, která ho sledovala, a šla po něm už roky. Víc ani nepotřebovali. (posadí se do křesla) Byl jsem se na to popravu tehdy podívat. Zanechalo to ve mně zvláštní emoce, kterým jsem porozumněl až dnes. Oni tam totiž jen stáli. Stáli a bez sebemenšího záchvěvu jakéhokoliv pocitu koukali do prázdna. Snažil jsem se v jejich tvářích najít sebemenší náznak jakékoliv mimiky. Marně. Když je křižovali, stala se věc, kterou asi nikdo čekal. Lucius se začal z plna hrdla smát. Byl to ten nejupřímnější smích, který jsem od něj kdy slyšel, zároveň mi však naháněl strach. Po ukřižování měli dostat smrtící injekci. Ale ta se nekonala…Vivian totiž moc bavilo koukat se na ty tři, jak jsou roztažení na křížích. Přísahám na svůj život, že se Lucius smál až do konce. Když se pak dav rozpustil, a milice a kněží odešli, přišel jsem blíž k Luciovi. Na tváři měl klid a v ruce pevně svíral kus papírku. Jeho obsah bych zde rád přečetl:

Zde na kříži jest tělo toho,
Jež Luciem nazývali ho.
Dříve než zemřel,
Vysmál se smrti do tváři.
Nikdy nevěřil, že ho ozáří,
A proto v klidu zemřel.


KONEC