Lola a sny

Lola věděla, jak vypadá skutečný svět. Svět bez příkras, bez iluzí, viděný brýlemi bez skel. Vždy nebývala taková. Jako malá měla taky problém vidět. Pohádky jí proudily pod kůží a sny v nocích okusovaly její duši. Šťastná malá Lola.

Dnes jí pár snů zůstalo - věční stalkeři, co neznají "ne" jako odpověď. Ale pohádky se vzdaly.

Proto hleděla do zrcadla beze strachu. Vlastně se v tu chvíli sama sobě líbila jakýmsi úchylným způsobem. Oči na sobě měla vždy ráda. Řeknou si lidé při pohledu do jejích očí, že je krásná?
To jak zírala na muže. Kolik z nich na její oči nezapomene?

Kromě toho věděla, co vše může nabídnout. Chytrost, nepochopitelný humor, ne dokonalou - ale ucházející postavu, laskavost, něhu, občasnou vášeň a s trochou štěstí i nějaký druh lásky.

Ale právě v tu chvíli zírání jí to bylo jasné. Zůstane vždy sama. Nikdo se na ni nebude dívat tak, jak na sebe pohlížela ona. Ani on ne. Ten, který jí měl dát víc.

Ale musela si přece uvědomovat, že to není v jeho moci! Nemohl ji poznat. Nikdy se lidé nemohou poznat. Notak, probuď se Lolo. Pch. Její oči. To tak. Co se skrývalo za nimi, jaký falešný výraz jim vtiskla - nepozná to. Protože on - oni! - se nechtějí dívat.

Vždyť ani ona na sebe už minuty nezírá, jen proto aby skutečně viděla sebe. Jen svou dobře pěstěnou skořápku. Sama se sebou zůstane sama.

Pokud ale viděla skutečný svět, proč to tolik bolí? Bolelo?

Sny jsou stalkeři.