Dřív a dnes

Když jsem byla malá, srala mě spousta věcí. Celkem malicherných věcí. Třeba že mi na břiše zůstala po operaci jizva, že nemám značkový tepláky jako moje kámoška z vedlejšího vchodu, že musím hlídat celý víkend mojí mladší neteř, která na mě doma pak všechno práskne, že mi máma nechce dovolit psa, že jsem dostala zaracha a spousta jiných blbin.
Když jsem teď o deset let a něco starší, stále mě sere spousta věcí a tak vlastně nechápu, proč jsem vůbec musela vyrůst, když se stejně nic moc nezměnilo. Snad jen to, že už můžu legálně konzumovat alkohol, kterej jsem stejně konzumovala i nelegálně, takže co jako..

Vzpomínám si, jak mi maminka asi ve čtyřech letech vysvětlovala, jak jsou cigarety a alkohol špatná věc a já jí slibovala, že já nikdy nebudu kouřit a ani pít.
Taky si vzpomínám, jak jsem o několik let později kouřit začala a vedl mě k tomu děsně malicherný důvod a to takový, že kouřila i moje asi o tři roky starší kámoška.
Pár let mi to vydrželo. Pak jsem přestala ze dne na den, z minuty na minutu. Vykouřila jsem si svoje poslední cigáro a úplně novou krabičku, kterou jsem měla v kapse, jsem dala mojí mladší neteři, která začala kouřit snad ještě dřív než já. (Není to výchovné, ale já taky nebyla její matka.)

Vzpomínám si, jak jsem mamince zarytě tvrdila, že nikdy nebudu brát drogy.
Je marihuana droga? To je na dlouhé polemizování..
Nicméně, když jsem trávu začala pěstovat i doma, v deváté třídě základní školy, maminka si dala se mnou, protože ji z její fyzicky náročné práce děsně bolely záda a po trávě jí to přešlo.
O pár let později jsem si dala i svoje první éčko, ale bohužel, musím se přiznat, že opět a pouze jen na popud mé tehdy nejlepší kamarádky, která mě vytáhla na technopárty do bývalých továrních hal na Harfě.
Nějak to ve mně nevyvolalo takové pocity, abych to chtěla znovu pokoušet.
Nicméně, musím říct, že jsem pak už asi nějak dospěla, protože když moje dávná kámoška ze základky, Márč, začala smažit a nabídla mi, jestli to nechci taky zkusit, rezolutně jsem odmítla.
To bylo dobré rozhodnutí. Jedno z mála v mém životě.

Když mi padlo osmnáct, tak jsem si pořídila psa.
To bylo taky dobré rozhodnutí, protože mi dělá starosti do dnes.. :)

A asi před rokem a půl jsem sbalila kluka, kterej se mi děsně líbil. A to bylo asi špatný rozhodnutí, protože poslední dobou mě sere snad úplně každý den.