Slabší chvíle

Co tady děláme?
Jaký smysl má zabíjet večery v intelektuálských dírách s neotřelým názvem a pivem za šestadvacet a k ránu se probouzet nikoli ze spánku v umělohmotných řetězových podnicích, o kterých všichni tvrdí, že tam nechodí, ale chodí, protože tam maj nejlevnější kafe. Kolikrát ještě se budeme probouzet v náruči cizích paží a na kolik jsou cizí, pokud jsme s nimi strávili noc? A co hůř, kolikrát ještě se budeme probouzet sami? Omrzí nás někdy vzrušující zvuk kytary doprovázený omámeným zpěvem těch neznámých tváří, co jim říkáme přátelé, zatímco s přihlouplým úsměvem přikyvujeme a všemi póry nasáváme cigaretový dým vypuštěný z úst našeho osobního božstva? Zíráme do očí našim zhmotněným vzpomínkám a chceme je poplivat a znásilnit zároveň. Chceme si ze studu vymazat paměť, ale ta děvka se prožere i do těch nejnevinnějších snů. Jaký má smysl přežívat na zbytcích našeho světa, před blízkými nasazovat úsměv, před sebou samotným předstírat pláč, týrat se depresemi a úzkostmi vycucanými z prstu?
No, pro lidi mého typu velký. My se totiž vyžíváme v psychickém týrání sebe sama a milujeme pohled na ostatní, normální lidi. A doufáme, že si o nás myslí to nejhorší. A to všechno děláme samozřejmě podvědomě a nikdy si to nepřiznáme.